Příjezd a tak kolem

Ahoj vsem,


konecne jsem se dostala k sepisovani zazitku. Je toho uz za ty tri tydny hodne, nevim jak moc podrobne se mam do toho vrhnout. Mam docela podrobne zazitky v diari, tak sem neco z toho prenesu. Bohuzel zatim pisu na pc bez interpunkce.


Dil 1. - 20.-24.6.



Cesta. Zacatek podrobneji...



Ruske aerolinky Aeroflot jsou nakonec pres veskere obavy v pohode. Nejsou tak cukrove mili jako zapadni aerolinky, coz je skoro az plus. Zpozdeni minimalni. Uz pri cekani pred gatem v Praze jsem si vsimla holky v obtazenem polopruhlednem tricku s obrovskyma ocima dravce umistene primo na prsou, na kazdem prsu jedno oko. V Moskve me pozadala o pruvodcovani, kdyz ji nekdo prozradil, ze ja jedu taky do Dilli. Tak jsem ji tedy vzala s sebou :-) Pak jsme si povidaly. Zjistila jsem, ze je sympaticka, jen asi nevi, jak se do Indie obleknout. A vubec to neni spatna partie. Jeji tatka je velvyslanec v Indii. Ona bydli v Praze, rodinka vcetne mladsi sestry a psa jsou jiz rok v Dilli. Uvidi je tedy po roce a moc se tesi. Predtim byli v Moskve, kam je navstevovala casteji. Tam se segre, ktere je ted 18, moc nelibilo a do Indie se ji uz vubec nechtelo. Ale ted je tam pry nadsena, je to mnohem lepsi nez Rusko. V Dilli jsou skvely kluby, restaurace, diskoteky a nekteri indicky kluci jsou prej dost pekni. Maminka pry ma za ukol hlavne ucastnit se ruznych spolecenskych akci, jinak na vsechno tam maji sluzky. Pry uz se moc tesi, bude tam dva mesice a segra ji uz planuje cely program. Tak jsem ji ujistila, ze to se ji Indie urcite bude moc libit. Pak jsem ji v prubehu letu jeste pomohla vyplnit formulare k priletu. Vymenili jsme si kontakty, protoze jeji kontakt by se mohl nekdy hodit. Na letisti v Dilli jsem videla tatinka sympataka, v takove te indicke kosili ala Hare Krsna v Praze, rozhodne nevypadal na velvyslance. Segra krasna, v minisortkach a boty na vyskoych jehlach, takze myslim, ze Renatino obleceni bude vlastne na jeji verzi Indie taky v pohode. Jeste ze je tolik Indii, staci si vybrat kterou chcete:-)






Moje Indie na me cekala venku. Venku byla i ve 4 hodiny v noci vyhen, tlacila jsem si vozicek podel davu Indu drzenych za ohradou a citila jejich pohledy, takze jsem radeji prestala v davu hledat znamou tvar. Az jsem uslysela volani “Alais”, tak jsem se odvazila vice zahledet do davu. Setkani bylo ...sokujici....preci jen po dlouhe dobe. Do hotelu jsme jeli autobusem, pak jsme nalozili zavazadla na cykloriksu a sli do hotelu pesky podel neho.






Hotel byl v turisticke ctvrti Dilli, mysleno “western turistic”, tedy, ze je zde hodne zapadaku. Ve turistickych mistech v Indii je zajimavy jev: cast, ktera je “western turistic” ma levnejsi ubytovani, ale drazsi a zapadacky prizpusobene vsechno ostatni (jidlo, suvenyry) a naopak. Takze my vetsinou jsme ubytovani v zapadacky casti a porad chodime do te indicke na jidlo a dalsi veci.Vysledkem je zdravy pohyb, indictejsi zazitky a usetrene penize.






Druhy den jsme rano meli jit koupit jizdenky na vlak. S vlakovymi jizdenkami je to v Indii slozite. Nejjednodussi je koupit listek pres internet, ale je to treba hodne dopredu, oteviraji to nejake dva nebo tri mesice predem a brzy to byva plne. My meli takhle alespon na cekaci listinu vlak do Dzammu, ale na radu jsme se nedostali. Dalsi moznost je, ze jste cizinec a mate tim pravo na zvlastni oddelenou cast vlaku pro cizince, to je pry pro turisty zapadaky nejjednodussi k sehnani. Dalsi moznost je 48hodin pred odjezdem vlaku, kdy zacnou prodavat na to vyhrazene listky. Musite stat dlouhe fronty nebo si zaplatit agenta, ktery Vam listek sezene. Okenko otvirali v 8 rano, ale my se jaksi dostavili az asi v 10 a uz nic nebylo. Pan v okenku rikal, ze proc necestujeme na tu cekaci listinu, ze jsme to uz vlastne zaplatili a ze to tak delaji vsichni, ze nejake misto se pak vzdy najde. Anbu pry jeste nikdy na cekaci listinu nejel, ale ze to teda zkusime.






Pak jsme prebalili zavazadla a dva batohy jsme vezli kocoferovi Vivkovi. Poprve se udal jev, ktery se casto opakuje a asi se bude jeste opakovat. V Indii maji vsichni zpozdeni, to je zname. Taky je vse nevypocitatelne a pravda je, ze je tezke prijit nekam na cas. Anbu ale nerad chodi pozde, takze si dava vzdy hodne velkou rezervu. Vsude jsme o 20-50minut drive nez je nutne. Jenze vsichni ostatni jsou o 20-90 a nekdy I vice minut pozdeji.Takze si spocitejte kolik az nekdy cekame :-) Zde to bylo 20+20, tak to jeste slo. Ja uz ani neberu cekani jako cekani, ale jako normalni soucast dne, vlastne takovou pohodu, kdy muzu uzivat pritomneho okamziku zdanlivym nicnedelanim. Je to vlastne mnohem lepsi, nez mit vsechno tip top, furt se nekam honit a mit pocit “nicnestiham”. Krasny zivot!






S Vivkem jsme sli do nejakeho parku, ve kterem jsou vsude male zahradni restaurace s mistnim jidlem z cele Indie. Vybrala jsem si Bengalskou kuchyni, protoze ji neznam.Vivek je onen moderni Ind, ale vlastne ve spousta vecech je podle zapadackeho meritka “mimo”, proste typicky kocofer v Indii. Pry ma spanelskou pritelkyni. Pak se dozvidame pribeh. Jedna kocoferka ze Spanelska u neho bydlela mesic, byl to zaverecny mesic jeji dvoulete cesty po celem svete, byli dobri kamaradi, nic vic. Po navratu domu mu psala srdceryvne maily jak se ji styska. Pak napsala, ze jede za tyden snad to Thajska (nebo tak nekam), tak jestli nechce jet taky. Vivek dal vypoved v praci a jel. Bylo to na tri tydny a tam se dali dohromady. A ted se domlouvaji na dalsi setkani, on rozjel vlastni podnikani a moc se mu to dari, tak uz nemuze. Snad pry v zari. Anbu me pak poucil, ze to zadna prava pritelkyne neni, ze tohle si chudaci Indove mysli vzdycky kdyz s nima nejaka zapadacka neco trosku ma a nekdy i kdyz vlastne ani nema vubec nic. Ze si musim ten pribeh se vsi pravdepodobnosti trochu pozmenit. Vivek rozhodne nepatri mezi kocofery, kteri maji za hlavni ucel couchsurferingu balit zapadacky, to jsou jini typci, vlezli stalkeri atd. Je to inteleginetni, sympaticky a strasne hodny kluk. Uvidime, jak to s tim jeho pribehem dopadne, kdo vi. Kazdopadne bydli v krasne vile, s dalsima dvema spolubydlicima a jednim domacim sluhou. Luxus, ukazoval nam pokoj pro hosty, je i s vlastni koupelnou, ktera ma uprostred takovou masazni obri vanu pro dva. No, my tam tehdy nespali, jen jsme slozili batohy a jeli metrem zase do hotelu.






Druhy den jsem nakupovala mobil na dve simky. Vivek poradil jet do Nehru Place, kde je IT trh. Same obchody s levnou elektronikou. Koupila jsem si nejaky obycejny Samsung. I zde se smlouva a o dost. Anbu si cvicne usmlouval taovy ten obri telefonopocitac, na kterym by sel skype vsude a kdekoliv a ma kameru vepredu i vzadu asi ze 13tisic na 6tisic rupii, ale bylo by to bez zarucniho listu, se zarucnim listem to tak nizko neslo (...na koruny vydelte 2,5). Pry je dobre znat ceny a treba to koupime casem.






V noci jsme meli vlak do Dzammu, neco po pulnoci. Na konci jednoho vagonu jsme nasli velkou kovovou kufrokrabici, kam jsme se usadili a zavazadla slozili vedle. Anbu sel hledat konduktora, ze zkusi sehnat nejake misto.Cekalo nas asi 12 hodincesty . Prisel se spatnou zpravou – neni cekaci listina jako cekaci listina. Cekaci listnou se mysli to, co koupite v okenku. Cekaci listina pres internet je jen car papiru, protoze kdyz nepostoupite na radu, vrati vam to penize na ucet a nic jste teda nezaplatili. Museli jsme tedy koupit jizdenku s priplatkem asi za dvojnasobek ceny a stejne nemeli misto. Za chvili prisli 2 holky a dva kluci (pry dva bratri a dve sestry, vekem pod dvacet) a bylo videt, ze na krabici asi sedeli predtim oni. Holky se do kluku hrozne pustili, asi je osocovali, ze nikdo nezustal hlidat misto. My pustili vedle sebe alespon jednu holku a snazili jsme si s nima povidat jejich neexistujici anglictinou. Jenze po nejake dobe prisel majitel krabice. Prikazal nam vstat, rozlozil si na krabici prosteradlo a usadil se tam sam. My si na chvili sedli do otevrenych dveri. Jelikoz to byl vlak do Kasmiru, bylo v nem hodne vojaku. Jeden dulezity vojak sikh se jal Anba zpovidat co jsme jako zac. Anglicky to bylo tezke (Anbu jako vetsina Tamilcu nemluvi hindi, protoze se ve skolach soustredi na jejich starodavnou slavnou tamilstinu a pak svetove dulezitou anglictinu a hindi nechavaji plavat), nakonec bylo jasne, ze vojak je na mol a nechal nas byt. Potom se majitel krabice slitoval a nechal nam na ni jedno misto a jinymu chlapovi taky tak. Kdyz prisel konduktor, ty 4 mlade nemilostive vyhodil. Anbu se ho ptal, zda neni mozne pro nas sehnat alespon jedno mistecko. Pry nic neni. Sesunuly jsme batohy a jeden sedel na krabici, jeden na batohu, s oporou hlavy o jiny batoh a snazili jsme se spat. Prostredi dost spinave, co mam povidat, zkratka Indie. Celkem to slo, ale asi ve 4 rano prisla krize, kdy uz nevite kam co jak pokrcit a stocit aby to nebolelo, spina uz vam je v teto fazi jedno. Anbu se celou dobu proklinal a taky ten waitinglist a strasne se mi omlouval, ja se ho snazila uklidnovat, ze jsem v pohode. Nakonec se zvednul a sel hledat konduktora. Prisel zpet s tim, ze ho nasel a prekecal ho, necha nam svoje vlastni lehatko!!! Pry mu ale musel odvypravet “nas pribeh”. Vlak se mezitim tak zaplnil, ze lidi spali vsude, na podlaze krizem krazem , i v ulickach a pred zachody. Cesta s obrima batohama pres asi 4 vagony byla vykon, nevim na kolik rukou a nohou jsem musela slapnout. Najednou proti nam asi 10 vojaku s puskama, dulezite se tvaricich. Nemohla jsem uhnout z ulicky, protoze vsude byli lidi (oni teda byli i v te ulicce, ale asi v mensi vrstve:-), nejak jsem se vyhnula stranou a zavesila se na jedno visute lehatko, coz s tezkych batohem na zadech a dalsi taskou v ruce bylo mozne jen na par sekund. Byt tam o jednoho vojaka vic, asi bych se na nekoho zritila. Ale vsichni prosli a ja se zase vyhoupla do normalni polohy. Nakonec se pro nas prece jen naslo jedno normalni lehatko. Sedli jsme si s natazenyma nohama proti sobe kazdy na jeden konec lehatka. Zbylych asi 8 hodin (vlak mel zpozdeni) byla ta nejpohodlnejsi cesta vlakem jakou jsem kdy zazila, jak uz to byva, kdyz prozijete neco spatneho, pak vse i normalni vnimate jako uzasne, to je vyhoda.






Dzammu nic moc, bylo tam vedro a spousta agresivnich premlouvacu za strasne ceny na vsechno mozne (riksa, hotel, taxi a tak). Mysleli jsme, ze tam zustanem jednu noc, ale po obede jsme se znechucene odebrali hledat sharetaxika do Srinagaru. Nejdriv nas nabral jeden minibus (malem se o nas servali a nakonec stal listek jen rs7), sedela jsem na schodech. Pak nas predali taxikari. Byl to dzip, cena byla rs650, coz bylo o 50 mene nez mel Anbu informaci ze to ma stat. Pak jsme zjistili proc, sedeli jsme v kufru s dalsima dvouma Indama :-) Ale dobry, ti nasi aspon nezvraceli. Ti na sedackach pred nama v horskych zatackach zvraceli 3 z 6 Indu a to opakovane (celkem nas v dzipu bylo 10). Jeden si nechal igelitak pod nohama a vzdy si ho jen prizvednul kdyz zrovna potreboval. Cesta mela trvat 7hodin. Kdyz zaclo prset, zastavili a prehodili plachtu pres batohy na strese (celkem dobre, veci jsem mela mokre jen trochu a Anbuv pocitac to taky prezil). Anbu byl z deste nekonecne nadseny, ja moc ne, bylo bahno a zima a zaclo se stimvat, zastavky na wc byly cim dal tim dobrodruznejsi ... Nakonec ze 7 hodin bylo asi 11 hodin cesty, byla zacpa, ze nejaky nakladak asi spadl dolu z cesty. Obcas byl dole vrak neceho, co kdysi bylo auto. Jinak jsem se v dzipu citila bezpecne, silnice byla hezka a celkem siroka a ridic ridil brilantne.


V Kasmiru nefunguji normalni mobily, musite dostat mistni simku, coz neni jen tak. Bavili jsme se o tom v tom kufru dzipu a z Kasmirana naproti nam se vyklubal prekupnik a zacal vytahovat simkarty a chtel nam nejakou “na cerno” za rs300 prodat. Malem jsme ji koupili za rs200, ale nakonec nemel zadnou, ktera by pak fungovala i v Ladakhu, tak to nemelo cenu. Kasmiran se pry vracel z Dilli, kde ho zabasli jenom proto, ze je Kasmiran (nevim co je na tom pravdy, ale prej klidne, maji to pry Kasmirani tezky, vsude je vnimaji jako teroristy), drzeli ho jen tak bez duvodu 3 dny za mrizema, bez jidla, a ted ho pustili a jede domu. Vedle neho sedi typek, co dela v armade, je Telugu (z jizni Indie) a celou dobu telefonuje se svoji snoubenkou, opravdu volala mu asi tak kazdych dvacet minut, vzdy tak10minutovy hovor. Porad kricel na lidi vepredu at ztlumi hudbu, protoze repraky byly u nas v kufru:-) Dva Indove sedici na sedacce pred nama byli kamosi, co jeli za pribuznym na svatbu. Na krkou meli velke ruzence a pousteli nam ruzne verze kolaveri z mobilu. Kolaveri tady uz moc nejede, to bylo jen na zaklade naseho hovoru. No nakonec to byla docela zabavna cesta!


Asi ve 2 v noci jsme dojeli do Srinagaru, uz jako posledni pasazeri na normalnich sedackach, vsichni vystoupili tesne predtim ruzne. Z ridice se vyklubal podrazak, protoze nas odmitl odvezt asi o 3km dal na misto, kde jsme meli rezervovany houseboat, ale vydal nas do sparu premlouvacu na vse mozne, protoze asi mel domluvenou nejakou provizi.V hlave mi zustal hlas jednoho vousateho starika s pronikavyma ocima, vypadal jako svaty muz a z nejakeho duvodu opakoval “be human beings”. Svaty rozhodne nebyl, chtel nas dostat za draho do jeho hotelu. Primo v centru Srinagaru je Dal Lake, kde je srumec, ale my meli zarezervovane misto v poklidnem Nagin Lake. Kdyz riksa stale trval na premrstene castce, nahodili jsme batohy a naoko vyrazili pesky. Asi po 50 metrech se vycukal a nabral nas za normalni cenu. Anbu uz po ceste v dzipu volal lidem z houseboatu, takze nas cekali a mohli jsme jit zaslouzene spat! Houseboat byl luxusni a krasny, Anbu naplanoval neco takoveho na oslavu naseho setkani. Tu strastiplnou cestu, ktera se protahla na 24hodin ale v planu nemel. O to vic jsme si tam ale ty 4 dny uzili.


Vim, ze se muze zdat, ze je to vsechno hruza des. Je to proto, ze popisuju to “zajimave”, coz je z nejakeho pohledu casto zaroven negativni, ale taky opravdu zajimave, dobrodruzne, poucne a hlavne vam to vsechno tak nejak vic pripomina ze zijete a kde zijete a ze jste prave ted a tady a to je jediny fakt. Pak je vse v poradku :-)


Pokracovani priste:-)