úterý 24. února 2015

Jak se Amala v Jelení narodila

Tak nakonec mě k psaní nakopl až další porod a dotazy kamarádů, kdy to sepíšu:-) Ale dávám si do této další životní fáze předsevzetí, že budu psát už pravidelně!

Takže porod doma, jak na to přišlo? První těhotenství jsem nevěděla do čeho jdu a byla jsem ráda, že jsem za těch 9 měsíců dospěla z fáze “to je jedno, někde porodim, to nebude problém” do fáze “asi bude lepší udělat vše pro to, aby do toho co nejméně zasahovali a abych měla malou nonstop u sebe”. Dopadlo to vcelku dobře, až na pár detailů, které bych si představovala jinak (hlavně nakázaná poloha a řízené tlačení, nástřih, pak ještě vcelku rychlé šmiknutí pupečníku).
Anbu byl už před prvním porodem zralý na domácí porod, já ne. Napodruhé jsme si role vyměnili, já věděla, že to zvládnu, Anbu se trochu bál – no, hlavně o sebe :-D Že ho zase pokopu :-) Takže jsem mu slíbila, že se budu ovládat a hlavně, že to tentokrát bolet tak nebude...

Musím říct, že jsem si ten jeden rok mezi těhotentsvíma (to zní dobře) zjišťovala dost informací a přečetla tak přes polovinu příběhů pro Ivanu. Potom jsme našli ochotnou a skvělou porodní asistentku (PA) a začali se těšit. Vím, že u nás se šíří hrozné strachy co se týče porodů doma. Nechci se za to nějak prát, asi to není pro každého a je dobře že porodnice jsou. Ale je to u nás démonizovaný a zakazovaný, a to taky není v pořádku. Tentokrát to byla pro mne tahle volba a příště to bude zase třeba jinak, pokud teda ještě nějaký porod bude :).

Koupili jsme dům v Krušných horách, kam jsme se hodlali stěhovat a budovat náš životní projekt a tak trochu žít jinak, než je běžné, částečně vystoupit ze systému, aspoň v něčem. Trochu se to ale všechno opozdilo (úřady), takže jsme podepsali kupní smlouvu až 17.září. Nevěděli jsme vůbec, zda se nám to tu povede již tuhle zimu zobyvatelnit, ale díky nějakým penězům a Anbovu pozitivnímu myšlení se to povedlo. Podmínky jsou tu asi pro většinu lidí trochu drsnější, ale nám to ani nepřijde. Jsme zvyklí z cestování, vandrování a taky z Indie na jiný podmínky, tohle je vážně luxus! Když jsme po pár týdnech zprovoznili první splachovací záchod, tak jsme z toho měli velkou radost – a naši pomocníci se nám smáli - “haha 21.století a vy máte Vánoce ze splachovacího záchodu” :-) No proboha, drtivá většina obyvatel týhle planety žije v takových podmínkách, že...že by jim naše sociální pracovnice všechny děti zabavili! :-D No nic, k sociálním pracovnicím se dostaneme po porodu. Samozřejmě, jsem ráda, že máme tu možnost žít tady v ČR, taky jsme se pro to svobodně rozhodli. Občas bych se sice přenesla zpět do Indie. ..ale těžko říct, kde je život jednodušší...v něčem tu a v něčem tam. My už jsme usídlený tady a je to tak asi správně.

Zpět k porodu. Hlavně bych chtěla zmínit výsledek mého ročního bádání. Ale je to můj osobní výsledek. Myslím, že porod doma je přirozený X porod v porodnici je ovlivněný spoustou faktorů – přejezd, komunikace s cizíma lidma, různé povely, úkony, neznámé prostředí. To se nedá moc ovlivnit lepším výběrem nemocnice, alespoň u nás ne. A to nemluvím o horších možnostech, ve které to může vyústit – podávání různých léků a takové ty další zásahy:-) Samozřejmě, je to tam “bezpečnější”. Ale je to vykoupeno menšíma komplikacema, které zase můžou ty větší komplikace přivolat, nabalit na sebe (např. porod se zastaví díky přejezdu a komunikaci s cizíma lidma, tak ho popoženou léky, což už je zásah do porodu, který se může zvrtnout v leddacos.) Pochopila jsem, že porod doma je bezpečný, pokud se do něj nijak nezasahuje a jste po celou dobu včetně těhotenství bez komplikace. Jakmile by bylo potřeba do porodu jakkoliv zasáhnout, je lepší sbalit si svých pět švestek (porodní tašku) a jet do porodnice.

Vymyslela jsem si takový přirovnání – cestování autem versus cestování letadlem. Cestování autem (porod v porodnici) je ve skutečnosti dost nebezpečné, ale společností je to příjmáno, jako že je to normální. Já mám teda v autě stále trochu strach. Kolik znáte lidí, co měli nějakou autonehodu...

Naproti tomu cestování letadlem (porod doma) je bezpečné, ale jednou za čas k nehodě dojde a pak je to fatální a všude se o tom dočtete. V ČR navíc autority o porodu doma mluví jako o totálním hazardu. Proč se tak nemluví o létání letadlem? Za ten rok mého studia o porodech si pamatuji tři skandální články na internetu – smrt při porodu doma. Dva z toho byly matky, co chtěly dítě zatajit, aby ho mohly zabít – to se nedá srovnávat s matkama, které rodí doma, protože dítě milují. A třetí případ byl o ženě, která věděla, že její dítě se narodí neschopné života a zemře, ale chtěla těhotenství prožít do konce a porodit doma, její volba. Samozřejmě tyhle skutečnosti byly dodány médii až později a už ne tak masivně.

Co se týče našich superstatistik o nízké úmrtnosti v ČR doporučuji poslední dva odstavce tady (hlavní info je, že naše úmrtnost se počítá jinak než v zahraničí a tak nám to vychází jakoby líp:-).
No a že nízkorizikovým ženám je oficiálně doporučováno rodit mimo porodnici, protože je to bezpečnější si můžete přečíst v aj tady. Nechci to už rozebírat, plánovala jsem psát hlavně o mém porodu a ne ospravedňovat porod doma:-) Ale zase to mohou být pro někoho zajímavé nové informace.

Jeden z důvodů pro můj porod doma byla taky Žofka. Jediná porodnice, kde může být sourozenec přítomen u porodu a pak být ubytován na pokoji, byla porodnice ve Vrchlabí - a tu už raději zavřeli. Takže porod v porodnici by byl spojen se separací od Žofky, do čehož se mi vůbec nechtělo. Ne, že bychom bez sebe nevydržely (i když noci by asi horší byly), ale nechtěla jsem aby zbytečně žárlila na nové miminko víc než je potřeba. Kdyby máma zmizela na několik dnů a pak se vrátila s novým vetřelcem, bylo by žárlení dle mého horší. Chtěla jsem prostě, aby viděla, že Amálka je naše a ne, že jsem si ji odněkud přivezla:-)))

Tolik jsem ale na porod doma fixovaná nebyla, prostě, ať to dopadne, jak má. Jelikož v Jelení nemáme signál, ani nejde zřídit pevná linka a Anbu ještě stále nemá řidičák...bylo to trochu dobrodružné. Ale předpokládali jsme, že i bez signálu kdyžtak zavoláme 112, to má fungovat, ne? I když teda, jsem si vědomá, že by to žádný superrychlý zásah nebyl, tady uprostřed divočiny, 30km do Karlových Varů, z toho 7km do nejbližší vesnice, po zasněžené cestě.

Nakonec se shodou náhod předevčírem ukázalo, když nám bušili na dveře Němci v nouzi, že 112 bez signálu teda fakt nefunguje:-D No, ještě dobře, že jsem to nevěděla při porodu! Nakonec jsme Němce zachránili sami, možná by nás ještě měl někdo platit, že tady žijeme a zachraňujeme turisty? Za posledních 10dní jsme zasahovali už asi 3x! Nebo by nám sem mohli dovést tu pevnou linku;-) Že tu není mobilní signál, se nám totiž docela líbí, to měnit nechceme...

Takže, konečně se dostanu k popisu porodu. V těhotenství jsem se pravidelně scházela s PA, i jsem chodila ke gynekoložce. Kromě krevních testů a tří ultrazvuků jsem na jiné testy nešla. Do žádné porodnice jsem na konci nedocházela, protože do Karlových Varů se mi nechtělo a dál kvůli tomu zajiždět taky ne. Nic z toho nebylo z nějakého přesvědčení, jen z nedostatku času a vědomí, že to zas tak extra důležité věci nejsou. Co jsem považovala za důležité, to jsem absolvovala. Kdybych neměla Žofku a bydlela někde ve městě, asi bych toho absolvovala klidně víc.

Poslední týden před porodem jsem měla nějaké kontrakce, ale vždycky zase přešly. A hlavně, od minule už vím, co je to ta pravá kontrakce, tohle jsem mohla úplně klidně ignorovat, což pak při porodu nejde:-) Vždycky jsem napsala PA, že se něco děje, ale že uvidíme. Když jsem jí to psala už asi potřetí, přišla jsem si trapně, že zase nic nebude. To byla neděle. Ale bylo tam už více indicií, jako že jsem chodila každé dvě hodiny na velkou a podobně. V 18hodin večer jsem psala PA, že si myslím, že z toho porod nakonec asi bude, ale že vůbec nevím kdy, že bych jí dala vědět, až by se to nějak rozjíždělo. Naštěstí PA uměla lépe odhadnout situaci a rozhodla, že za mnou vyrazí (několik hodin cesty autem). Vyrazily dokonce dvě PA, takový jsem měla luxus. Asi v 9hodin večer jsem uspala Žofku a hned potom kontrakce zesílily, jakoby na to miminko čekalo! Musela jsem se postavit, opřít o křeslo a hodně rychle kroutit boky, nebyla jsem v tu chvíli člověk, ale strom ve vichřici, to pomáhalo nejlíp. PA přijely asi kolem půl 12, celé vykulené ze šílené cesty lesem :-) Miminku i mě se dařilo dobře, už si přesně nepamatuji nález, ale něco jako že hlavička těsně naléhá (už předtím jsem samovyšetřením nic jiného než hlavičku uvnitř necítila, byla tam už fakt nachystaná:) a čípek nevímco. Ale závěr byl, že to může trvat 2hodiny, ale třeba taky 20hodin, protože nemá srovnání a neví jak tam je tenhle nález dlouho (je fakt, že hlavičku jsem tam takhle cítila už několik dní). Naštěstí to byla ta první varianta (2hod) a to skoro na minutu. Ale jelikož jsme to samozřejmě nevěděli, tak jsme ani nenapouštěli vypůjčený porodní bazén vodou, protože na to bude ještě času dost...Všichni jsme šli spát, obě PA nahoru do 1.patra, Anbu usnul vedle Žofky a já vedle nich polospala a vždy jsem se zvedla na kontraci z postele a kroutila sebou u křesla. Už mě ta bolest po druhé tak nepřekvapila, snažila jsem se nevyšilovat. Ale stupňovalo se to a představa spousty hodin mě děsila. Kolem 1 hodiny v noci už to bolelo tolik, že jsem začala fňukat, že už toho mám dost, že to strašně bolí, že už nechci a chci aby se na mě mrkla PA, ale že jí nechci zase ještě budit.... Dohodli jsme se s Anbem, že vydržím ještě do půl 2 a pak pro ně dojde, ať ještě můžou chvíli spát.

Následuje naturalistický popis porodu, kdo o to nestojí, nečtěte:) Přesně kolem půl 2 lupnutí – praskla voda. Vyskočila jsem z postele a byla jsem trochu v adrenalinovým šoku – sice jsem to znala od minule, ale stejně, když to z Vás teče jak z konve...už je to tady! Anbu běžel pro PA. Ty se hned ptaly, jaká je barva – je to dobrý, čirá, místy jen lehce narůžovělá. PA se mě snažila uklidnit, ať tak rychle při kontrakci nedýchám, že se mi bude točit hlava. Ta se mi točila, ale příští kontrakci už bylo pozdě na relax, protože tělo začalo samo tlačit. Něco ohromnýho se skrze mne rvalo ven, byla to fakt síla, jak z nějakého sci-fi :-D (Přitom je to přirozená součást života, že?) Pokud si dobře pamatuju, byla jsem v nějakém dřepu/kleku, ani nevím. Anbu mě zkoušel nějak nadzvednout, aby mě PA mohla vyšetřit a řekla, že je zašlá branka (tzn. otevření na 10cm jak tomu říkají také). Říkala mi ale, ať při kontrakcích netlačím (později jsem se dozvěděla, že ještě hlavička nebyla zcela dorotovaná a že věděla, že když se do toho nebude zasahovat nebo schválně tlačit, srovná se to během chvíle samo, což se také stalo). Já křičela, že rozhodně netlačím, že to všechno samo. Odpověděla, že to je v pořádku. Myslím, že na kontrakci jsem vždycky šla do kleku s hlavou na zemi a pánví nahoře. Možná to bylo potřeba trochu zpomalit, proto jsem přirozeně byla v téhle poloze, kdy miminko lezlo ven proti gravitaci.

Anbu chtěl napustit bazén vodou, i když bylo jasné, že je už pozdě. PA mu řekla rázně “don't speak about it, just do it”, což se mi líbilo, jakoby mu odsouhlasila ať si to klidně napouští, ale ať nás tím už neobtěžuje :-D Asi jako když dřív muži vařili při porodu litry vody. Nebylo ani tolik vody potřeba, ale měli nějaké zaměstnání:-)

Matně si vybavuji, že hlavička jednou povylezla a zase zalezla. Řvala jsem už při kontrakcích animálním zvířecím řevem a bořila se do PA. Po další kontrakci už zůstala hlavička napůl venku a já řvala, že to je strašná bolest, ať vyleze ven nebo zaleze zpátky, ale tohle že se nedá. Samozřejmě mého řevu už bylo tolik, že se probudila Žofka, takže Anbu už měl zase jinou práci:-) Vlez si k ní do postele, obejmul jí a spolu nás z dálky (asi 4m) pozorovali. Žofka prý nebrečela, jen opakovala “mimi-mimi” (ukázala jsem jí předtím pár videí domácích porodů, aby pak nebyla tak šokovaná, takže to znala:-). Na další kontrakci jsem PA trochu pokousala (prý pak měla pár dní moje zuby na rameni) a vylezla hlava celá. Anbu říkal, že to vypadalo vtipně, jak ze mě ta hlava trčela a trochu se hýbala. PA říkala, že na tělíčko už můžu trochu přitlačit, tak jsem poprvé za porod zatlačila a miminko vyplulo s další kontrakcí ven. Prý 2:05 – takže 35min po prasknutí vody a zavolání PA. Nějaké ruce miminko zachytily a už leželo pode mnou na podložce (měla jsem pod sebou takové ty přebalovací podložky). Říkala jsem “miminko-miminko” a už jsem ho brala do ruky. PA mě pozastavila, že ho musí vymotat z pupeční šňůry. (Později říkala, že měla volně 1x omotanou šňůru kolem krku. Pokud vím, když se do porodu nezasahuje a nechá se přirozeně běžet, nebývá to žádný problém.) Apgar skóre měla 10-10-10:-) O jeden bod lépe než Žofka :-) Servala jsem ze sebe triko a přivinula miminko na sebe. Hodily na nás deky a ručníky. Anbu šel dát Žofce nějaké čokolády a novou knížku “od miminka”. Žofka s tím běhala nadšeně kolem:-) Mezitím jsem se podívala a volala že je to holka – Amala! Pak si už nevybavuji přesně všechno a jak to šlo za sebou, vím, že jí zkontrolovaly, poslechly srdíčko a tak. Anbu topil o 106, alespoň asistentky tvrdily, že máme saunu. Ale mě přišlo, že má studené nožičky, tak jsme se přesunuly k topení. Pupečník jsem zatím nechtěla stříhat, ale nevěděla jsem moc co s tím, když ze mně tak visel, ptala jsem se, co placenta? Prý, že jestli chci, můžu si zkusit stoupnout a lehce zatlačit. Zatlačení spustilo kontrakci a placenta vylezla, asi 30min po porodu, odhaduji. Pak jsem si lehla s miminkem do postele, dostala jsem obří plínku:-) a placenta byla vedle postele v lavoru. Pupečník mě strašně studil a už dávno dotepal, Amala celkem brečela, začala jsem z toho být nerózní – když se neodstřihne pupečník, má být přece dítě velmi klidné a vyrovnané, ne (tzv. Lotosový porod)? :-))) Nakonec jsem si řekla, třeba naopak chce odstřihnout, krom toho nebude mě to studit a můžu s ní líp manipulovat a rozhodla jsem pupečník odstřihnout. Amala byla první 1-2 dny celkem plačtivá, ale nic hrozného. Asi než si zvykla na to, že je teda už venku. Přála jsem si klidné, spící miminko, abych to všechno s Žofkou zvládala, ale zdálo se, že opak bude pravdou. Nakonec po dvou dnech se to přece jen změnilo a opravdu je to klidné miminko. Večer a ráno trošku pobrečí, ale nic hrozného, jinak celý den a hlavně noc krásně spí.

Co se týče mne, hned po porodu jsem se cítila dobře, akorát trochu zesláblá, nic mě nebolelo. Po krátkém vyspání jsem už mohla fungovat zcela normálně, odpočívala jsem jen protože jsem mohla a chtěla:-) Poporodní poranění jsem měla malinké, šití nebylo nutné. Pálilo to při močení, jinak jsemo o tom nevěděla. Mnohem lepší než nástřih posledně:-)

Takže naturalistický popis porodu končí a následuje kovbojka po porodu, která by nebyla vůbec nutná, kdyby zde byl normální přístup k porodům. O dětské lékařce jsem samozřejmě přemýšlela už předtím a našla dle referencí jednu v okolí, která prý “dává antibiotika i očkování s rozmyslem”. To je něco pro mě, pomyslela jsem si, zavolala jí a domluvila si schůzku. Osobně jsme se tam stavili, já, Žofka i Anbu. Zmínila jsem se, že pokud bude vše v pořádku, zvažuji porod doma a pak bych přišla s miminkem rovnou k ní. Byla z toho překvapená. Říkala jsem jí, že jí přinesu miminko, jen když samozřejmě bude vše v pořádku, kdyby byl s miminkem nějaký problém, pojedeme do porodnice, že se nemusí bát. Řekla, že tedy dobře. Zmínila, že má známou, co má 3 děti, první dvě také rodila doma, ale to třetí v porodnici. Z toho jsem měla dobrý pocit, když má takové známé. Dále jsem jí řekla, že Žofce odkládáme nějaké očkování, i to řekla že je naše věc, ale že musíme podepsat revers, já že není problém. Prý si tedy vyžádá kartu Žofky a pak dá vědět, případně my dáme vědět, až budeme mít miminko. Vyjasnili jsme si, že nemáme signál a že ať píšou SMS a my později zavoláme. Odcházela jsem celá šťastná, že jsem našla přístupnější doktorku než v Praze.

Hned ten stejný den, co se Amala narodila, tedy v pondělí, jsem volala doktorce, bylo to přes internet, takže člověk slyšel druhou stranu se zpožděním, ale fungovalo to. Vzala to sestřička a mluvila s doktorkou a pak to vyřizovala mně. Říkala, že s porody doma nemá zkušenost a že musíme na kontrolu do porodnice. Říkám jí, že přece kvůli tomu jsem se s ní předem domlouvala. Ona, že má plnou čekárnu a nemá čas se vybavovat a že jí máme říct, až se domluvíme se šestinedělím, ať nás zkontrolují. Byla jsem z toho jak opařená, schválně jsem hledala vstřícnou doktorku a teď tohle....Pamatovala jsem si od minule, když jsme odcházeli z porodnice dříve, že nám vyhrožovali, že když bude problém, tak nás zpátky nevezmou, že tam smí jen miminka narozená tam, aby se tam nedonesla nějaká infekce. A po pravdě řečeno se mi ani do porodnice jezdit nechtělo. Po poradě s PA jsme se uklidnili, že pokud není žádný problém, tak to až tak nepospíchá a počkáme pár dnů a pak se uvidí. Večer přijela moje máma, která tu zůstala celý týden na výpomoc.

Druhý den, v úterý, k nám přijela POLICIE. Prý je poslala ta doktorka, že se nám narodilo miminko a nikde jsme to nenahlásili. Říkám jim, a jak by se to asi paní doktorka jinak dozvěděla, právě jí jsme to hlásili. Byli jsme s ní domluvené, že dítě přijme po domácím porodu do péče. Vždyť jsem jí to volala, ale ona mě odmítla přijmout, měla bych spíš nahlásit jí. Oni, že dle doktorky máme jet do porodnice na kontrolu. Já, že nás stejně na šestinedělí nevezmou a že se nám do nemocnice mezi nemocný moc nechce. Řekli, že se pojedou na signál poradit co a jak a zase přijedou. PA po facebooku radila, že naše povinnost je jenom nahlásit dítě na matrice do 3 pracovních dnů, ale že povinnost kontroly v nemocnici fakt není. Policie přijela a vcelku v klidu zase odjela, ať se nám daří.

Třetí den, ve středu, máma zkoušela volat doktorce, ale prý odjela na dovolenou, takže z toho nic nebylo. Volala i na šestinedělí, ale tam jí řekli to, co jsem předpokládala, že tam už nesmíme, ať se domluvíme na novorozeneckým. Na novorozeneckým, že nám neudělají nic jiného než novorozenecký screening z patičky, žádnou kontrolu, a nechtějí nás vidět dříve než 4dny po porodu, dřív ať nejezdíme. Takže výsměch doktorce – kde je ta její nutná kontrola? To ona nás měla zkontrolovat a odmítla nás. Když jsem byla ve sprše, tak k nám dorazila sociální pracovnice, že jí také poslala naše starostlivá doktorka! To už jsem byla trochu napružená, když zase spustila, že jsme nebyly na zákonné kontrole – a trošku nepříjemně jsem jí vysvětlila situaci, že žádný takový zákon neexistuje a kontrolovat nás ani nechtějí. Že nás správně měla zkontrolovat doktorka a ne na nás posílat policii a sociálku. I ona naštěstí prozřela a byla celkem v pohodě. Prý, že jí doktorka říkala, že moje starší dcerka má tmavší barvu pleti... - co tím asi chtěla říct? Vždyť u doktorky tehdy byl i zcela tmavý Anbu a bavili jsme se, že je z Indie, tak co to hraje za divadlo a mlží s barvou pleti? A prý, že jí taky řekla, že Žofka není očkovaná. To už jsem pochybovala, že je doktorka tak strašně starostlivá a dělá to všechno, protože se o nás bojí. Buď se bojí sama o sebe nebo se nám prostě snaží porod doma znepříjemnit. Sociální pracovnice řekla, že očkování je zcela naše věc. A prý, že vypátrat nás, to bylo jak z nějaké detektivky:-) Adresu na internetu nenašla a mluvila se starostou Nových Hamrů, který tvrdil, že tam nikdo toho jména nebydlí. Ale že v Jelení barák koupil nějaký Ind, tak si to spojila s tou tmavší pletí a přijela sem. (Barák jsem koupila já a v Nových Hamrech platím mým jménem odpad, ale dobře.) Představovala si mne, jako členku nějaké šílené sekty, ležící v tratolišti krve. Takže byla celá šťastná, že jsme vcelku normální. Ale, že teda už udělá prohlídku domácnosti až do konce. Rozhlédla se po místnosti a prý – mohla byste si tu trochu uklidit. Já na to, že jsem teprve dva dny po porodu a že to mám v plánu (popravdě řečeno, jsem tam zase takový bordel neměla! Teď je tu třeba větší:-) Další – kde je postýlka pro dítě? Prý, že spaní dohromady je nebezpečné, já na to, že moc dobře vím, kde malá je i když spím. Ona odpověděla, že to je vlastně asi pravda, že to tak maminky mají. Pak chtěla vidět nějaké oblečení a plínky, to jsem jí uspokojila. Dokonce jsem jí ukázala i váhu, že malou raději vážíme – Amala už začala dokonce přibírat. Pak chtěla vidět kuchyni a tak jsem jí vzala na prohlídku. Toho jsem se trochu bála, protože díky rekonstrukci to tu máme opravdu provizorní a nehygienické. Kupodivu to jí nevadilo vůbec, že chápe, že je to v rekonstrukci, barák se jí moc líbil, že to je krásné místo. Prý, že se na nás zase přijede podívat v létě, jestli se podmínky zlepšily. Ach jo, to abych furt uklízela, kdyby náhodou přijela? A ještě jednou se mne zeptala, jestli teda fakt nejsme žádná sekta:-) Dala nám kontakt, že kdybychom potřebovali s čímkoliv pomoci, jako s úřadama a tak, můžeme se na ní obrátit.

Potom máma vylezla na kopec a obvolala nejbližší pediatry. Asi na třetí pokus narazila na vstřícnou a milou doktorku z Nejdku. Stejně ale chtěla, abychom si na ten screening z patičky do nemocnice dojeli. Tak jo. Ve čtvrtek jsme dostali v Nejdku na matrice rodný list na počkání a také jeli na screening z patičky do porodnice v Karlových Varech. Máma se pak drze zeptala, jestli by nám nevyšetřili také oči a uši, když už jsme tam. (Posledně s Žofkou jsme to pak taky dělali dodatečně, protože jsme odcházeli z porodnice dříve. A je to zbytečný, jezdit po poliklinikách.) Řekly, že to udělají z dobré vůle, protože jim to žádná pojišťovna neproplatí, když tam není narozená. Super! Uši se nakonec nepovedly, protože se Amala vždycky rozkřičela, když se jenom uší dotkly. Oči zkontrolovaly, s výsledkem, že má stejný oční pozadí jako cikáni nebo Vietnamci (doslovně) :-))) Říkala jsem, že to je v pořádku, že tatínek je z Indie. Když už jsme skoro odcházely, ještě přišla nějaká přísná doktorka a začala vést dlouhý monolog začínající “už ty domácí porody nezkoušejte...” a pokračující výčtem kolik komplikací vídá v porodnici, kdy jde o vteřiny na záchranu života … nechtěla jsem se hádat, že nemůže srovnávat jabka s hruškama, takže jsem jí na to vůbec neodpověděla a ignorovala jí, ale trochu mě to naštvalo, o žádnou přednášku jsem se neprosila.

Pak jsme byli u nové dětské doktorky a jsme naprosto spokojeni! Ona i sestřička jsou milé a naše názory respektují. Možná, že nás za rohem pomluví, ale to už mi je jedno:-) Když na nás nebudou posílat vyšší mocnosti:-) Sestřička jezdí do Jelení na běžky. V čekárně jsem zatím potkala dohromady jen dvě ženy a obě Romky, ale proč ne? Hlavně, když je doktorka tolerantní!


Takže to je konec naší story. Pak už jsme měli klid. Amálka prospívá a Žofka jí zbožňuje. Zatím to takový nářez se dvěma dětma není, čekala jsem horší. Ale je fakt, že tu máme dobrovolníky na rekonstrukci a ti občas dělají babysitting:-) Hlavně si to umět zařídit:-) Možná, že to bude nářez, až bude Amálka starší. Ale třeba to bude jen “jiné”, ale ne horší nebo lepší:-)

EDIT: Spustili jsme crowdfunding, vyberte si odměnu a uvidíme se třeba u nás Mezi Jeleny:-) Díky!!!

Pomozte nám a získejte svou odměnu !!!

Máme jen 44 dní na sesbírání 300.000,- na zprovoznění Mezi Jeleny. Můžete nám přispět a získáte tím svou odměnu - Pobyt u nás na víkend, na déle, s programem i bez programu, případně indické koření, ghí, šály, kokosové vody.... vyberte si!!!
Šiřte prosím mezi svými přáteli.
DĚKUJEME:-)





Žádné komentáře:

Okomentovat