neděle 1. listopadu 2015

Radovanovi

Píši vzpomínkově-smutně-dojemný blog. I když hlavní pocit, který ve mně nyní přetvrvává, už je pozitivní, radostně-vděčný, vyzrálejší.
Měla jsem úžasného nevlastního tatínka. Bylo to, jako bych měla dva tatínky. V době dospívání mi ten pravý táta byl vzácný, byl pro mě dokonalým bohem, a chvíle s ním jsem si užívala naplno. Můj nevlastní tatínek, Radovan, mi byl každodenním průvodcem. Měli jsme krásný vztah, věděla jsem každou minutu, jak moc mě má rád. A zůstalo to tak.
Zrovna nedávno jsme se tady v Jelení s dobrovolníky u snídaně bavili, že téměř všichni naši mladí pomocníci jsou z rozvedených rodin. Zabrousili jsme na téma nových manželů/přítelů maminek a já jsem pyšně říkala, jak mám s mým nevlastním tatínkem a celou jeho rodinou úžasný vztah. Tehdy jsem netušila, že v tuto chvíli Radovan již nežije. Zvláštní. Večer jsme dostali zprávu, že zemřel předchozí den pozdě večer, náhle, nečekaně, zdravý člověk ve věku 57 let. V jednu vteřinu byl v pořádku, dobře naladěn a v druhou vteřinu již nebyl, nepomohlo nic, vzácná choroba srdce. Dozvědela jsem se to druhý den mailem (nemáme signál ani telefon), nejhorší chvíle mého života, intenzivní emoce, řev a pláč až z útrob, z žaludku. Doteď jsem tak trochu v údivu, jak to? Nikdy předtím mi nikdo blízký nečekaně neodešel, jen prababičky, dědečci, přicházelo to pozvolna. Naštěstí naše rodina je duchovně zaměřená, tedy vyrovnávání se se ztrátou probíhá relativně dobře.
Je mi příjemné o tom mluvit, škoda, že v naší společnosti se moc o smrti nemluví. Jedna naše dobrovolnice měla podobný příběh s jejím tatínkem, to jsme si popovídali. Jinak většinou vycítím, že se lidé nechtějí do těchto končin vydávat. Vlastně ani nevím, zda bych o tom měla psát blog. Chci jen napsat, jak úžasný člověk Radovan byl, jak jsem vděčná, že ho moje maminka potkala a že naše rodina mohla strávit v jeho blízkosti krásné chvíle. Mrzí mě, že jsem mu možná nedávala dost najevo jak si ho vážím, přišlo mi to zkrátka samozřejmé, že byl jaký byl. Ale on to věděl.

Chtěla bych brát lidi kolem sebe takové, jaké jsou, jako to dělal on. Vždy každého respektoval jako osobnost, nikdy nikoho neshazoval. Ani své nejbližší, jak to často děláme! Chováme se na veřejnosti a k cizím lidem hezky. Pak k těm, které nejvíce milujeme, se v některých situacích chováme s neúctou, pohrdavě, zesměšňujeme je. Asi si myslíme, že se díky tomu změní k lepšímu (podle naší představy). Nebo to děláme mimoděk. Je to často naše dítě, manžel nebo rodič. A zraňuje to, i když ten druhý ví, že ho máme rádi, stejně ho to zraňuje a snižuje důvěru v sebe sama. To je pro mě asi největší poselství mého vztahu s Radovanem. On se choval i ke svým bližním a to i ve vypjatých situacích s velkou úctou. Vždy. Nepamatuji si jedinou výjimku.


Zdají se mi o něm sny a tam se mnou promlouvá a pak mi říká, ať to nezapomenu, Ráno však nevím, co to bylo. Vím, že z jeho pohledu je vše v pořádku. Je již v jiné dimenzi a necítí lítost nad svým odchodem. Lítost nad jeho odchodem je vlastně taková sebelítost, že už ho “nemáme”. Když jsem se ho v polospánku ptala, proč to tak je, říkal, že kdybych věděla, to co on, pochopila bych, že ta otázka nedává smysl. Prostě je to všechno v pořádku. Možná, že rozmlouvám s vlastním podvědomím, ale je to přece jedno, podvědomí je také kus božství v nás. Zároveň je to moc příjemné rozjímání, setrvávat v jeho energii, jsou to moje nejoblíbenější části dne. Děkuji, děkuji, děkuji! :-)

pátek 31. července 2015

Vesmír, crowdfunding a tak vůbec

Nastal čas, abych se vykašlala na všechno ostatní a napsala zase pár řádek :-) V Jelení je nyní 5h ráno, mlha se válí po krajině a já se z nějakého důvodu cítím celkem čilá. Přemítám o vesmíru a tak vůbec. Asi odpadnu přes den, ale aspoň téhle neobvyklé ranní energie využiju nyní.

Přijela nám jako dobrovolnice jedna Australanka, tak jsem zrovna přemýšlela o symbolu Austrálie jako naších protinožců a jestli je Austrálie opravdu přesně na druhé straně zeměkoule než jsme my. Tak jsem si tak představovala planetu, tu ohromnou kouli a my na ní jako malé nic, nicotky. A pak další planety, vesmír. Je to ohromující představa, vyvolávající pocit ztráty půdy pod nohama. Najednou jsou naše problémky a věci, kterýma se právě hrozně vážně zabýváme, akorát tak úsměvné. Planeta je takový jeden atom vesmíru. Když se na o podíváme z dálky, jsme jedno. Naše chtění a další nesmysly jsou vlastně úplně vedlejší. Je to moje oblíbená představa, když se začnu moc ztrácet ve víru maličkostí.

Ještě další podobná představa, která je trochu morbidní, ale kupodivu mě vždy dobře naladí. Představím si opět naší planetu, naše životy, a najednou ohromný meteorit, nebo zkrátka něco, co do nás vrazí...a nic. V mžiku je konec naší civilizace, na lusknutí prstu. Všichni prostě zmizí. Uvědomění, že to se skutečně může stát, teď, teď, nebo následující vteřinu, mi pomáhá určovat priority, co je vlastně v našich životách důležité.
Podobná je šamanská rada “mít za rádce smrt”, představit si smrt za svým ramenem a nechat si od ní radit v každodenních rozhodnutích. To je pro mě teda skutečně morbidní představa, ale výbuch celé planety, to se mi nějak líbí, nejsou v tom žádné negativní emoce, prostě jen uvědomění si velikosti přírody. A pohled tady v Jelení z okna tomu pomáhá:-)

Představte si jednu zimní noc, všude sníh, auto žádné neprojede, ani hvězdy nesvtítí, jsme na Jelení skutečně sami, jen já, Anbu, Žofinka a pár dnů stará Amálka. Děti spí, my s Anbem ležíme vedle nich v posteli, očima koukáme do neproniknutelné tmy. A Anbu říká – “ Víš, proč jsme se přestěhovali na tak opuštěné místo? … sem za námi můžou v klidu přiletět mimozemšťani. A jednou sem skutečně přiletí...” Mluví vážným tónem, je to jeho specifický humor, ale vím, že zároveň to myslí vážně. Jako fakt vážně. Ze tmy se už přede mnou vynořují představy přistávajícího talíře za domem u lesa. Mimozemšťani už kráčí loukou, přibližují se k nám, sahají na dveře, mravenčí mě celé tělo a ptám se Anba, proč o tom musí mluvit právě uprostřed noci. “ Protože až se to stane, chci, abys nebyla vyděšená, musím tě na to připravit. Já bych s nima chtěl odletět, poletíš se mnou?” “A co děti?” “Ty vezmem taky.” “No já nevím.”...“Tebe neláká vidět jiný planety? Určitě to tam bude nádherný...” “Ale jo, ale tady je to hezký taky! Nikam nelítej!” ...tak to jsou takový běžný věci, co tady v Jelení řešíme.

Jinak, co se týče naší osamělosti, tak pár týdnů poté už dorazila naše první dobrovolnice a od té doby jsme sami vlastně už nebyli. Jen na pár týdnů v dubnu jsme si dali pauzu, když jsme připravovali hithit projekt. Všichni, co tohle čtete, asi o našem crowdfundingu víte, ale stejně to raději napíšu. Podle wikipedie je crowdunding “způsob financování, při kterém větší počet jednotlivců přispívá menším obnosem k cílové částce. Crowdfundingem můžeme financovat zajímavé projekty, produkty či společnosti”. Vybrali jsme si k tomu platformu hithit.cz, která poskytuje prostor, ovšem zpropagovat si to musíte sami. Tak 70% projektů, dle mého pozorování, je neúspěšných. My jsme si troufli na 300.000,- a nakonec jsme to úspěšně vybrali. Ale bylo to napínavé:-) Moc děkujeme každému! Částka samo nestačí na všechno, ještě když musíme počítat s tím, že lidem musíme dát jejich “odměny”. Ale je to alespoň základ pro začátek.
Nejlepší přínos, kterého jsem si nebyla předem úplně vědoma, je, že jsme si tím udělali obrovskou “reklamu” - prostě o nás teď ví ohromná spousta lidí a fandí nám. Je to krásné, když nám píšou nebo nás navštěvují lidi, co nám chtějí pomoci nebo jen slovně podpořit. Víme už taky celkem o 5ti lidech, kteří si více či méně pohrávali s myšenkou, co kdyby dům koupili oni, ale neměli na to “koule”. Tak my jsme tady. Hlavně díky Anbovi jsme do Jelení šli prostě po hlavě. A ono to nějak jde:-) Tady je náš úspěšný hithit projekt – je tam také naše video ze zimy: https://www.hithit.com/cs/project/889/mezi-jeleny

A další odkazy pro zajímavost:
pro německy mluvící hezký článek: http://www.mezijeleny.cz/p/auf-deutsch.html
idnes + fotogalerie:


Vlastně jsme se tím představili také našemu okolí. Všichni nás tu znají, jsme tu takové místní celebrity, v dobrém i špatném slova smyslu:-) Zatím se k nám tedy žádné špatné pomluvy nedonesly, ale určitě nějaké budou, to je jasné. Zato dobré ohlasy se k nám jen hrnou a jsme moc rádi. Získáváme zde nové přátele, kontakty. Jsme tu ve skutečnosti více společensky vytížení, než v Praze. V Praze jsme byli uprostřed lidí, ale zároveň v anonymitě, neznali jsme ani vlastní sousedy, nemusím to rozepisovat, každý život ve velkých městech zná, má to svá pozitiva i negativa. Když se nás lidi ptají, proč jsme se odstěhovali do takové pustiny, zda se tu necítíme sami, tak jsou na omylu:-) Krom toho, jsme 7km od nejbližší vesnice, která je kulturně aktivní a milujeme jí (Nové Hamry), 15km od nejbližšího města, kde je vše základní, co potřebujeme (supermarket, restaurace, rodinné centrum), a 30km od velkého města, kam jezdíme, když potřebujeme něco více (Karlovy Vary). Srovnejme to s vzdálenostmi v jiných částech světa, než je hustě osídlená Evropa, co třeba Kanada nebo i Norsko– tam lidi žijí často mnohem odříznutější. Ale tady jsme zkrátka něco extra. A je to fajn:-)






úterý 24. února 2015

Jak se Amala v Jelení narodila

Tak nakonec mě k psaní nakopl až další porod a dotazy kamarádů, kdy to sepíšu:-) Ale dávám si do této další životní fáze předsevzetí, že budu psát už pravidelně!

Takže porod doma, jak na to přišlo? První těhotenství jsem nevěděla do čeho jdu a byla jsem ráda, že jsem za těch 9 měsíců dospěla z fáze “to je jedno, někde porodim, to nebude problém” do fáze “asi bude lepší udělat vše pro to, aby do toho co nejméně zasahovali a abych měla malou nonstop u sebe”. Dopadlo to vcelku dobře, až na pár detailů, které bych si představovala jinak (hlavně nakázaná poloha a řízené tlačení, nástřih, pak ještě vcelku rychlé šmiknutí pupečníku).
Anbu byl už před prvním porodem zralý na domácí porod, já ne. Napodruhé jsme si role vyměnili, já věděla, že to zvládnu, Anbu se trochu bál – no, hlavně o sebe :-D Že ho zase pokopu :-) Takže jsem mu slíbila, že se budu ovládat a hlavně, že to tentokrát bolet tak nebude...

Musím říct, že jsem si ten jeden rok mezi těhotentsvíma (to zní dobře) zjišťovala dost informací a přečetla tak přes polovinu příběhů pro Ivanu. Potom jsme našli ochotnou a skvělou porodní asistentku (PA) a začali se těšit. Vím, že u nás se šíří hrozné strachy co se týče porodů doma. Nechci se za to nějak prát, asi to není pro každého a je dobře že porodnice jsou. Ale je to u nás démonizovaný a zakazovaný, a to taky není v pořádku. Tentokrát to byla pro mne tahle volba a příště to bude zase třeba jinak, pokud teda ještě nějaký porod bude :).

Koupili jsme dům v Krušných horách, kam jsme se hodlali stěhovat a budovat náš životní projekt a tak trochu žít jinak, než je běžné, částečně vystoupit ze systému, aspoň v něčem. Trochu se to ale všechno opozdilo (úřady), takže jsme podepsali kupní smlouvu až 17.září. Nevěděli jsme vůbec, zda se nám to tu povede již tuhle zimu zobyvatelnit, ale díky nějakým penězům a Anbovu pozitivnímu myšlení se to povedlo. Podmínky jsou tu asi pro většinu lidí trochu drsnější, ale nám to ani nepřijde. Jsme zvyklí z cestování, vandrování a taky z Indie na jiný podmínky, tohle je vážně luxus! Když jsme po pár týdnech zprovoznili první splachovací záchod, tak jsme z toho měli velkou radost – a naši pomocníci se nám smáli - “haha 21.století a vy máte Vánoce ze splachovacího záchodu” :-) No proboha, drtivá většina obyvatel týhle planety žije v takových podmínkách, že...že by jim naše sociální pracovnice všechny děti zabavili! :-D No nic, k sociálním pracovnicím se dostaneme po porodu. Samozřejmě, jsem ráda, že máme tu možnost žít tady v ČR, taky jsme se pro to svobodně rozhodli. Občas bych se sice přenesla zpět do Indie. ..ale těžko říct, kde je život jednodušší...v něčem tu a v něčem tam. My už jsme usídlený tady a je to tak asi správně.

Zpět k porodu. Hlavně bych chtěla zmínit výsledek mého ročního bádání. Ale je to můj osobní výsledek. Myslím, že porod doma je přirozený X porod v porodnici je ovlivněný spoustou faktorů – přejezd, komunikace s cizíma lidma, různé povely, úkony, neznámé prostředí. To se nedá moc ovlivnit lepším výběrem nemocnice, alespoň u nás ne. A to nemluvím o horších možnostech, ve které to může vyústit – podávání různých léků a takové ty další zásahy:-) Samozřejmě, je to tam “bezpečnější”. Ale je to vykoupeno menšíma komplikacema, které zase můžou ty větší komplikace přivolat, nabalit na sebe (např. porod se zastaví díky přejezdu a komunikaci s cizíma lidma, tak ho popoženou léky, což už je zásah do porodu, který se může zvrtnout v leddacos.) Pochopila jsem, že porod doma je bezpečný, pokud se do něj nijak nezasahuje a jste po celou dobu včetně těhotenství bez komplikace. Jakmile by bylo potřeba do porodu jakkoliv zasáhnout, je lepší sbalit si svých pět švestek (porodní tašku) a jet do porodnice.

Vymyslela jsem si takový přirovnání – cestování autem versus cestování letadlem. Cestování autem (porod v porodnici) je ve skutečnosti dost nebezpečné, ale společností je to příjmáno, jako že je to normální. Já mám teda v autě stále trochu strach. Kolik znáte lidí, co měli nějakou autonehodu...

Naproti tomu cestování letadlem (porod doma) je bezpečné, ale jednou za čas k nehodě dojde a pak je to fatální a všude se o tom dočtete. V ČR navíc autority o porodu doma mluví jako o totálním hazardu. Proč se tak nemluví o létání letadlem? Za ten rok mého studia o porodech si pamatuji tři skandální články na internetu – smrt při porodu doma. Dva z toho byly matky, co chtěly dítě zatajit, aby ho mohly zabít – to se nedá srovnávat s matkama, které rodí doma, protože dítě milují. A třetí případ byl o ženě, která věděla, že její dítě se narodí neschopné života a zemře, ale chtěla těhotenství prožít do konce a porodit doma, její volba. Samozřejmě tyhle skutečnosti byly dodány médii až později a už ne tak masivně.

Co se týče našich superstatistik o nízké úmrtnosti v ČR doporučuji poslední dva odstavce tady (hlavní info je, že naše úmrtnost se počítá jinak než v zahraničí a tak nám to vychází jakoby líp:-).
No a že nízkorizikovým ženám je oficiálně doporučováno rodit mimo porodnici, protože je to bezpečnější si můžete přečíst v aj tady. Nechci to už rozebírat, plánovala jsem psát hlavně o mém porodu a ne ospravedňovat porod doma:-) Ale zase to mohou být pro někoho zajímavé nové informace.

Jeden z důvodů pro můj porod doma byla taky Žofka. Jediná porodnice, kde může být sourozenec přítomen u porodu a pak být ubytován na pokoji, byla porodnice ve Vrchlabí - a tu už raději zavřeli. Takže porod v porodnici by byl spojen se separací od Žofky, do čehož se mi vůbec nechtělo. Ne, že bychom bez sebe nevydržely (i když noci by asi horší byly), ale nechtěla jsem aby zbytečně žárlila na nové miminko víc než je potřeba. Kdyby máma zmizela na několik dnů a pak se vrátila s novým vetřelcem, bylo by žárlení dle mého horší. Chtěla jsem prostě, aby viděla, že Amálka je naše a ne, že jsem si ji odněkud přivezla:-)))

Tolik jsem ale na porod doma fixovaná nebyla, prostě, ať to dopadne, jak má. Jelikož v Jelení nemáme signál, ani nejde zřídit pevná linka a Anbu ještě stále nemá řidičák...bylo to trochu dobrodružné. Ale předpokládali jsme, že i bez signálu kdyžtak zavoláme 112, to má fungovat, ne? I když teda, jsem si vědomá, že by to žádný superrychlý zásah nebyl, tady uprostřed divočiny, 30km do Karlových Varů, z toho 7km do nejbližší vesnice, po zasněžené cestě.

Nakonec se shodou náhod předevčírem ukázalo, když nám bušili na dveře Němci v nouzi, že 112 bez signálu teda fakt nefunguje:-D No, ještě dobře, že jsem to nevěděla při porodu! Nakonec jsme Němce zachránili sami, možná by nás ještě měl někdo platit, že tady žijeme a zachraňujeme turisty? Za posledních 10dní jsme zasahovali už asi 3x! Nebo by nám sem mohli dovést tu pevnou linku;-) Že tu není mobilní signál, se nám totiž docela líbí, to měnit nechceme...

Takže, konečně se dostanu k popisu porodu. V těhotenství jsem se pravidelně scházela s PA, i jsem chodila ke gynekoložce. Kromě krevních testů a tří ultrazvuků jsem na jiné testy nešla. Do žádné porodnice jsem na konci nedocházela, protože do Karlových Varů se mi nechtělo a dál kvůli tomu zajiždět taky ne. Nic z toho nebylo z nějakého přesvědčení, jen z nedostatku času a vědomí, že to zas tak extra důležité věci nejsou. Co jsem považovala za důležité, to jsem absolvovala. Kdybych neměla Žofku a bydlela někde ve městě, asi bych toho absolvovala klidně víc.

Poslední týden před porodem jsem měla nějaké kontrakce, ale vždycky zase přešly. A hlavně, od minule už vím, co je to ta pravá kontrakce, tohle jsem mohla úplně klidně ignorovat, což pak při porodu nejde:-) Vždycky jsem napsala PA, že se něco děje, ale že uvidíme. Když jsem jí to psala už asi potřetí, přišla jsem si trapně, že zase nic nebude. To byla neděle. Ale bylo tam už více indicií, jako že jsem chodila každé dvě hodiny na velkou a podobně. V 18hodin večer jsem psala PA, že si myslím, že z toho porod nakonec asi bude, ale že vůbec nevím kdy, že bych jí dala vědět, až by se to nějak rozjíždělo. Naštěstí PA uměla lépe odhadnout situaci a rozhodla, že za mnou vyrazí (několik hodin cesty autem). Vyrazily dokonce dvě PA, takový jsem měla luxus. Asi v 9hodin večer jsem uspala Žofku a hned potom kontrakce zesílily, jakoby na to miminko čekalo! Musela jsem se postavit, opřít o křeslo a hodně rychle kroutit boky, nebyla jsem v tu chvíli člověk, ale strom ve vichřici, to pomáhalo nejlíp. PA přijely asi kolem půl 12, celé vykulené ze šílené cesty lesem :-) Miminku i mě se dařilo dobře, už si přesně nepamatuji nález, ale něco jako že hlavička těsně naléhá (už předtím jsem samovyšetřením nic jiného než hlavičku uvnitř necítila, byla tam už fakt nachystaná:) a čípek nevímco. Ale závěr byl, že to může trvat 2hodiny, ale třeba taky 20hodin, protože nemá srovnání a neví jak tam je tenhle nález dlouho (je fakt, že hlavičku jsem tam takhle cítila už několik dní). Naštěstí to byla ta první varianta (2hod) a to skoro na minutu. Ale jelikož jsme to samozřejmě nevěděli, tak jsme ani nenapouštěli vypůjčený porodní bazén vodou, protože na to bude ještě času dost...Všichni jsme šli spát, obě PA nahoru do 1.patra, Anbu usnul vedle Žofky a já vedle nich polospala a vždy jsem se zvedla na kontraci z postele a kroutila sebou u křesla. Už mě ta bolest po druhé tak nepřekvapila, snažila jsem se nevyšilovat. Ale stupňovalo se to a představa spousty hodin mě děsila. Kolem 1 hodiny v noci už to bolelo tolik, že jsem začala fňukat, že už toho mám dost, že to strašně bolí, že už nechci a chci aby se na mě mrkla PA, ale že jí nechci zase ještě budit.... Dohodli jsme se s Anbem, že vydržím ještě do půl 2 a pak pro ně dojde, ať ještě můžou chvíli spát.

Následuje naturalistický popis porodu, kdo o to nestojí, nečtěte:) Přesně kolem půl 2 lupnutí – praskla voda. Vyskočila jsem z postele a byla jsem trochu v adrenalinovým šoku – sice jsem to znala od minule, ale stejně, když to z Vás teče jak z konve...už je to tady! Anbu běžel pro PA. Ty se hned ptaly, jaká je barva – je to dobrý, čirá, místy jen lehce narůžovělá. PA se mě snažila uklidnit, ať tak rychle při kontrakci nedýchám, že se mi bude točit hlava. Ta se mi točila, ale příští kontrakci už bylo pozdě na relax, protože tělo začalo samo tlačit. Něco ohromnýho se skrze mne rvalo ven, byla to fakt síla, jak z nějakého sci-fi :-D (Přitom je to přirozená součást života, že?) Pokud si dobře pamatuju, byla jsem v nějakém dřepu/kleku, ani nevím. Anbu mě zkoušel nějak nadzvednout, aby mě PA mohla vyšetřit a řekla, že je zašlá branka (tzn. otevření na 10cm jak tomu říkají také). Říkala mi ale, ať při kontrakcích netlačím (později jsem se dozvěděla, že ještě hlavička nebyla zcela dorotovaná a že věděla, že když se do toho nebude zasahovat nebo schválně tlačit, srovná se to během chvíle samo, což se také stalo). Já křičela, že rozhodně netlačím, že to všechno samo. Odpověděla, že to je v pořádku. Myslím, že na kontrakci jsem vždycky šla do kleku s hlavou na zemi a pánví nahoře. Možná to bylo potřeba trochu zpomalit, proto jsem přirozeně byla v téhle poloze, kdy miminko lezlo ven proti gravitaci.

Anbu chtěl napustit bazén vodou, i když bylo jasné, že je už pozdě. PA mu řekla rázně “don't speak about it, just do it”, což se mi líbilo, jakoby mu odsouhlasila ať si to klidně napouští, ale ať nás tím už neobtěžuje :-D Asi jako když dřív muži vařili při porodu litry vody. Nebylo ani tolik vody potřeba, ale měli nějaké zaměstnání:-)

Matně si vybavuji, že hlavička jednou povylezla a zase zalezla. Řvala jsem už při kontrakcích animálním zvířecím řevem a bořila se do PA. Po další kontrakci už zůstala hlavička napůl venku a já řvala, že to je strašná bolest, ať vyleze ven nebo zaleze zpátky, ale tohle že se nedá. Samozřejmě mého řevu už bylo tolik, že se probudila Žofka, takže Anbu už měl zase jinou práci:-) Vlez si k ní do postele, obejmul jí a spolu nás z dálky (asi 4m) pozorovali. Žofka prý nebrečela, jen opakovala “mimi-mimi” (ukázala jsem jí předtím pár videí domácích porodů, aby pak nebyla tak šokovaná, takže to znala:-). Na další kontrakci jsem PA trochu pokousala (prý pak měla pár dní moje zuby na rameni) a vylezla hlava celá. Anbu říkal, že to vypadalo vtipně, jak ze mě ta hlava trčela a trochu se hýbala. PA říkala, že na tělíčko už můžu trochu přitlačit, tak jsem poprvé za porod zatlačila a miminko vyplulo s další kontrakcí ven. Prý 2:05 – takže 35min po prasknutí vody a zavolání PA. Nějaké ruce miminko zachytily a už leželo pode mnou na podložce (měla jsem pod sebou takové ty přebalovací podložky). Říkala jsem “miminko-miminko” a už jsem ho brala do ruky. PA mě pozastavila, že ho musí vymotat z pupeční šňůry. (Později říkala, že měla volně 1x omotanou šňůru kolem krku. Pokud vím, když se do porodu nezasahuje a nechá se přirozeně běžet, nebývá to žádný problém.) Apgar skóre měla 10-10-10:-) O jeden bod lépe než Žofka :-) Servala jsem ze sebe triko a přivinula miminko na sebe. Hodily na nás deky a ručníky. Anbu šel dát Žofce nějaké čokolády a novou knížku “od miminka”. Žofka s tím běhala nadšeně kolem:-) Mezitím jsem se podívala a volala že je to holka – Amala! Pak si už nevybavuji přesně všechno a jak to šlo za sebou, vím, že jí zkontrolovaly, poslechly srdíčko a tak. Anbu topil o 106, alespoň asistentky tvrdily, že máme saunu. Ale mě přišlo, že má studené nožičky, tak jsme se přesunuly k topení. Pupečník jsem zatím nechtěla stříhat, ale nevěděla jsem moc co s tím, když ze mně tak visel, ptala jsem se, co placenta? Prý, že jestli chci, můžu si zkusit stoupnout a lehce zatlačit. Zatlačení spustilo kontrakci a placenta vylezla, asi 30min po porodu, odhaduji. Pak jsem si lehla s miminkem do postele, dostala jsem obří plínku:-) a placenta byla vedle postele v lavoru. Pupečník mě strašně studil a už dávno dotepal, Amala celkem brečela, začala jsem z toho být nerózní – když se neodstřihne pupečník, má být přece dítě velmi klidné a vyrovnané, ne (tzv. Lotosový porod)? :-))) Nakonec jsem si řekla, třeba naopak chce odstřihnout, krom toho nebude mě to studit a můžu s ní líp manipulovat a rozhodla jsem pupečník odstřihnout. Amala byla první 1-2 dny celkem plačtivá, ale nic hrozného. Asi než si zvykla na to, že je teda už venku. Přála jsem si klidné, spící miminko, abych to všechno s Žofkou zvládala, ale zdálo se, že opak bude pravdou. Nakonec po dvou dnech se to přece jen změnilo a opravdu je to klidné miminko. Večer a ráno trošku pobrečí, ale nic hrozného, jinak celý den a hlavně noc krásně spí.

Co se týče mne, hned po porodu jsem se cítila dobře, akorát trochu zesláblá, nic mě nebolelo. Po krátkém vyspání jsem už mohla fungovat zcela normálně, odpočívala jsem jen protože jsem mohla a chtěla:-) Poporodní poranění jsem měla malinké, šití nebylo nutné. Pálilo to při močení, jinak jsemo o tom nevěděla. Mnohem lepší než nástřih posledně:-)

Takže naturalistický popis porodu končí a následuje kovbojka po porodu, která by nebyla vůbec nutná, kdyby zde byl normální přístup k porodům. O dětské lékařce jsem samozřejmě přemýšlela už předtím a našla dle referencí jednu v okolí, která prý “dává antibiotika i očkování s rozmyslem”. To je něco pro mě, pomyslela jsem si, zavolala jí a domluvila si schůzku. Osobně jsme se tam stavili, já, Žofka i Anbu. Zmínila jsem se, že pokud bude vše v pořádku, zvažuji porod doma a pak bych přišla s miminkem rovnou k ní. Byla z toho překvapená. Říkala jsem jí, že jí přinesu miminko, jen když samozřejmě bude vše v pořádku, kdyby byl s miminkem nějaký problém, pojedeme do porodnice, že se nemusí bát. Řekla, že tedy dobře. Zmínila, že má známou, co má 3 děti, první dvě také rodila doma, ale to třetí v porodnici. Z toho jsem měla dobrý pocit, když má takové známé. Dále jsem jí řekla, že Žofce odkládáme nějaké očkování, i to řekla že je naše věc, ale že musíme podepsat revers, já že není problém. Prý si tedy vyžádá kartu Žofky a pak dá vědět, případně my dáme vědět, až budeme mít miminko. Vyjasnili jsme si, že nemáme signál a že ať píšou SMS a my později zavoláme. Odcházela jsem celá šťastná, že jsem našla přístupnější doktorku než v Praze.

Hned ten stejný den, co se Amala narodila, tedy v pondělí, jsem volala doktorce, bylo to přes internet, takže člověk slyšel druhou stranu se zpožděním, ale fungovalo to. Vzala to sestřička a mluvila s doktorkou a pak to vyřizovala mně. Říkala, že s porody doma nemá zkušenost a že musíme na kontrolu do porodnice. Říkám jí, že přece kvůli tomu jsem se s ní předem domlouvala. Ona, že má plnou čekárnu a nemá čas se vybavovat a že jí máme říct, až se domluvíme se šestinedělím, ať nás zkontrolují. Byla jsem z toho jak opařená, schválně jsem hledala vstřícnou doktorku a teď tohle....Pamatovala jsem si od minule, když jsme odcházeli z porodnice dříve, že nám vyhrožovali, že když bude problém, tak nás zpátky nevezmou, že tam smí jen miminka narozená tam, aby se tam nedonesla nějaká infekce. A po pravdě řečeno se mi ani do porodnice jezdit nechtělo. Po poradě s PA jsme se uklidnili, že pokud není žádný problém, tak to až tak nepospíchá a počkáme pár dnů a pak se uvidí. Večer přijela moje máma, která tu zůstala celý týden na výpomoc.

Druhý den, v úterý, k nám přijela POLICIE. Prý je poslala ta doktorka, že se nám narodilo miminko a nikde jsme to nenahlásili. Říkám jim, a jak by se to asi paní doktorka jinak dozvěděla, právě jí jsme to hlásili. Byli jsme s ní domluvené, že dítě přijme po domácím porodu do péče. Vždyť jsem jí to volala, ale ona mě odmítla přijmout, měla bych spíš nahlásit jí. Oni, že dle doktorky máme jet do porodnice na kontrolu. Já, že nás stejně na šestinedělí nevezmou a že se nám do nemocnice mezi nemocný moc nechce. Řekli, že se pojedou na signál poradit co a jak a zase přijedou. PA po facebooku radila, že naše povinnost je jenom nahlásit dítě na matrice do 3 pracovních dnů, ale že povinnost kontroly v nemocnici fakt není. Policie přijela a vcelku v klidu zase odjela, ať se nám daří.

Třetí den, ve středu, máma zkoušela volat doktorce, ale prý odjela na dovolenou, takže z toho nic nebylo. Volala i na šestinedělí, ale tam jí řekli to, co jsem předpokládala, že tam už nesmíme, ať se domluvíme na novorozeneckým. Na novorozeneckým, že nám neudělají nic jiného než novorozenecký screening z patičky, žádnou kontrolu, a nechtějí nás vidět dříve než 4dny po porodu, dřív ať nejezdíme. Takže výsměch doktorce – kde je ta její nutná kontrola? To ona nás měla zkontrolovat a odmítla nás. Když jsem byla ve sprše, tak k nám dorazila sociální pracovnice, že jí také poslala naše starostlivá doktorka! To už jsem byla trochu napružená, když zase spustila, že jsme nebyly na zákonné kontrole – a trošku nepříjemně jsem jí vysvětlila situaci, že žádný takový zákon neexistuje a kontrolovat nás ani nechtějí. Že nás správně měla zkontrolovat doktorka a ne na nás posílat policii a sociálku. I ona naštěstí prozřela a byla celkem v pohodě. Prý, že jí doktorka říkala, že moje starší dcerka má tmavší barvu pleti... - co tím asi chtěla říct? Vždyť u doktorky tehdy byl i zcela tmavý Anbu a bavili jsme se, že je z Indie, tak co to hraje za divadlo a mlží s barvou pleti? A prý, že jí taky řekla, že Žofka není očkovaná. To už jsem pochybovala, že je doktorka tak strašně starostlivá a dělá to všechno, protože se o nás bojí. Buď se bojí sama o sebe nebo se nám prostě snaží porod doma znepříjemnit. Sociální pracovnice řekla, že očkování je zcela naše věc. A prý, že vypátrat nás, to bylo jak z nějaké detektivky:-) Adresu na internetu nenašla a mluvila se starostou Nových Hamrů, který tvrdil, že tam nikdo toho jména nebydlí. Ale že v Jelení barák koupil nějaký Ind, tak si to spojila s tou tmavší pletí a přijela sem. (Barák jsem koupila já a v Nových Hamrech platím mým jménem odpad, ale dobře.) Představovala si mne, jako členku nějaké šílené sekty, ležící v tratolišti krve. Takže byla celá šťastná, že jsme vcelku normální. Ale, že teda už udělá prohlídku domácnosti až do konce. Rozhlédla se po místnosti a prý – mohla byste si tu trochu uklidit. Já na to, že jsem teprve dva dny po porodu a že to mám v plánu (popravdě řečeno, jsem tam zase takový bordel neměla! Teď je tu třeba větší:-) Další – kde je postýlka pro dítě? Prý, že spaní dohromady je nebezpečné, já na to, že moc dobře vím, kde malá je i když spím. Ona odpověděla, že to je vlastně asi pravda, že to tak maminky mají. Pak chtěla vidět nějaké oblečení a plínky, to jsem jí uspokojila. Dokonce jsem jí ukázala i váhu, že malou raději vážíme – Amala už začala dokonce přibírat. Pak chtěla vidět kuchyni a tak jsem jí vzala na prohlídku. Toho jsem se trochu bála, protože díky rekonstrukci to tu máme opravdu provizorní a nehygienické. Kupodivu to jí nevadilo vůbec, že chápe, že je to v rekonstrukci, barák se jí moc líbil, že to je krásné místo. Prý, že se na nás zase přijede podívat v létě, jestli se podmínky zlepšily. Ach jo, to abych furt uklízela, kdyby náhodou přijela? A ještě jednou se mne zeptala, jestli teda fakt nejsme žádná sekta:-) Dala nám kontakt, že kdybychom potřebovali s čímkoliv pomoci, jako s úřadama a tak, můžeme se na ní obrátit.

Potom máma vylezla na kopec a obvolala nejbližší pediatry. Asi na třetí pokus narazila na vstřícnou a milou doktorku z Nejdku. Stejně ale chtěla, abychom si na ten screening z patičky do nemocnice dojeli. Tak jo. Ve čtvrtek jsme dostali v Nejdku na matrice rodný list na počkání a také jeli na screening z patičky do porodnice v Karlových Varech. Máma se pak drze zeptala, jestli by nám nevyšetřili také oči a uši, když už jsme tam. (Posledně s Žofkou jsme to pak taky dělali dodatečně, protože jsme odcházeli z porodnice dříve. A je to zbytečný, jezdit po poliklinikách.) Řekly, že to udělají z dobré vůle, protože jim to žádná pojišťovna neproplatí, když tam není narozená. Super! Uši se nakonec nepovedly, protože se Amala vždycky rozkřičela, když se jenom uší dotkly. Oči zkontrolovaly, s výsledkem, že má stejný oční pozadí jako cikáni nebo Vietnamci (doslovně) :-))) Říkala jsem, že to je v pořádku, že tatínek je z Indie. Když už jsme skoro odcházely, ještě přišla nějaká přísná doktorka a začala vést dlouhý monolog začínající “už ty domácí porody nezkoušejte...” a pokračující výčtem kolik komplikací vídá v porodnici, kdy jde o vteřiny na záchranu života … nechtěla jsem se hádat, že nemůže srovnávat jabka s hruškama, takže jsem jí na to vůbec neodpověděla a ignorovala jí, ale trochu mě to naštvalo, o žádnou přednášku jsem se neprosila.

Pak jsme byli u nové dětské doktorky a jsme naprosto spokojeni! Ona i sestřička jsou milé a naše názory respektují. Možná, že nás za rohem pomluví, ale to už mi je jedno:-) Když na nás nebudou posílat vyšší mocnosti:-) Sestřička jezdí do Jelení na běžky. V čekárně jsem zatím potkala dohromady jen dvě ženy a obě Romky, ale proč ne? Hlavně, když je doktorka tolerantní!


Takže to je konec naší story. Pak už jsme měli klid. Amálka prospívá a Žofka jí zbožňuje. Zatím to takový nářez se dvěma dětma není, čekala jsem horší. Ale je fakt, že tu máme dobrovolníky na rekonstrukci a ti občas dělají babysitting:-) Hlavně si to umět zařídit:-) Možná, že to bude nářez, až bude Amálka starší. Ale třeba to bude jen “jiné”, ale ne horší nebo lepší:-)

EDIT: Spustili jsme crowdfunding, vyberte si odměnu a uvidíme se třeba u nás Mezi Jeleny:-) Díky!!!

Pomozte nám a získejte svou odměnu !!!

Máme jen 44 dní na sesbírání 300.000,- na zprovoznění Mezi Jeleny. Můžete nám přispět a získáte tím svou odměnu - Pobyt u nás na víkend, na déle, s programem i bez programu, případně indické koření, ghí, šály, kokosové vody.... vyberte si!!!
Šiřte prosím mezi svými přáteli.
DĚKUJEME:-)





neděle 8. června 2014

Po dlouhé době...


Ne, že by se to podnikání s kokosovou vodou zvrhlo natolik, že bych posledního půl roku neměla vůbec čas psát. Spíš jsem musela počítač využívat nejvíce na pracovní věci, tak jsem toho měla až dost. Měla jsem blok psát blog. Ale snad se to již zlomilo. Chtěla bych do budoucna psát kratší pasáže častěji, tak uvidíme :-)

Naše podnikání propojujeme s péčí o úžasnou společenskou Žofinkou, které je už jeden rok:-) Pracovní schůzky s batoletem jsou docela vtipné, jsem ráda, že jsme natolik extravagantně vypadající pár, že když ještě na všechny pracovní setkání taháme malou dceru, je to jen zanedbatelný detail.

Líbí se mi, že například Vietnamci zde mají v obchodech svoje děti (I když je tam teda odchovávají na počítačích...:-D). U Indů jsou děti přítomné při práci jakbysmet. Mají to tak i naši známí Bangladéšané, co mají v Praze skvělou indickou restauraci (Cury House na Palmovce). Mají nyní asi dvouletou dcerku, která je od miminka v restauraci k vidění, nejen s rodiči, ale s kýmkoliv z personálu, většinou ji nějaký “strejda” na baru drží v náručí:-) To je myslím, v české restauraci nemyslitelné. To jsou takové chvíle připomínající mi Indii...

Doteď jsme neměli auto a rozváželi naši kokosovou vodu kočárkem (skvělý pérovací kočárek z druhé ruky za 500Kč jménem Patron (česká výroba) uveze až 150 lahví kokosové vody!!!). Na farmářské trhy, kde prodáváme, jsme občas také vyráželi jen s kočárkem a pak kočárek proměnili v celý přeplněný stánek. Kdo to na vlastní oči neviděl, neuvěří! :-))) Na výlety jsme vyrazili s kočárkem a spali pod stanem. Na zádech jsem nosila Žofinku, žádné batohy, vše se vejde do kočáru. Občas jsem ji teda namáčkla do kočárku mezi věci:-) Všude jsme jezdili MHD a mimo Prahu romatickými vlaky. Vždy pohoda, seznámení se s novými lidmi a dobrodružství. Prostě kočárek je skvělá věc!:-D

Nyní už začínáme trošku bábovkovatět, protože jsme pořídili auto. Takového skoro veterána. Zázračně jsem se rozjezdila. Řidičák jsem udělala před deseti lety až na třetí pokus a nikdy jsem sama nejezdila. Jen jednou jsem se odvážila vlézt do auta sama a hned mě radši chytili policajti...Naprosto jsem řízení nechápala!

Nyní jsem zjistila, že hlavní chyba byla ve strachu, který mi bránil při řízení myslet a vyhodnotit situaci na silnici a obraz v zrcátcích. Takže se nenechat semlít strachem a pomalu na to CHTÍT přijít. A ono to jde:-)


Jo a asi se budeme stěhovat z Prahy. A pro bábovky to moc nebude...

neděle 10. listopadu 2013

Česko-indické miminko ANEB česká alternativa se potkává s indickou tradicí


Tak všeho nechávám, ať to hoří jak to hoří a píšu další blog. Žofinka leží vedle mě a hraje si pod hrazdičkou. Občas se na mě podívá, aby se ujistila, že je v mé blízkosti a pak pokračuje v činnosti.

Chtěla bych navázat na blog porodní a napsat něco dalšího o naší česko-indické rodince. Bude to trošku o prdění a čůrání a dalších podobných věcech, tak koho to nebere, tak to přeskočte;-)

Takže, jak jsem naťukla v minulém porodním blogu, v porodnici jsme byli 48 hodin a klidně bych odešla i po 24h, ale to dělali drahoty, že to nemám domluvené s dětskou lékařkou. Druhý den už přibývala na váze, takže nás nechali. Poprvé jsem ji oblékla do oblečení na cestu domů.

Předtím, když sestřičky chtěly, abychom ji oblékli, tak Anbu řekl, že takhle malé miminko ještě přece nebude v oblečení! A protože jsem i já věděla něco o důležitém kontaktu kůže na kůži, tak jsme ji nechali nahatou. Takže takhle se hezky shoduje Anbův indický tradiční přístup s mým moderně-alternativním. A o tom vlastně je tento blog.

Hrozně jsem se těšila domů, i když v porodnici bylo už všechno fajn, ale přece jen, do větší postele:-) Doma to byla pohoda, všichni tři spolu přitulení. Krása. Spaní v jedné posteli jsme měli jasné předem.

V Indii dětské postýlky neexistují. Vlastně tam ani často nejsou postele a spí se na zemi na hodně tvrdých rohožích. Na vesnici pro nás jednou dali dohromady dvě postele z celé vesnice, vlastně jen rám vypletený silným provazem a v tom se spalo. V ženském hostelu jsem zase viděla běžně dívky spící jen na železných postelích, přímo na tom tvrdém kovu, jen na prostěradle!
Rodina spolu většinou spí dohromady, jen přirazí postele k sobě, pokud je má. Pokud se ptáte na milování, asi mají jiná místa:-)
Anbu takto spal s rodiči do 13ti let a to byl prý první z 5ti kluků, kdo společnou postel opustil, ostatní ještě později. (5kluků - byli to tři bratři a dva bratranci, co je rodiče „adoptovali“, prý prostě po jedné návštěvě už zůstali u nich, protože se jim tam líbilo...)

Takže Anbu také chce počkat, až se Žofince bude chtít naši postel opustit. Nejlepší jsou reakce ostatních, že jakmile si zvykne, už jí z naší postele „nedostaneme“. Nikoho nenapadá přístup, že ji z postele dostávat nechceme. Máme jako svatební dar postel dubovou 2m na 2m a zatím je pro nás až moc velká :-D Ale uvidíme časem, kde a jak budeme a kolik nás bude. Vždy se to dá řešit matracemi na zemi, myslím, když by to bylo malé. Další reakce byla, že ji zalehnu. Nastudovala jsem si ale, že pokud nebudu zdrogovaná, opilá, nemocná atd., že to vlastně není možné. Tak jsem se rozumově nebála. První dny člověk stejně spí tak nějak lehce, je z toho celej rozjitřenej, že má malinkatý miminečko a furt se budí a ošahává ho a kontroluje, že fakt dýchá ;-) a tak vůbec. Zrovna tak si zvyká miminko na noční a denní režim a klidně několik hodin v noci probdí. Já si během několika dnů neuvěřitelně rychle na společné spaní zvykla. A nedokážu si představit, že bych mohla spát bez Žofinky. Předtím jsem myslela, že potřebuji vlastní prostor a že nejsem společný spáč. Myslela jsem, že Žofka bude spát jen s námi v posteli, ale dál ode mne. Ale teď spím krásně tvrdě a zároveň přitulená k Žofce a probouzím se jen když hodně vyvádí. Jinak klidně vedle mě občas bdí a hraje si k ránu na nějakou dobu, ani mě nebudí. Já jen zkontroluji, že má suchou plínu pohmatem a spím dál. Většinou se ale jen přibudí a řekne si o prso, pomůžu jí ho najít a spím dál.

Takže věštby v těhotenství „užívej spánku dokud můžeš, pak už se NIKDY nevyspíš“ se nevyplnily. Samozřejmě občas se to stane, ale méně a méně. Většinou za to můžu sama, že jsem si nešla lehnout k Žofce dříve. Jinak spím krásně a šťastně, spíš si říkám jak budu jednou spát bez ní, až se zamiluje a odejde z domu :-D Myslím, že už jsem to obrečela hned v prvním týdnu po porodu!

Čtení chytrých knih. To už tak nějak patří k matkám „alternativkám“. Přitom říkají, že vlastně chtějí vše přirozeně, jak jim říká intuice a tak je to trochu divný kontrast. Jenže naše společnost je už tak mimo, že skutečně také cítím potřebu se ujistit, že mě má intuice neklame. Vždycky se najde někdo, kdo říká negativní věci o téměř všem, co dělám „jinak“ než bylo u nás běžné dříve. Nejčastěji, že Žofka bude rozmazlená, ke mně připoutaná, že si na sebe pletu bič a podobně. Takže ubezpečení o opaku z knih nebo jiných zdrojů potřebuji. Možná, že prvních několik let rozmazlená podle našeho evropského měřítka bude. Ale máme správné měřítko? Je to všechno asi úhel pohledu rodičů. Prostě první rok na mě bude připoutaná 24h denně a je to v pořádku a nemíním to jakkoliv omezovat. Potom to bude záležet na ní, jak rychle se bude odpoutávat. Myslím, že u nás se rodiče nejsou zvyklí miminku zcela odevzdat ALE i zároveň dále pokračovat ve svých aktivitách v pomalejším tempu. Hlavně na to naše společnost není přizpůsobená. Takže se snažíme děti od sebe co nejrychleji odpoutat, abychom se brzy mohli „vrátit do života“ a nezbláznit se na mateřské, že.

Jsem ráda, že když jsme nedávno byli u mého strejdy, říkal, že jejich dcera se pořád chtěla nosit, tak ji nosili a byla „rozmazlené miminko“, ale potom, když byla starší, byla moc samostatná a šikovná. Myslím, že tak to má být. A žena druhého strejdy (strejdové jsou dvojčata) zase říkala, že kojila jejich syna v noci do 2 let (nebo tak nějak) a pak mu v pohodě vysvětlila, že už to nejde a vše bylo OK. Takže jsem moc ráda, že máme takové hezké rodinné příklady!

S Anbem se celkově shodujeme. On je Tamil, hrdý na svou prastarou indickou kulturu a má pocit, že dnešní Indie je už také někde jinde a lidé svou kontinuitu ztratili (i když ne tolik jako tady v Evropě). Takže se chce vrátit ke kořenům své tradiční kultury:-) Neznamená to se vzdát vymožeností moderní doby, naopak, proč je nevyužívat. Vše je jen v přístupu, v nastavení naší mysli.

Také nám v naší společnosti chybí ta správná tlupa nebo rozvětvená rodina, kde se starost o děti vzájemně sdílí. Nemyslím tím nějaké „hlídání“, ale soužití. Například v Indii byl v Anbově rodině  mladší brácha maminky a pomáhal jí s dětmi. A je to tam tak běžné, že když už dneska nebydlí jedna velká rodina spolu jako dříve, tak se alespoň načas spolu sestěhují. Načas je myšleno několik měsíců nebo let. No, nižší kasty spolu stále ještě často bydlí ve větších jednotkách než je nukleární rodina. Na druhou stranu, já jsem asi celkem ráda, že máme „vlastní klid“, v tom jsem asi přeci jen už více západní. A myslím, že Anbu vcelku také. Ale časté návštěvy jsou dobrá věc.

Vedle spaní je tu ještě kojení kdykoliv si miminko vzpomene, ale to je dneska už vcelku běžná věc, zde jsem se nesetkala s nějakým nepochopením, kromě údivů, že je to tak často. A spíš se závistí, že si můžu kojit jak chci, protože dříve maminky přesvědčovali k dodržování nesmyslných přestávek mezi kojeními. Já, když je nějaký problém ( = pláče), tak to zkouším vždy řešit v tomto pořadí (nevadí i když pila před 5min) 1.kojením, 2. čůraním a pomocí s prděním 3. chováním, potom kdyžtak různým natřásáním, uspáváním, syčením „ššš“, zpíváním – a většinou to vždy zabralo. Dnes už je starší a pomáhá i hraní si a dovádění:-) Takže kojení je pro mě i univerzální řešič všech problémů. Kojím třeba za chůze na výletě, v metru na lavičce na peróně, v noci ve spánku, při práci na počítači, nebo jen ležím, kojím a čtu články a knížky, které si předtím stáhnu do mé e-knihy :-)

Trochu opožděně se ke mně dostala kniha „Nejšťastnější miminko v okolí“ - musím říci, že to, co radí , jsme s Anbem vlastně všechno tak nějak intuitivně dělali! Ke stažení je v čj na www.uloz.to – jde o 5 postupů jak utišit úplně malinkaté miminko. Vychází také z přírodních národů. Říká se, že děti přírodních národů nemají koliku nebo prdíky. Autor tvrdí, že to není stravou ani ničím jiným, ale prostě že lidé tam ví, jak děti utišit – a předávají si to z generace na generaci. Také děti mají v non-stop kontaktu tělo na tělo, často je kojí a různě s nimi natřásají. To dělal Žofince Anbu když nic jiného nepomáhalo – různě s ní jemně třásl, až se uklidnila. Ostatní říkali, že když s ní třese, tak Žofka nebrečí, protože je vyděšená, ale my víme své, víme jak vypadá vyděšená Žofinka :-) Až na několik větších brečících záchvatů nebo i několikadenní plačtivé období jsme „koliku“, myslím, zdárně zvládli. Přišlo mi, že opravdu nejvíc ji trápily prdíky, ale fakt je, že když jsme jí pomáhaly natřásáním a „záchodovou“ pozicí (myšleno jako na indickém záchodě), tak to většinou vyprděla a zvládla to dobře.

V jejích 5ti týdnech jsme se vypravili na 5dní pod stan na dětský tábor v Českém lese, totálně mimo civilizaci. A tam nebrečela ale VŮBEC!!! Až si říkám, jestli to není tak, že miminka přírodních národů nebrečí, protože jsou v PŘÍRODĚ. Krásně jednoduché, že? :-) Ale třeba to byla náhoda. Tam jsem si také pořádně zvykla na šátek.

Už její třetí den života jsme měli domů pozvanou kamarádku, která nám ukázala pozici kolíbky v šátku. Toužila jsem po tom nosit miminko v šátku, ale slyšela jsem, že některá miminka jsou nešátkovací, prostě se nosit nechtějí, tak jsem byla otevřená všemu. Pořídila jsem tedy také super terénní kočár na ježdění v lese za 500Kč z druhé ruky a že se uvidí. Nejdřív jsem byla přesvědčená, že Žofinka je nešátkovací. Myslím, že takhle to vzdá dost velká část matek. Ale jen jsem neměla dostatečnou zručnost a zkušenost. A taky Žofinka cítila mou nervozitu. Nejdřív byl s nošením úspěšnější Anbu. Ale pomalu polehoučku jsem se učila a zvykaly jsme si. Vždy, když byl čas a dobrá nálada, tak jsem to zkoušela. Po šestinedělí už jsme používali šátek úspěšně a naopak spíš na uklidnění – většinou v tom krásně usnula. Nabízí se otázka, kterou vyslovila moje klamarádka. Není to spíš tak, že šátkování si přejou maminky, protože se jim to líbí a vlastně na ně miminka trochu násilím zvykají? Možná, že trošku ano. Miminko často pereferuje nošení v náručí – asi i více než šátek. Ale protože by se z toho maminka opravdu zbláznila, nakonec si pomalu zvykne na šátek:-) Zezačátku se zdá, že miminku je celkem jedno, kde je (ale myslím, že to moc dobře podprahově vnímá) a tak se dá i zvyknout na kočárek. Alespoň to houpe, když už to není náruč, že:-) Každopádně mám v plánu časem zase kočárek používat, uvidíme, jak se jí bude líbit. Nechci být zase extrém jako jedna postava z filmu „Všude dobře proč být doma“, která svému dítěti nechtěla ani dovolit povozit se v kočárku :-D Film doporučuji! Je to scéna, která paroduje matky alternativky a i když se v tom trošičku nacházím, ráda se sama sobě směju :-))) Podívejte se na 6min scénku (bohužel jen v aj) tady. Už mám zase záchvat smíchu, uahahá :-D

Jinak v Indii samozřejmě kočárky nemají :-D Nosí miminka v náručí vždy a všude. Přijde Vám to tam úplně přirozené. Fakt je, že člověk si postupně zvykne, jak miminko pomalu těžkne a ani mu to nepřijde tak náročné. Já taky často nosím v rukách, když už jsme venku dlouho a už má šátku pokrk. Šátky v Indii používají spíše nižší a kočovnické kasty. Zkrátka ti, co musí víc pracovat a nemohou mít luxus jen tak miminko držet rukama. Takže šátek je tam vnímán trošku jinak než u nás, je to symbol spíš chudších rodin.
Paní, co napsala slavnou knihu „Koncept kontinua“ (Doporučuji! - ke stažení na uloz.to nebo skvělé shrnutí zde) říká, že hlavní důvod, proč přírodní a „chudé“ národy jsou tak šťastní (i když jste třeba necestovali, tak si vybavíte cizokrajné fotky lidí na pokraji bídy, kteří vypadají tak šťastně, úplně to z nich září!), je v tom, jak se chovají ke svým miminkům a dětem. Něco na tom určitě bude!

Takže zpět: Do Českého lesa jsme vyrazili ještě s kočárkem, ale vlastně jsme ho měli spíš jako vozítko na batohy. Jelo se tam celý den vlaky a pak autobusem a pak pěšky a tam nás čekali staří známí a úžasné děti. Anbu se tam přeměnil na jedno z dětí (předem jsme to tak měli domluveno, že ať si to užije) a celou dobu s nimi dováděl a také něco společného tvořili, hráli hry a tak dále. Já byla s Žofinkou. Byla to nádhera. I když se tam spí v tee-pee, postavili jsme si normální stan, abychom měli soukromí a také kvůli kouři z ohně. Žofinka se mnou spinkala ve spacáku. Plínky jsem prala ve studeném (nepitném) potoce a nijak jsem to neřešila (V šestinedělí... a to máma předtím valila oči, že doma plenky „nežehlím“ :-))) Na sluníčku uschly hned. Měla jsem jich tam asi 6 a celkem jsem je vystačila točit. Protože často čůrala normálně do trávy. Tenhle tip na praní v potoce jsem dostala od kamarádky, která už tam s miminkem jezdila. Nevím, jak příští rok, myslím, že to bude trochu náročnější, s batoletem. Aspoň všichni straší. Ale to je furt strašení - těhotenstvím, porodem, šestinedělím, teď zase straší – počkej až začne lézt, počkej až začne chodit. Ale tak asi jo, mají pravdu, bude to náročnější. Ale doufám, že si udržím ten správný přístup. Tak jako se říká v meditacích, že potřebujete správný přístup, to nastavení mysli – myslím, že stejné je to v přístupu k miminkům a dětem :-)

Pak jsme ještě byli ve Žofinčiných dvou měsících na trochu luxusnější dovolené po penzionech v Krušných horách s mojí rodinou (mámou a spol). Tam už brečela více, ale taky se to nakonec vždy nějak zvládlo. Večer pomáhalo uvázat ji do šátku a běžet do luk dokud nespala. Běželi jsme spolu s Anbem a byla to romantika! Ale zato v autě, v sedačce, to se nedalo. Jak si na to asi od malinka nezvykla. Zkrátka naše malá Indka je přírodní dívka a ekoložka, raději jezdí vlakem. Reakce mojí rodiny mě občas trochu znervózňovaly – ty ji musíš, chudinko, pořád držet, ani se nenajíš atd. Najím se s ní v pohodě a vůbec, ale vůbec mi to nevadí, že jí mám pořád u sebe. Naopak si to užívám. Nechala jsem se překecat k malé jízdě na kole, zatímco Žofinka jela autem a pak jsem byla táák nervózní :-) Ale byla to jinak nádherná dovolená.



Tak teď právě Žofka ukojena spí u mě na klíně, hlavu po indicku v podkolení mého tureckého sedu, jako v kolíbce. Je jí 5,5 měsíce. Do šátku do pozice kolíbky už se dávno nevejde, nosím ji teď v šátku svisle, s nožičkama do stran, jako žabička. Doma ji občas nosím na zádech nebo ji držím v podpaží, jako srolovaný koberec. Prolétla jsem prastarou knihu „Výchova kojence v rodině do 1 roku“ (také na uloz.to, napsal to Koch). Je to o cvičení s miminky, máma tak prý cvičila se mnou. No, je to trochu spartakiáda, ale je to dobrá inspirace. Například tam říkají, že přírodní národy vlastně miminka nosí stále a v různých pozicích a miminko se učí držet hlavičku a různě zapojovat svalíky. Jenže my dneska, v naší společnosti zacházíme s dětmi příliš opatrně a proto i často brečí, jsou vlastně málo stimulované. Takže tam píšou třeba „chytněte miminko tak a tak a udělejte dva kroky dopředu a dva kroky dozadu atd.:-))) Jako simulace těch přirozených pohybů. Ale proč to nedělat opravdově, tak jak to dělají přírodní národy? Já to prostudovala, abych věděla, co si můžu dovolit (jinak bych asi byla zbytečně opatrná, některé cviky až připomínají kontroverzní moderní létání miminek, a to je ta kniha ze 70.let!). A pak jsem ty pohyby s Žofkou dělala mimochodem, v běžném nošení, při domácích pracích nebo jako hraní a zábavu. Je pravda, že jak zatínala svalíky, tak se u toho občas krásně vyprděla bez pláče. Možná je to další důvod, proč děti přírodních národů na prdíky netrpí. Udělali prý nějaký výzkum a ve střevech mají děti „civilizovaných národů“ i těch „přírodních“ stejný objem plynu. Takže stravou matky to asi tolik nebude... Teď už máme 6. měsíc, tak musím zase nastudovat brzo další kapitolu cvičení, třeba se zas něčím inspiruji.

Další indická věc je bezplenkování. Přírodní národy a i většina miminek v Indii plínky nenosí. Pamatuji si na jednu několikadenní cestu vlakem v Indii, kde vedle nás bylo nahaté miminko, které se ale nikdy nepočůralo. Možná bylo tak velké jako je teď Žofka. Na rozdíl od naší společnosti, která je masírovaná firmou Pampers a čeká, až dítě „dozraje“ k chození na nočník, oni vědí, že miminko si je vědomé čůrání a kakání už od narození. Naopak, naším západním přístupem se to naučí nevnímat a když se rok s rokem sejde, už zase chceme, aby to vnímalo a ovládalo. Přírodní národy žádnou plínku nemají a když si maminka vzpomene, že dítě může chtít čůrat, tak od sebe jen dítě trochu oddálí, ono se vyčůrá nebo vykaká a je to, jede se dál. Samozřejmě, u nás je to dost ztížené. Za prvé, chladným podnebím - nemůžeme mít miminko pořád nahaté, za druhé netrávíme tolik čas venku a miminko nemůže čůrat jen tak na zem. Ale myslím, že i u nás dříve byl podobný přístup. Místo plínky bylo miminko zabalené do hadrů a snažilo se dávat čůrat jak nejvíc se dalo, aby se nemusely hadry pořád vyměňovat. Já používám hadrové plínky a prostě když si vzpomenu a mám čas, dávám čůrat a kakat. Moc to nepřeháním, protože mám spoustu jiné práce. Když jdeme ven, používám spíš papírovky a dávám čůrat jen jednou za 2-3 hodiny, když přebaluji. Takhle to zabere opravdu minimum času, ale zároveň to má dost velký efekt! Vyčůrá se na 90% když ji nad nočníkem podržím, i kdyby to mělo být pár kapek, aby mi udělala radost. Držím ji přitom v klubíčku, teď když už je větší tak v takové záchodové pozici a dobře se jí u toho prdí a kaká:-) No a brzo už bude moci sedět. V noci když se přibudím, tak jen plínku zkontroluji pohmatem a když je mokrá tak potmě vyměním a za minutu spím zas. Když je Žofinka opravdu vzhůru, tak ji dám i v noci vyčůrat, ale jinak ne. A už od jejích dvou měsíců se čím dál častěji stane, že za celou noc nečůrá, ráno má teď suchou plínku tak v 7-8 případech z deseti :-) Reakce okolí jsou kupodivu dobré, čekala jsem, že si budou myslet, že ji mučím, ale když vidí, jak se jí to vlastně líbí, tak fajn! (Zájemcům přečíst knihu „Bez plenky“...)

Ještě jsem se inspirovala plaváním miminek. Ale jen u nás doma ve vaně. To už s Indií nic moc společného nemá. Opět podle knížky:-) Jmenuje se „Jak se rodí vodníčci“ z roku 1991, kterou Žofka pro změnu zdědila po jejím strejdovi Honzovi. Od té doby, co se jí zahojil pupíček (asi po týdnu) téměř každý den plave. Teď už umí sama splývat na zádech bez držení (úplně sama!) a také ji potápím pod vodu a ona ví, že v tu chvíli nemá dýchat. To beru jako takovou naší společnou hru. Moc se jí to líbí. Občas se koupeme společně, to jsou krásné chvíle.

Mám opravdu úžasné období. Vím, že mám ten luxus, že jsme s Anbem pořád spolu a nejsem tak na ní vlastně vůbec sama. Na druhou stranu, i když ji Anbu třeba taky rád nosí, tak nějak ji raději opečovávám já, prostě to tak cítím, že to chci dělat. Anbu se stará jen tak asi ze 30%. No a další luxus je, jak chápu podle reakcí ostatních, že máme jen jedno dítě. Pak to prý bude větší nářez :-)))

Když Anbu dostal povolení pracovat, rozhodli jsme se podnikat, právě abychom mohli být nadále všichni spolu a měli naši práci více propojenou s běžným životem. A zatím je to fajn. Ale brzo nám přijde zboží z Indie a to teprve začne makačka (kokosová voda - viz www.cocovoda.cz). Už teď občas nevím, kde mi hlava stojí. Myslím, že v tomhle Žofka bude spíš méně rozmazlená, protože my se na ní soustředíme jen tak mimochodem v pracovním nasazení. Ale pak ve chvílích odpočinku a hry samozřejmě plně:-)

Myslím, že to by mohlo stačit, mohla bych psát do alelůja. Zase příště!
EDIT: Spustili jsme crowdfunding, vyberte si odměnu a uvidíme se třeba u nás Mezi Jeleny:-) Díky!!!

Pomozte nám a získejte svou odměnu !!!

Máme jen 44 dní na sesbírání 300.000,- na zprovoznění Mezi Jeleny. Můžete nám přispět a získáte tím svou odměnu - Pobyt u nás na víkend, na déle, s programem i bez programu, případně indické koření, ghí, šály, kokosové vody.... vyberte si!!!
Šiřte prosím mezi svými přáteli.
DĚKUJEME:-)

sobota 19. října 2013

Jak na pobyt v ČR


Už dlouho plánuji popsat naší zkušenost pro změnu s českými úřady, pro srovnání :-) Navíc, podle reakcí typu „už má Anbu český občanství?“ (asi měsíc po našm příletu) je jasné, že normální člověk vůbec neví, zač je toho loket:-)))

Pokud by o pobyt žádal Ind, který není ve vztahu s Češkou, patřil by do kolonky „cizinec třetí země“, čímž se nemyslí země třetího světa (tam si nesmíte dovolit Indii před Indem zařadit, to Vás pošle někam), ale dle EU jsou to cizinci z jiné země než členského státu EU. Tak tím, že Anbu je můj manžel (ale stačilo by i druh – dnes to má být správně jedno), je rodinný příslušník občana EU a vše je mnohem „jednodušší“. I tak to byl docela nářez.

Získání víza jsem již popisovala, pozvali si nás v Dillí na krátký pohovor, každého zvlášť, kde se nás ptali na otázky – datum narození manžela/manželky, výše příjmu, co plánujeme dělat v ČR atd. To bylo celkem jednoduché.

Do Prahy jsme přijeli 13.11.2012 - asi 3. den na to jsme už byli na cizinecké policii, oddělení cizinců – občané EU a jejich rodinní příslušníci a podali si žádost o „Přechodný pobyt“. To je maximum, co zatím můžeme, dává se na 5 let, pak se prodlužuje. (Po 5 letech nepřetržitého pobytu lze žádat o pobyt trvalý. U manžela/manželky je zde zvýhodnění – už po dvou letech pobytu a zároveň minimálně rok po svatbě si může podat žádost o trvalý pobyt. To má pak člověk stejná práva jako občan ČR, kromě toho, že nemůže k volbám, to je jediný rozdíl. Pak je až další level občanství ČR, ale to až po 5letech trvalého pobytu a dělá se zkouška z čj.)

Protože si žádost podával jako můj manžel, chtěli doložit český oddací list, než prý budou mít všechny dokumenty, nezačnou řízení. Nestačil jim originál indického oddacího listu s apostillou a úředním překladem.

Zároveň tedy hned druhý den po příjezdu do ČR jsme začali pracovat na úředním překladě superověřeného oddacího listu, který zněl velmi vtipně. Pak jsme žádali o zapsání do zvláštní matriky v Brně a ti pak vydají český oddací list, má jim to trvat maximálně měsíc. I to se nám zdálo hodně. Přiložili jsme k tomu žádost o přednostní vyřízení s tím, že jsem těhotná a manžel to potřebuje, aby dostal pobyt a aby mohl začít pracovat. Účinek byl asi takový, že to trvalo měsíce dva. Omluvou je, že to bylo v době vánočních svátků a museli si vybírat dovolené. No dobře.

(Možná se nabízí otázka, zda by nebylo jednodušší se vzít v ČR. Odpověď zní - Nebylo. Je to zkušenost některých mých známých. Musíte mít mimo jiné spoustu drahých dokumentů, které je i v ČR těžko zařídit, soudního tlumočníka atd. Nejhorší z toho však je, že Anbu by musel mít speciální dokumenty z Indie, jakože třeba nemá v pět dalších manželek atakdále, který by si v Indii nezařídil ani za 100 let podplácení indických úřadů (viz můj starší blog) (například jsem od někoho slyšela, že na úřadě v Indii tvrdili, že nemůžou vydat potvrzení na to, že někdo není ženatý, protože nelze dát potvrzení na něco, co není, naopak Vám klidně dají potvrzení, že máte manželky tři, to není problém). Pokud by ty dokumenty přece jen nakonec dostal, pak by ještě samozřejmě museli mít různá razítka, apostillu a soudní překlad. Takže naše cesta byla ta nejjednoušší!)

Někdy během prvních dnů v lednu jsme tedy již s českým oddacím listem naklusali opět na oddělní cizinců. Také jsme jim na jejich žádost přinesli fotky, které dokazují, že jsme se znali před svatbou, také fotky, kde jsem já s indickou rodinou, e-mailovou komunikaci před svatbou a výpis ze skypu (jsou tam zaevidované až 12ti hodinové video-hovory, které jsme spolu denně vedli, když já byla v ČR a on v Indii...). Zeptali se nás, zda u nás již byla pobytová kontrola. Ne. Tak to musíte počkat, do té doby se to nehne. Musí Vás zastihnout oba doma a musíte prokázat, že spolu bydlíte. Když Vás doma nezastihne, budete mít negativní zápis. Když Vás nezastihne třikrát, tak je to problém, toho se raději vyvarujte. Pak se ale paní podívala do systému – ale jo, už u Vás byli 5.ledna – nikdo doma, ptali se souseda, nikdo Vás nezná, výsledek je negativní. No, tak kde jste byli?...To jsme už ani nevěděli, pořád někde, jezdili jsme představovat Anba různým příbuzným :-D

Samozřejmě nemohou oznámit, kdy přijdou, od toho je to kontrola namátková...To máme být furt oba doma? Anbu už mě nechtěl ani pustit do školy studovat tamilštinu.

Obešli jsme všechny sousedy a představili jsme se jim. Nějací neznali ani mě...vždyť víte, jak to dnes chodí...a všichni se stále stěhují.

Do toho Anbu jel na 5týdnů pracovně do Indie. Nahlásili jsme to na úřadě, ať za námi nechodí. - To ale musíme pozastavit na tu dobu celé řízení, pokud žadatel je mimo ČR, celá věc bude stát.

Po jeho návratu v únoru nám na naše dotazy „kdy už dostane ten pobyt“ řekli, že musíme dostat termín na pohovor a pak asi měsíc, ale maximálně dva po pohovoru bude rozhodnuto, zda pobyt dostane. Nyní se dávají termíny na pohovor na půlku června!!! Ale kdy dostaneme my, to neví. Nic pro to udělat nemůže. Nejdřív musí být ta kontrola pobytu, ale kdy přijdou, to netuší, zadává se to městské policii a tak, oni chodí různě a mají toho spoustu. Tak už jsem se začala smiřovat, že bude mít Anbu pobyt asi tak nějak do září.

Tak jsme se snažili tedy být více doma, ale moc to nešlo. Stále nic... Nakonec nás zastihli dvě kontroly po strašně dlouhé době, až v dubnu!!! Jednou jsme byli doma oba – a to byl nějaký státní svátek, naštěstí jsme nikam na návštěvu atd. nevyrazili – pán v civilu, nemluvil anglicky (a dělá pobytové kontroly cizinců?) a chtěl ukázat, kde má Anbu holení a nějaké další osobní věci. Podruhé jsem byla zrovna ve škole a Anbu to nějak obstál.

Další věc je práce. Prý Anbu může pracovat, až dostane pobyt. Zatím je účastník řízení. Když mu vypršelo vízum normální, prodlužovali mu takové speciální vízum pro účastníky řízení, na které ale nesmí pracovat ani vycestovat, ani do zemí EU, nikam. Maximálně může odjet do Indie a už se nevrátit. Takto to bylo řečeno. Takže já jsem těhotná a on nemůže pracovat – z čeho tedy máme žít? - No, to jste s tím přeci mohli počítat a něco si našetřit. Nebo může pracovat brigádně. - Co to znamená? - na to už nám odpověď nedala, prý neví, ale někteří tak pracují.

Vyrazili jsme tedy na Úřad práce. Tam si s námi také nevěděli rady. Pro jistotu si ho tam hned zaregistrovali, i když tedy žádné výhody s toho neplynou. Ale prý by mohl dostat zdarma kurz čj! Super, aspoň něco:-) Šla to zjistit k šéfovi – ne, nejde to, dokud je účastník řízení, tak ne, až dostane pobyt. No ale stejně nás objednali za měsíc na další schůzku, třeba budou vědět víc. Prý nic jako brigáda právně neexistuje, tak to teda neví, co tím paní z cizineckého myslela.

Tak jsme šli do neziskovky na pomoc cizincům, zjistit, jak to vlastně s tou brigádou je. Konečně někdo, kdo něco ví! Krása! Ne, pracovat nemůže nijak, dokud nebude mít pobyt. Zdá se, že nás pracovnice cizinecké policie vlastně naváděla k práci na černo, tak asi myslela tu „brigádu“ - fíha, tak to by nás nenapadlo:-))) Dále řekla, ať jen tak nečekáme – dala nám vzor dopisu o urychlení řízení a adresu kam to poslat. Někteří prý už takhle čekají rok a půl. Naprosto běžně. Oficiálně jsem našla na internetu, že to má trvat 3-4 měsíce (zde). Panika.

Nezávisle na to, jsem rozhodila sítě mezi svými známými a blízkými. Našli se celkem dva lidi, co v tom dělají - nebo nějak, že mají kontakt. Z jednoho zdroje jsme se dozvěděli toto – ČR má zájem co nejvíce lidí odmítnout. Takže si bere sebemenší podnět k tomu, to prodlužovat a doufat, že se třeba rozejdeme, nebo tak. Také zkoumat, jestli nejsme teroristi nebo zda to není dohodnutá svatba za peníze – právě kvůli získání pobytu. Že máme poslat dopisy mých rodičů s tím, že Anba znají, společné fotky, že se za něj zaručují atakdále. Že rodiče mají starost o moje zdraví atd. A připojit fotky, kde je naše rodina spolu s Anbem. Aby bylo jasné, že nejsme dva solitéři, ale máme podporu celé rodiny. Tak jsem sesmolila srdceryvný dopis jménem mé maminky, že má starost o psychiku své těhotné dcery a tak dále. Něco zase naopak přátelského jsem napsala od tatínka – jak Anba zná a jak je spolehlivý a pracovitý. Přiložili jsme společné fotky. Máma taky fotky, kde se setkává s Anbovou rodinou v Indii! A odeslali. No, těžko říci, zda to mělo nějaký vliv.

Z jiného zdroje jsme dostali důvěrnou informaci, že to s námi vypadá dobře, nic zvláštního na nás nemají a brzy by to mělo pokročit do další fáze. Ať jsme klidní, že vlastně období zkoušky je do toho pohovoru, kdy nás různě proklepávají a zkouší, čtou naše emaily, facebook, smsky a tak dále (pomoc!:-)), že ten pohovor je pak už vlastně závěrem tohoto celého období a že nevidí důvod, proč bychom to neměli dostat. A že pobytová kontrola by „mohla“ přijít v tomto týdnu – hm, opravdu, než se k nám dostala tato informace, tak už to bylo den poté, co u nás ten pán na kontrolu byl :-))) Alespoň nemůžeme říci, že jsme měli nějakou výhodu.

Někdy v květnu nám přišel termín pohovoru – na 16.7. v 8.00 – no, nezdá se mi, že by to bylo nějak urychlené :-D Ale alespoň bylo jasné, že to už nebude problém s porodem.

Pak se vesele rodilo – viz minulý blog :-) Žofie se narodila 29.5.

Před pohovorem jsme si po večerech trénovali otázky a správné odpovědi :-) Od kamarádky, co se dostala do podobné situace jsem dostala seznam možných otázek. Tip na rodinnou hru: Zkuste si nezávisle na sobě odpovědět se svým partnerem na následující otázky nebo je vyzkoušejte na svých rodičích – jestli třeba taky nejsou jenom fingovaní manželé, co se vzali za peníze!
(bohužel je to bez diakritiky, nechce se mi to přepisovat, tak se omlouvám)

Otázky:
- kdy, kde a jak jste se seznámili - popiste podrobne - zejmena tady se ptaji na sebemensi podrobnosti - napr. kdo koho oslovil, kdo navrhl prvni schuzku, kde jste sedeli (podnik), co jste kdo jedli a pili...
- od kdy jste jiz meli spolu vztah, kdy se to stalo vazne
- kde vas partner bydlel v dobe seznameni (adresa, zastavka), s kym, co to bylo za misto, byt.. byli jste tam nekdy u nej/ni? pokud ano, jak to tam vypadalo?
- od kdy spolu zijete - kdo prvni nabidnul spolubydleni?
- jak se kdo podili na spolecnem chodu domacnosti - kdo dela jake domaci prace, kdo se stara o ucty - kdo provadi platby a kdo je skutecne plati
- popiste vas byt - jednotlive mistnosti, co je v nich (pravdep. si vyberou 1 mistnost a tu budou chtit rozebrat podrobne) - dale se zeptaji na nejaky detail z domacnosti - napr. jakou barvu ma nyni vase povleceni, kde doma schovavate leky - na jakoukoliv drobnost
- co jste naposledy kupovali vetsiho do spolecne domacnosti? kde, proc, co to je... nebo co planujete koupit, zaridit..
- jaky je zdravotni stav vaseho partnera, bere nejake leky - jake pravidelne?
- nosi vas partner nejake sperky a pokud ano tak jake?
- co jste delali dneska rano predtim, nez jste sem dorazili? tj. prijeli jste spolecne? jakym zpusobem jste kdo prijel? snidali jste? a co? apod.
- popiste co nejpresneji, co jste delali ten a ten den... vetsinou vyberou nejdele tyden zpatky - vcera, predevcirem, o vikendu, v nedeli... vypravis co jste presne delali od rana (cas vstavani) do vecera (cas ulozeni se do postele), co a kdy jste behem dne jedli, zda jste byli spolu, aktivity...
- kolikrat jste si vcera vzajemne zatelefonovali (zda vubec)? kdo volal komu, odkud - co u toho delal, kolikrat, co chtel...
- jake ma vas partner zajmy, co ma rad za jidla
- jake mate spolecne zajmy a zaliby, co radi delate spolu
- mate nejake spolecne pratele - jmenovat + co spolu delate
- znate partnerovu rodinu - jmenovat (rodice,sourozence, nejake nej kamarady), videli jste se - kdy a jak..,jaky mate vzajemny vztah, jakym jazykem spolu hovorite
- jaky jazyk vaseho partnera je jeho/jeji matersky?
- jakym jazykem spolu hovorite?
- jake vzdelani ma vas partner - skola, obor, kde vystudoval, zda a kdy dokoncil
- jakou v soucasne dobe vykonava praci - firma, kde sidli, byl/a jste jiz za  partnerem na jeho pracovisti (jake to tam je)?
- jake kamarady ma vas partner v soucasne dobe? jmenovat, Cesi nebo cizinci?
- mate nejake spolecne kamarady - jmenovat
- co na vas vztah rikaji vasi rodice, rodiny
- kde jste travili posledni dovolenou, jakou dalsi mate v planu
- kde a kdy jste spolu byli na cestach, vyletech
- vase plany do budoucna (svatba, deti, kde hodlate zit - v jake zemi, budouci plany profesni, podnikani..,)
- co mate na svem partnerovi nejradsi? proc ho/ji mate rad/a? co si myslite, ze ma on na vas nejradsi,pro vas ma rad/a?
- co na partnerovi naopak nemate rad/a - co to je, proc.. a co on nema naopak rad na vas?
- duvody nejcastejsich  konfliktu mezi vami, jak resite
- kdo koho pozadal o ruku, jak, kdo chystal svatbu, kdo platil, kdo na ní byl, co jste meli na sobe atd.atd.
- taky se asi budou silene ptat na Zofku - planovana / neplanovana, kde pocata, kde porozena, kdo vybiral jmeno, co na to rodina atd.
- zrejme tez pujdou po budoucnosti - kde hodlate zit, jak vychovavat Zofku, zda a kdy planujete s ni navstivit indickou stranu
- proč jste si vybral/a zrovna tuto osobu k navázání konktaktu - vztahu? čím vás prvotně zaujal/a? proč zrovna on/a?
- ptaji se jakeho je partner nabozenstvi a jakeho ty, zda praktikuje a jak, jestli se vzajemne tolerujete ci mate konflikty, zda te nuti partner ke konvertovani na jeho viru ci by si to aspon pral, co deti apod.

Dopředu jsme si také zjišťovali délku pohovoru – to se prý nikdy neví, ale průměrně tak 4-6 hodin celkem.
Také jsem se ptala pana úředníka– a co s Žofinkou? Prý jestli ji jako manžel nemůže chvilku pohlídat, ne. - Ano, ale když kojím, tak ne asi 6 hodin. Prý to tak dlouho nebude, já tam bez tlumočení budu kratší dobu, tak 1-2hodiny a brát dovnitř mi jí nedoporučuje, kdybych totiž z nějakého důvodu musela odejít z místnosti, musela by se celá věc přerušit a rozhovor udělat znova v dalším termínu...

Raději jsme si domluvili soudní překladatelku. Sice jsme se dozvěděli, že pokud dokážeme, že nemáme prostředky, můžeme si přivézt vlastně kohokoliv s nějakým dokladem, že umí daný jazyk. Jenže, pak nám bylo řečeno, že oni toho člověka také bez většího důvodu nemusí přijmout atd. A musíme prokázat, že s námi není v jakémkoliv spřízněném vztahu. Když by to tedy nevyšlo, tak pak zase čekat na další termín pohovoru, ani náhodou...

Takže...17.7. jsme s šestitýdenní Žofinkou naklusali v 8.00 na pohovor. Nejdřív šel Anbu a překladatelka, byli tam asi 2,5 hodiny. Já byla s Žofkou v čekárně mezi ostatními lidmi, co přišli ten den na úřad a snažila jsem se non-stop kojit, aby to pak vydržela. Jenže ona usnula a spala.

Pak Anbu doma říkal, že všechno zvládl bezchybně a super, úřednici, překladatelku i zapisovatelku si obmotal kolem prstu. Když jim po indicku líčil romantické podrobnosti našeho seznámení, prý všechny dojetím slzely. Na popis bytu jim nakreslil podrobný plánek. A řekl jim česky pár vět, mimo jiné jeho oblíbené „moje učitelka je teroristka“. Na závěr jim pověděl, že klidně může ještě chrlit podrobnosti o našem vztahu dalších 5 dní, ale že na to asi oni nebudou mít čas.

Pak jsem šla já. Celkem fajn, jen jsem byla bez Žofinky celá nervózní a vůbec tak ještě krátce po šestinedělí jsem byla trochu mimo realitu. Trochu mě zmátli po sérii otázek na manžela otázkou – má váš manžel děti? Odpověděla jsem, že ne :-D Po půl hodině přišla paní od vedle a mateřskovychovatelským tónem mi řekla – Nemá to Vaše miminko takhle náhodou hlad? Já, že asi ano...A přinesla mi řvoucí Žofinku. Ach jo:-) Další půlhodinu pohovoru jsem ji tedy kojila a dále odpovídala na dotazy. Když jsem popisovala byt, zapomněla jsem na spoustu věcí. Ale ženský se dívali do odpovědí Anba a občas mi napovídaly. Zrovna tak jsem absolutně netušila, co jsme dělali v sobotu. Ale nakonec myslím vše dopadlo celkem dobře a máme z toho povedené historky. Z nějakého důvodu nám paní tlumočnice není schopná zaslat fakturu, abychom ji mohli zaplatit. Už jsme jí napsali několi mailů a SMS. Prý na to nemá čas. Asi podvědomě ty peníze nechce :-)

Za měsíc Anbu dostal pobytovou kartu, za další měsíc rodné číslo a hurá do práce! Nebo spíše do podnikání, jak jsme se nakonec rozhodli :-)

Takže shrnutí: Bylo to namáhavé:-) Chápu, že nás chtějí proklepnout, protože se zaplacené svatby množí. To je OK. Ale bylo to až moc zdlouhavé! To mi přijde nefér. My jsme nakonec měli opravdu dost peněz našetřených a i nějaká ta „brigáda“ se našla, krom toho moc neutratíme...

Prý, pokud by někoho odmítli, mohou si dávat další odvolání a nakonec to většinou dostanou i ty nepravé páry – pokud jednají chytře :-))) Tak nevím no...

Díky tomu, že jim to trvalo tak dlouho, tak jsem na Žofinku nedostala porodné – protože musí mít pobyt v ČR manžel minimálně rok a žádat se může jen do prvních narozenin dítěte. Už jsem psala ombudsmanovi, že je to pěkně nefér, že to není naše chyba, tak uvidíme, jestli a co odpoví. Zatím nic.

A opět perlička na závěr – jak se Anbu přihlásil na ten úřad práce, tak se nedostavil na další schůzku, protože jsem právě rodila (spíš byla zrovna ta předporodní hysterie s paratyfem, viz minulý blog). Takže mu pak přišel dopis, že pro maření součinnosti s úřadem byl odsud vyhozen a nesmí se tam přihlásit během následujících 6ti měsíců. Takže, když dostal pobyt a mohl by konečně dostat ten kurz čj nebo nějakou podporu, tak tohle :-D No, nic, alespoň nás opravdu nemůže nikdo nařknout, že vysáváme státní peníze:-)))

Tak konec stěžování, příště už budu opravdu psát pozitivně, jak už delší dobu slibuji, o naší indicko-české výchově miminka :-)
EDIT: Spustili jsme crowdfunding, vyberte si odměnu a uvidíme se třeba u nás Mezi Jeleny:-) Díky!!!

Pomozte nám a získejte svou odměnu !!!

Máme jen 44 dní na sesbírání 300.000,- na zprovoznění Mezi Jeleny. Můžete nám přispět a získáte tím svou odměnu - Pobyt u nás na víkend, na déle, s programem i bez programu, případně indické koření, ghí, šály, kokosové vody.... vyberte si!!!
Šiřte prosím mezi svými přáteli.
DĚKUJEME:-)

středa 28. srpna 2013

Paratyfus a POROD


Další velmi popisný blog toho, co se událo v poslední době...

Tentokrát z Prahy, s Indií to nemá moc společného.

Jak se zmiňuji v minulém blogu, v Dillí mi bylo blbě. Ne zas tak na umření, ani jsem kvůli tomu nešla do nemocnice, a to jsem byla těhotná. V Praze mi pak první měsíc bylo skvěle. Potom jsem měla virózu. Bolela mě hlava a v krku, zvýšené teploty od pondělí. V pátek mi začaly večer horečky, což byl divný vývoj. Snažila jsem se je držet paraleny pod 38 kvůli těhotenství. Bolelo mě celé tělo, zimnice, hlava. V sobotu stejně a v neděli jsem už volala na infekční na Bulovku. V pondělí jsem tam přišla na různé testy, včetně dengue a malárie, krve, stolice, moči a tak vůbec. V úterý si mě tam raději nechali na pozorování, a ukázalo se (po několika dnech zimnice), že je to paratyfus A. Pak ještě byly nějaké zmatky s dokultivováním, ale konečný výsledek byl tento. Dostala jsem ATB na 5 dnů a po 10ti dnech strávených v nemocnici jsem šla vyléčená domů.

Paratyfus je celým jménem Salmonella paratyphi – je to tedy něco mezi naší salmonelou a břišním tyfem, i co do příznaků a vážnosti nemoci. Naštěstí na plod v těhotenství to vliv nemá, neprochází to placentou. To se mi hodně ulevilo. Toho jsem se samo bála nejvíc. Ale kromě nějakého diskomfortu pro miminko je vše v pořádku. Uff :-) Byla jsem zrovna v 16.-17. týdnu těhoteství. V nemocnici jsem se měla čas soustředit na miminko a pocítila jsem poprvé pohyby!

Anbu tam se mnou trávil celé dny. Měla jsem jako těhotná pokoj pro sebe, takže přivřeli oko k návštěvám. Taky mě navštěvovali různé skupiny studentů medicíny, protože jsem byla zkrátka zvláštní úkaz. No, bylo to celé dost hrozné, ale držela jsem si vcelku dobrou náladu a nějak jsme to zvládli.

Kde jsem to chytla nechápu, po otěhotnění jsem si v Indii dávala fakt bacha co jím a piju. Možná ale díky mým těhotenským nechutím – nejedla jsem tolik dobře tepelně upravené indické jídlo, ale vařila jsem si sama na co jsem měla chuť. Zkoušela jsem i bramboráky, protože jsem na ně dostala těhotenskou chuť...a byly polosyrové. Tak možná z toho vejce? Nebo jsem jedla syrovou zeleninu – možná jsem si ji pořádně neumyla a dostala se do kontaktu předtím někde s bakterií. To je jediné, co jsem po otěhotnění dělala jinak. A co Anbu nejedl. Zkrátka v Indii je lepší jíst indicky. Ale nevím, je to jen moje teorie, může to být celé jinak...

Po měsíci jsem byla na kontrole a vše OK. Za další měsíc jsem měla “záchvat” - náhle hrozný průjem, snad i zvracení. V malátném stavu jsem se dobelhala na Bulovku, myslím že to bylo na taxíka, ale nějak jsem to zvládla MHD. U okénka jsem vše vysvětlila a...najednou za mnou stojí moje máma! Prý po návratu z Indie (byla tam na výletě s Anbem v lednu) raději zašla na infekční. Chtěla sem už delší dobou, ale konečně jí to dnes vyšlo. Sedí v čekárně a slyší můj hlas – “dobrý den, já jsem měla jsem paratyfus A” a říká si, no, jako Alice, dobrá náhoda... pak slyší “...a byla jsem tu hospitalizovaná před Vánoci...“ - hm, taky jako Alice, říká si, to je náhoda... a pak slyší “...jo a jsem těhotná” - to už ji něco nehrálo a šla se podívat. To bylo opravdu nečekané veselé setkání.

Pak už mi bylo hned lépe. Opravdu, jediný čas, kdy mi bylo vážně zle jsem strávila cestou na Bulovku...ach jo:-)

Výsledky testů ukázaly opět paratyfus. Vopruz. Opět na Bulovku, dali mi nějaká jiná ATB, brala jsem je tři týdny. Tyto ATB by prý měly vlézt i do žlučníku, kde se mi asi nějaký paratyfák schoval. Pak už byli všechny testy vždy v pořádku. Při další kontrole jsem se ptala jak s porodem, říkali, že z jejich pohledu mám fyziologické (tedy normální) těhotenství a fyziologický porod a můžu rodit kde chci. Šla jsem se registrovat do Neratovic. Dozvěděli jsme se, že jsou tam nejpřístupnějším k přirozenému porodu v Praze a okolí. Tam jsem jim nahlásila, že jsem měla paratyfus, dala jsem jim zprávu z Bulovky a negativní výsledky, což jim stačilo. Raději mě poslali ještě za primářkou, ta řekla, že OK, ale ať jim vezmu i další výsledek testu. Za týden jsem ho měla, byl negativní, takže prý v poho. Termín porodu se blížil a vše se zdálo v nejlepším pořádku.

Jenže...díky kontaktům přes známé (někdy kontakty pomáhají, někdy je lepší je nemít) se o mě někdo na hygieně dozvěděl, že chci rodit v Neratovicích a rozhodl se, že to tak nenechá. Takže 10dní před mým termínem porodu mi volali z Neratovic, že u nich rodit nemůžu.

Věc se má tak: z právního hlediska z pohledu hygieny jsem na nějaké černé listině potencionálně infekčních a budu vymazána po 3x negativních výtěrech s odstupem měsíce. 3 negativní výtěry jsem měla, ale ne s tím odstupem, a ten už jsem do porodu ani nestíhala. Takže 10 dní před termínem porodu, tzn. porodit jsem mohla už vlastně kdykoliv, začal kolotoč “KDE a JAK bude Alice rodit?” :-o

Já bych hygienu i brala, jsou opatrní, ale:

  1. Proč mi to nikdo neřekl dříve než 10 dní před porodem. Na hygieně věděli, že jsem těhotná a tedy asi budu muset logicky porodit a telefon na mě také měli, dříve mě už několikrát kontaktovali.
  2. Hygiena a infekční klinika by snad měli spolupracovat a předávat si informace. Místo toho mi infekční potvrdila, že můžu rodit kde chci. Tak jsem to neřešila.
  3. V Neratovicích by mi správně měli umožnit rodit i tak, stačilo jen podle zákona zajistit hygieničtější podmínky, vlastní pokoj atd. Přišlo mi, že jsou líní pro to něco udělat, nechtěli mít námahu a výdaje.
  4. Klidně bych jim odrodila i na Bulovce, kdyby mi tam zajistili takové podmínky k porodu, jaké jsem si přála (co nejpřirozenější), ale to tam nebyli schopní.

Dozvěděla jsem se to někdy ve středu.
Ve čtvrtek jsme zkoušeli Mělník – ale také ode mne dávali ruce pryč. Prý si nemohou dovolit výdaje s mým separováním od ostatních.
V pátek jsme dorazili na Bulovku to projednat tam.

A teď to teprve začne!

Nejdřív jsem šla na normální porodnické oddělení. Zapsali si mě do škatulky dohled nad vysoce rizikovým (ohroženým) těhotenstvím.!!! grrr... už jen to mi hnulo žlučí! Já, s normálním, fyziologickým těhotenstvím! I v době, kdy jsem ten paratyfus opravdu měla, nebylo mé těhotenství ani rizikové, natož vysoce ohrožené!

Pak jsem na ně vyndala můj porodní plán :-D Ne, nic extrémního jsem tam neměla. Jen jsem nechtěla podávat žádné uklidňující atd. prostředky, minimum zásahů atp. Po porodu nepřerušený kontakt a nepřestřihnout šňůru hned. Nevrlá doktorka “a jéje alternativka” řekla, že ano, pokud to bude možné. Ale že okamžikem narození dítěte to je věc dětských lékařů. A zavolala někoho z dětského.

Myslím, že na mě vyslali speciálně připravenou doktorku, která má tyto nevychované “alternativky” zmáknout. Mladá doktorka supermedovým hláskem začala: “Tááák, podíváme se na tóóó, aby vše proběhlo v pořádkúúú (úsměv) nejen k Vaší spokojenostííí (úsměv), ale aby to bylo také bezpečnééé pro Vaše miminkóóó (úsměv), protože TO je pro nás ze všeho nejdůůůležitějšííí (megaúsměv).
Takže: Po porodu se musí hned přestřihnout šňůra, na miminko se podívat, propláchnout pusinku, zkontrolovat a pak teprve se může položit mamince na břicho. Když jsem trvala na svém, šla se poradit s primářem dětského. Já mezitím šla do čekárny, protože jsem tam už byla hrozně dlouho, tak abych byla s Anbem. Pak se vrátila s tím, že mi to u primáře “vyjednala” a on milostivě svolí přestřihnout šňůru AŽ po 5ti vteřinách (nebo 10ti, už nevím), ale stejně se miminko musí nejdřív prohlídnout než ho dostanu na břicho. A rozhodně se miminko nesmí dát s nepřestřihnutou šňůrou na břicho, to by bylo výš než placenta a krev by natekla zpátky (blbost, to je dávno překonaný názor). Ptala jsem se a prý že chodí na školení a je to aktuální, co je tam učí. Kdo je tam sakra učí?

Vsuvka:
Světová zdravotnická organizace (WHO) - Péče v průběhu normálního porodu:
praktická příručka, 1999
....
Pozdější podvázání šňůry (nebo vůbec žádné) je postupem fyziologickým, a časné podvázání je zásahem, který má být opodstatněn. „Transfúze“ krve z placenty na dítě je při pozdním podvázání fyziologická, a negativní účinky této transfúze nejsou pravděpodobné, zejména u normálních případů.
Po abnormálním průběhu těhotenství nebo porodu, například v případě alergizace Rh faktoru nebo při předčasném porodu, může pozdější podvázání šňůry způsobit komplikace, u normálního porodu by však pro zásah do přirozeného procesu měl existovat opodstatněný důvod.
Pokud se praktikuje kontrolovaný tah za pupeční šňůru po aplikaci oxytocinu, což se děje na mnoha porodnických odděleních po celém světě, je časné nebo relativně časné podvázání šňůry povinné.
Avšak i tam, kde se vyučuje a praktikuje pozdější podvázání, tj. poté, co v pupeční šňůře ustala pulsace, obvykle po 3 – 4 minutách, nebyly zaznamenány nepříznivé účinky.Nejnovější výzkumy navíc podporují pozdější podvázání šňůry, neboť může působit jako prevence dětské anémie způsobené nedostatkem železa, což může mít velký význam zvláště v rozvojových zemích (Michaelsen a kol. 1995, Pisacane 1996). Přestože jsou v současné době důkazy určující rozhodování o časném nebo pozdějším podvázání pupeční šňůry nedostatečné, zasluhuje si tento problém jistě více pozornosti.




Když doktorka zjistila, že mám anglicky mluvícího manžela, přešla do plynulé angličtiny, čehož si cením, ale asi se ji to trochu vymstilo....Anbu se na ni totiž osočil, co je to za přístup a jel docela drsně... končil tím, že tohle není nemocnice, tohle je továrna. Doktorka byla blízko k zhroucení, začaly jí téct slzy a rozkřičela se na něho, že ona je doktor, její prací je být ve střehu a hledat, kde by se mohlo něco pokazit, kde by se mohla stát chyba a předvídat komplikace a nemoce. I ve spánku o tom přemýšlí. Ona se ze všech styl snaží lidem pomáhat, může se přetrhnout, aby všem vyšla vstříct a takovýhle lidi ji ničí.
Bylo mi ji líto, opravdu to s námi i s miminkem i se všemi obyvateli planety myslela dobře. Ale o její předvídání problémů jsme bohužel nestáli...
Mezitím se od nás rozhodl dát ruce pryč i primář dětského oddělení. Pohádal se s ostaními kolegy. Prý tam Žofii nechce, protože bude mít jistojistě paratyfus a nakazí ostatní miminka. Z infekční mu vysvětlovali, že je to nesmysl, ale on si postavil hlavu že ne. No to už začala být komedie...

Tak jsme se přesunuli na infekční, že tedy asi budu rodit tam. Infekční klinika je moc fajn i všichni zaměstnanci, jen jsou upracovaní a nestíhají. Ale rodit tam...? A ještě jsme ten den měli neštěstí na nepříjemnou doktorku. Já to chápu, mají tam důležité, vážné případy a budou se zabývat zdravou těhotnou a jejími porodními plány? Ale já bych moc ráda rodila někde jinde, kdyby mi to umožnili, já za to přeci nemohla.

Mám prý rodit na infekčním porodním sále, rodí tam převážně ženy HIV pozitivní a to císařským řezem. Bože. Ne, že bych se bála, že tam něco chytnu, ale jde o princip - proč bych tam měla rodit já a jak ke mně asi budou už prvotně přistupovat... Není ve zvyku, že by tam byl přítomný partner, to přeci nejde, jsme infekční klinika. Další šok, chci Anba u porodu! Nakonec, návštěvní hodiny na pokoji budou 16-17 hod. Jen hodina denně! A že mě klidně rovnou přijmou na pokoj a můžu tam být. Proč by mě měli příjmat když ještě nerodim? To mi budou porod vyvolávat?

Okamžitě jsem volala jednomu moc fajn mladému doktorovi, který mi tehdy napsal do zprávy, že můžu rodit kde chci. Sice neměl službu, ale neuváženě mi na sebe dal onehdy osobní telefon a od té doby jsem mu stále kvůli něčemu volala, on mě většinou uklidňoval. Teď jsem nešťastně štkala, co jsem se dozvěděla, a že tam takhle rodit nechci, atakdále. Že snad budu rodit doma... (Zvažovali jsme i tuto variantu a dokonce našli jednu ochotnou porodní asistentku, jenže sraz jsme s ní měli až v pondělí, ale celé to bylo takové moc na poslední chvíli.) Na to on ježišmarjá jen to ne, jestli je pro Vás zdraví Vašho dítěte důležité a tak dále. Pak se rozběhli další kolotoče, asi někomu volal. Nakonec ta stejná nepříjemná doktorka přišla s tím, že mluvila s primářkou infekční (a že jsem prý vnučka paní primářky O. - opravdu?) a že se to nějak vyřeší, že mého manžela přijmou do stavu společně se mnou. Že po porodu budeme na dětském oddělení, že tam je to moc fajn. Že jedna sestřička nás tam bude mít na starosti, že už se na nás a na miminko moc těší. Pak za námi tato sestřička přišla, už jsme ji znali, opravdu byla moc fajn. A že až začnu rodit, mám přijít. Pak si ale neodpustila poznámku: Doufám, že to bude až po 21h, protože to už má službu kolega a doufám, že si Vás tedy přijme on (myšleno náš mladý pan doktor). Prostě s náma už nechtěla mít nic společného...

No tak trochu jsme se trochu uklidnili a šli domů.

Doma jsme řešili co a jak. Porodní plán jsme stále prosazený neměli, protože k porodu stejně přijde někdo z porodnického oddělění na Bulovce. Já bych se snad i vzdala, ale Anbu ne. Předtím o přirozeném porodu nic nevěděl, ale teď už ano. Tak když už to ví, má to všechno zase zapomenout, zahodit to a vzdát se? Kvůli nějaké ženské na hygieně? Ne. A tak, ten samý den, v pátek odpoledne jsme rozhazovali sítě kde se dalo. Nakonec se nám ozvala mediálně celkem známá žena z Ligy lidských práv. Na její rady jsme si připravili revers, že odmítám okamžité přestřihnutí šňůry. Další, kdybychom chtěli z nemocnice dříve než nás pustí. Našli jsme dulu, která by s náma na Bulovku šla a pomáhala nám prosadit co chceme. Vůbec jsem netušila, co můžu za přístup čekat, ale měla jsem pocit, že k nám budou přistupovat jako k rizikovým, což bude jedině na škodu. Anbu ještě jednou volal mladému doktorovi a oznámil mu, že jednáme s Ligou lidských práv. Chudák! Opravdu mne mrzelo, že mu způsubujeme tolik nepříjemností, on za nic nemohl, jen nám pomáhal.

Zatím jsem nerodila, Žofinka čekala.

V pondělí asi ve 13h volala máma na Anbovo číslo. Shání mě od rána z Bulovky, mám vypnutý mobil. A jo, je vypnutý :-) Mezitím volali mámě, to číslo ale už má můj bráška, který byl ve škole. Než se to k němu dostalo a než se to dostalo k mámě, uplynul už nějaký čas. Prý to moc spěchá.

Hned jsem tam volala. Byla to stará známá nevrlá doktorka z pátku. Zjitila, že jsem neporodila, a protože se asi opravdu hrozila toho, že by mě měla přijímat ona, zařídila mi něco úžasného. Má pro mě potvrzení, posvěcené primářkou infekční kliniky, že jsem již neinfekční a že můžu rodit kde chci. Takže nakonec i infekční klinika ode mne dala ruce pryč a přehodila mě jako horkou bramboru zpátky do Neratovic! Hurá:-) Asi hygieně navzdory? Moc jsem to nezkoumala, zda o tom vědí nebo nevědí nebo se pohádali nebo co. Ale pochopla jsem z toho celého, že se asi Bulovka s hygienou moc nemusí. Kvli nějakým hygienickým právním normám se se mnou mají zabývat na infekčním, přitom tam vůbec nepatřím. Mají dost práce s opravdickými nemocnými, to jsem viděla. Možná, že je nějaká šance, že můžu být znova infekční, ale ... nikdy není jisté, že nebudu infekční i po těch třech negativních výtěrech s odstupem měsíce, to se může stát zrovna tak.

Ten stejný den, v pondělí v noci jsem měla sem tam lehkou kontrakci. Moc jsem nespala, protože se mi už špatně spalo a tak jsem se těšila na miminko, že jsem se vždycky tím probudila a pak nějakou dobu nemohla usnout. To byla chyba.

Přes den jsme vyrazili na velký výlet do Klánovického lesa, aby se to tedy už spustilo, než si zase někdo rozmyslí, že mám rodit někde jinde nebo bůhví co. To asi pomohlo, ale unavila jsem se ještě víc. Těžko říct, ale možná to byla chyba druhá.

Večer kolem 7-8h se kontrakce ustálili na intervalu po 5ti minutách, pokud si dobře pamatuji. Asi v 9-10h přijela máma a Radovan autem.

Anbu si moc přál, aby byla moje máma u porodu. Zkušená dula by taky určitě udělala svoje, asi by věděla spíš co a jak. Ale zase máma je něco jiného. Když to řeknu mým vrstevnicím, říkají, že ony by mámu u porodu nechtěly, i když s ní mají dobrý vztah. I já měla stejný pocit nejdřív. Nakonec mě Anbu umluvil, také jsem ji dala nějakou literaturu a můj porodní plán. Nakonec byla úžasná a bylo to úžasné třígenerační spojení, myslím, že to má energeticky něco do sebe. I když já vyváděla hrozně, možná ještě víc, protože jsem se cítila s mámou v bezpečí. Od dětství mě utěšovala, když mě něco bolelo, takže to bylo takové přirozené :-)))

Vybojované Neratovice mě bohužel něčím zklamaly. Vše tam tedy bylo naprosto úžasné, jenom až na doktorku, která měla službu a rodila mě. Což bylo trošku zásadní... Vypadala, že ji práce vůbec nebaví. Na můj porodní plán se podívala stylem “no jo, alternativka”. Kontrakce se mi mezitím zeslabily a pauzy mezi nimi prodloužily. Udělala mi vyšetření pohmatem rukou a podezírám ji, jestli mi neudělala tzv. Hamiltonův hmat, kdy obkoruží prstem plodové blány a může tak spustit porod, protože pak řekla něco jako - po tomhle můžete začít špinit. Slyšela jsem, že to občas doktoři dělají, aniž aby vůbec něco řekli. Ale nevím.

Porodní asistenky byly úžasné, sladké jako med, ale opravdově. Řekly, že mě můžou přijmout, ale že pak chtějí abych spala. Třeba začnu rodit, ale třeba mě taky ráno pustí domů. Nebo můžu jet domů. Třeba přijedu za dvě hodiny znova, ale třeba taky ne. Třeba to jsou jen poslíčci. S mámou jsme si řekly, že lepší je jet domů. Anbu nás zapřísahával, že určitě rodím a ať tam zůstaneme. Zkoušel všechno možné, ale my byli dvě a stály si za svém. Přijeli jsme domů asi ve 12h v noci nebo něco před. Přišlo mi, že kontrakce trochu sílí zase, ale byla jsem plně odhodlaná jít spát. Anbu se mi smál, vždyť rodíš, jak chceš jít spát, uvidíš. Lehla jsem si do postele a sykala každou chvíli bolestí. Zhoršovalo se to víc a víc. To už vypadalo, že to asi fakt jen tak nepřestane. Volala jsem znova mámě, která mezitím dojela domů. Říkala, že si zrovna myje hlavu nebo tak něco a že raději nebude pospíchat, kdyby to zase přestalo. Souhlasila jsem, taky jsem nechtěla, aby to byl zase planý poplach. Ale to nebyl. Měla jsem kontrakce každé 2minuty a pak mi na záchodě praskla voda. Myslela jsem, že už opravdu rodím a Žofie leze ven (kéž by). Byl to dost stres, Anbu prý brečel (alespoň ne přede mnou) a dokonce jsme už připravovali podušky, kdybych fakt rodila. No, podruhé budu moudřejší :-D Nebo naopak porodím rychleji a budu zase překvapená...

Pak přijela máma a zase jsme jeli. Cesta už byla o dost horší...matně si vzpomínám, že jsme nějak bloudili nebo co. Na místě stejná doktorka, natočení monitoru a přijaly mě na vlastní pokoj. Tam nás nechaly. Tam to teprve začalo nabírat grády. Už si tu bolest naštěstí nevybavuju, ale byla neuvěřitelná... měla jsem nastudováno, že mám řvát hlubokým hlasem, ne vysokou fistulí. Tak jsem řvala, asi až moc:-) Nevím, zda mi to nějak pomohlo. Ale porodní asistentka vždycky jednou za nějakou dobu přišla, zkontrolovala miminko dopplerem a řekla, že nám to jde úúúžasně a jak jsem úúúžasná (já si teda tak nepřišla, ale uklidnilo mě to).

Pak jsem začala být unavená, a od té chvíle jsem celou tu dobu měla pocit, že omdlévám. Pořádně jsem druhou noc nespala, že. Mezi kontrakcema jsem se snažila lehnout do postele, dát si na sebe nahřáté třešňové pecky nebo termolahev a na ty dvě minuty mezi kontrakcema usnout. Často se mi to povedlo. Pak na mě za dvě minuty lezla další kontrakce. “Musela” jsem vstát a sesunout se za hučení na zem, kde se mě máma a Anbu snažili nějak podpírat. Anbu oči navrch hlavy, máma v pohodě. Často se mi povedlo dojít k oknu a opřít se o parapet a zakroutit tam nějak bokama a řvát u toho. To bylo všechno z břišních tanců na co jsem se zmohla :-D Časem jsem už nemohla vůbec, tak jsem i při kontrakci zůstala v posteli a jen jsem se nějak prohla a vzepřela do oblouku. A řvala.

Časy budou možná trochu zkreslené, vybavuji si to jen hodně matně. Vybavuji si to takhle:
Porodní asitentka říkala asi v 5, že v 7 hodin bude střídání služeb a že mě tedy zkontrolujou až při tom, ale kdybych něco chtěla, ať zavolám. Asi v 6h jsem už měla pocit, že nemůžu, že už to prostě takhle dál nemůžu vydržet. Říkala jsem, že už nikdy rodit nebudu, co to bylo za nápad. Že je to strašný, a furt jsem opakovala, že chci spát. Měla jsem pocit, že to chci odrodit a spát. Nic jinýho jsem nechtěla. Což mě děsilo, měla jsem se těšit na miminko!

Zavolala jsem asistentku, že už chci jít tlačit. Asistentka mě zkontrolovala na posteli a říkala, že jsem na 4cm (pokud si to dobře pamatuji) a že vše je super a Žofince i mě to jde skvěle a jak jsme úžasné. To bylo hrozné sdělení, jen 4 cm. To byla noční můra. Tolik hodin utrpení a jsem v polovině. Nedokázala jsem si představit, že to bude takhle pokračovat.

Naštěstí přišla úžasná a krásná jiná porodní asistentka a navrhla mi, že mi napustí vanu. Joooo. Věděla jsem předtím, že tam ta možnost je, ale asi jsem si ji podvědomě nedovolila vyslovit, já s paratyfem, něco tak nehygienického? Byla to ohromná vana s vařící vodou, s aromaterapeutickými olejíčky, v tmavé místnosti plné svíček. Byla to nádhera. Ty kontrakce tam nebyly tak strašné. Porodní asistentka přišla a navrhla, aby se jeden z mých doprovodů šel zkusit vyspat, že to možná bude na dlouho a bude lepší, když budou fit. Šel spát Anbu.

Brzo bylo 7h a střídání stráží. Měla jsem jít zase na monitor, jako při příjmu. Zjistilo se, že jsem otevřená na 7 nebo 8cm a můžu jít rodit! Byla jsem štěstím bez sebe! Za jednu hodinu ve vaně! Zázrak! Chtěla jsem, aby probudili Anba - kde je, kde je?

Bohužel, doktorka se nevyměnila. Vyměnila se jen porodní asistentka, za takovou starou paní, také naprosto úžasnou a hřejivou. Bohužel jsem si ji moc neužila, překryla ji ta doktorka. I když jsem měla v porodním plánu, že chci rodit jen s asistentkou, doktorka řekla, že mě rozhodně nenechá, protože jsem ten zvláštní paratyfí případ. Ach jo, prostě mě to pronásledovalo. Vždy při kontrakci mě to tlačilo do dřepu a chtěla jsem rodit v dřepu. Doktorka zase řekla, že rozhodně tak prvorodičku nenechá, že bych se potrhala. Pak, že prozatím do dřepu můžu, ale hned hlásila, že tak se Žofince nedaří, tak že teda ne. To jsem se raději nehádala.

Tak na lehátko. Lehla jsem si alespoň na bok. Nějakou dobu mě nechala. Pak ale, že takhle bychom se nikam nedostaly a ať místo řvaní, které mě vysiluje, při kontrakci zadržím dech a tlačím jako na záchodě. A jestli si nechci tady takhle vzepřít nohu. A pak tady ruku. Takže ani nevím jak, ale v zájmu rychlého porodu (už jsem toho měla fakt dost) jsem se nechala postupně navést do pozice na lehátku s opřenýma nohama. Místo za hlavu mi nakonec ruce dala dolu k pasu. A během kontrakce jsem měla tlačit bez dechu a pak si jen přidechnout a ještě jednou. No, příště to zkusím schválně jinak...:-) Ale alespoň díky tomu tato část proběhla rychle.

Anba jsem poslala za sebe, kde mě držel za jednu ruku (alespoň jednu jsem si tam, kde jsem chtěla, nechala). Pohled na něj mě totiž rušil, mámu jsem naopak vidět chtěla.

Fáze tlačení mi přišla ve srovnání s tou předchozí dost pohoda. A bylo to opravdu rychlé. Brzo máma radostně hlásila, že už vidí hlavičku a že má Žofinka černé vlásky. To bylo krásné zvolání. Mohla jsem si na hlavičku sáhnout, to bylo nádherné. To už jsem si přišla plně při smyslech, zbystřená a těšící se na mojí Žofii.
Doktorka pak prohlásila, že mě musí nastřihnout, jinak se natrhnu. Aby ne, když jsem tlačila dle jejích instrukcí o 106...Po nástřihu už to šlo myslím ráz na ráz, Žofinka vyšplouchla, teplý pocit a pálení. Jemný pláč. Daly mi ji hned na břicho, spíše níže, protože šňůra byla krátká. Teploučké, mazlavé tělíčko, něžný tvoreček, moje dcera! Pak moc nevím, plně jsem se soustředila na Žofii. Vím, že nakonec nějak přestřihly šňůru, po několika minutách, nejdřív se mě ptaly, to oceňuji, neprotestovala jsem, chtěla jsem ji mít blíž u sebe, šňůra byla krátká. Pak mě doktorka šila, trochu jsem sykala. Samozřejmě ve srovnání s porodní bolestí to bylo nic, jen to tak tahavě pálilo, rušilo mě to. Pamatuji si ještě, že jsem říkala, že je Žofie krásná a divila jsem se, že má zavřené oči. Ale brzo je již otevřela a mžourala do světa. Byl to vážně tak úžasně nepopsatelně šťasný pocit mít ji na sobě. Jenom kvůli tomu pocitu budu rodit klidně ještě milionkrát.
Vím, že jsem si také prohlédla a osahala placentu a rozloučila se s ní. Aspoň to. Ale příště bych to asi chtěla nějak jinak.

Narodila se prý v 8.18h
29.května 2013

Dětští lékaři a sestřičky byli všichni úžasní. Nechali nás tam asi skoro 3hodiny od jejího narození bez jediného vyrušení. Nijak ji neprohlíželi, nic. Malá se začala brzo sunout směrem k prsu, opravdu se po mě plazila. Dala jsem jí prs, tak ho tak žmoulala. Pak někdo přišel a narval jí celý prs do pusy a ona začala opravdově sát. To bylo moc fajn.

Vůbec pak už bylo všechno moc fajn, všichni znali automaticky moje přání z porodního plánu a podle toho se chovali. Neodřezávali jí pahýl, nekoupali jí, neměřili jí, a tak vůbec nás celkem nechali v klidu. Opravdu, až na tu doktorku, která byla bohužel dost důležitá, by měly Neratovice na jedničku.

Žofinku jsem měla celou dobu u sebe v posteli a pořád přisátou. Dětskou postýlku jsem ani nepoužila. Ještě ten den jsem začala mít normální mléko. Anbu tam se mnou byl celou dobu, měl tam gauč na spaní. Nosil mi stále kojící čaj. A všelijak mi pomáhal.

Nástřih nakonec tak hrozný nebyl, tolik to hojení nebolelo. Jen jsem první den seděla na nafoukém plavacím kruhu.

Odešli jsme domů 48h po porodu. A nadále bylo a je vše úžasné, o naší výchově na půl cesty mezi kulturami někdy příště :-)

EDIT: Spustili jsme crowdfunding, vyberte si odměnu a uvidíme se třeba u nás Mezi Jeleny:-) Díky!!!

Pomozte nám a získejte svou odměnu !!!

Máme jen 44 dní na sesbírání 300.000,- na zprovoznění Mezi Jeleny. Můžete nám přispět a získáte tím svou odměnu - Pobyt u nás na víkend, na déle, s programem i bez programu, případně indické koření, ghí, šály, kokosové vody.... vyberte si!!!
Šiřte prosím mezi svými přáteli.
DĚKUJEME:-)