Tak nakonec mě k psaní
nakopl až další porod a dotazy kamarádů, kdy to sepíšu:-) Ale
dávám si do této další životní fáze předsevzetí, že budu
psát už pravidelně!
Takže porod doma, jak na
to přišlo? První těhotenství jsem nevěděla do čeho jdu a byla
jsem ráda, že jsem za těch 9 měsíců dospěla z fáze “to je
jedno, někde porodim, to nebude problém” do fáze “asi bude
lepší udělat vše pro to, aby do toho co nejméně zasahovali a
abych měla malou nonstop u sebe”. Dopadlo to vcelku dobře, až na
pár detailů, které bych si představovala jinak (hlavně nakázaná
poloha a řízené tlačení, nástřih, pak ještě vcelku rychlé
šmiknutí pupečníku).
Anbu byl už před prvním
porodem zralý na domácí porod, já ne. Napodruhé jsme si role
vyměnili, já věděla, že to zvládnu, Anbu se trochu bál – no,
hlavně o sebe :-D Že ho zase pokopu :-) Takže jsem mu slíbila, že
se budu ovládat a hlavně, že to tentokrát bolet tak nebude...
Musím říct, že jsem
si ten jeden rok mezi těhotentsvíma (to zní dobře) zjišťovala
dost informací a přečetla tak přes polovinu příběhů
pro Ivanu. Potom jsme našli ochotnou a skvělou porodní
asistentku (PA) a začali se těšit. Vím, že u nás se šíří
hrozné strachy co se týče porodů doma. Nechci se za to nějak
prát, asi to není pro každého a je dobře že porodnice jsou. Ale
je to u nás démonizovaný a zakazovaný, a to taky není v pořádku.
Tentokrát to byla pro mne tahle volba a příště to bude zase
třeba jinak, pokud teda ještě nějaký porod bude :).
Koupili jsme dům v
Krušných horách, kam jsme se hodlali stěhovat a budovat náš
životní projekt a tak trochu žít jinak, než je běžné,
částečně vystoupit ze systému, aspoň v něčem. Trochu se to
ale všechno opozdilo (úřady), takže jsme podepsali kupní smlouvu
až 17.září. Nevěděli jsme vůbec, zda se nám to tu povede již
tuhle zimu zobyvatelnit, ale díky nějakým penězům a Anbovu
pozitivnímu myšlení se to povedlo. Podmínky jsou tu asi pro
většinu lidí trochu drsnější, ale nám to ani nepřijde. Jsme
zvyklí z cestování, vandrování a taky z Indie na jiný podmínky,
tohle je vážně luxus! Když jsme po pár týdnech zprovoznili
první splachovací záchod, tak jsme z toho měli velkou radost –
a naši pomocníci se nám smáli - “haha 21.století a vy máte
Vánoce ze splachovacího záchodu” :-) No proboha, drtivá většina
obyvatel týhle planety žije v takových podmínkách, že...že by
jim naše sociální pracovnice všechny děti zabavili! :-D No nic,
k sociálním pracovnicím se dostaneme po porodu. Samozřejmě, jsem
ráda, že máme tu možnost žít tady v ČR, taky jsme se pro to
svobodně rozhodli. Občas bych se sice přenesla zpět do Indie.
..ale těžko říct, kde je život jednodušší...v něčem tu a v
něčem tam. My už jsme usídlený tady a je to tak asi správně.
Zpět k porodu. Hlavně
bych chtěla zmínit výsledek mého ročního bádání. Ale je to
můj osobní výsledek. Myslím, že porod doma je přirozený X
porod v porodnici je ovlivněný spoustou faktorů – přejezd,
komunikace s cizíma lidma, různé povely, úkony, neznámé
prostředí. To se nedá moc ovlivnit lepším výběrem nemocnice,
alespoň u nás ne. A to nemluvím o horších možnostech, ve které
to může vyústit – podávání různých léků a takové ty
další zásahy:-) Samozřejmě, je to tam “bezpečnější”. Ale
je to vykoupeno menšíma komplikacema, které zase můžou ty větší
komplikace přivolat, nabalit na sebe (např. porod se zastaví díky
přejezdu a komunikaci s cizíma lidma, tak ho popoženou léky, což
už je zásah do porodu, který se může zvrtnout v leddacos.)
Pochopila jsem, že porod doma je bezpečný, pokud se do něj nijak
nezasahuje a jste po celou dobu včetně těhotenství bez
komplikace. Jakmile by bylo potřeba do porodu jakkoliv zasáhnout,
je lepší sbalit si svých pět švestek (porodní tašku) a jet do
porodnice.
Vymyslela jsem si
takový přirovnání – cestování autem versus cestování
letadlem. Cestování autem (porod v porodnici) je ve skutečnosti
dost nebezpečné, ale společností je to příjmáno, jako že je
to normální. Já mám teda v autě stále trochu strach. Kolik
znáte lidí, co měli nějakou autonehodu...
Naproti tomu cestování
letadlem (porod doma) je bezpečné, ale jednou za čas k nehodě
dojde a pak je to fatální a všude se o tom dočtete. V ČR navíc
autority o porodu doma mluví jako o totálním hazardu. Proč se tak
nemluví o létání letadlem? Za ten rok mého studia o porodech si
pamatuji tři skandální články na internetu – smrt při porodu
doma. Dva z toho byly matky, co chtěly dítě zatajit, aby ho mohly
zabít – to se nedá srovnávat s matkama, které rodí doma,
protože dítě milují. A třetí případ byl o ženě, která
věděla, že její dítě se narodí neschopné života a zemře,
ale chtěla těhotenství prožít do konce a porodit doma, její
volba. Samozřejmě tyhle skutečnosti byly dodány médii až
později a už ne tak masivně.
Co se týče našich
superstatistik o nízké úmrtnosti v ČR doporučuji poslední dva
odstavce tady
(hlavní info je, že naše úmrtnost se počítá jinak než v
zahraničí a tak nám to vychází jakoby líp:-).
No a že nízkorizikovým
ženám je oficiálně doporučováno rodit mimo porodnici, protože
je to bezpečnější si můžete přečíst v aj tady.
Nechci to už rozebírat, plánovala jsem psát hlavně o mém porodu
a ne ospravedňovat porod doma:-) Ale zase to mohou být pro někoho
zajímavé nové informace.
Jeden z důvodů pro můj
porod doma byla taky Žofka. Jediná porodnice, kde může být
sourozenec přítomen u porodu a pak být ubytován na pokoji, byla
porodnice ve Vrchlabí - a tu už raději zavřeli. Takže porod v
porodnici by byl spojen se separací od Žofky, do čehož se mi
vůbec nechtělo. Ne, že bychom bez sebe nevydržely (i když noci
by asi horší byly), ale nechtěla jsem aby zbytečně žárlila na
nové miminko víc než je potřeba. Kdyby máma zmizela na několik
dnů a pak se vrátila s novým vetřelcem, bylo by žárlení dle
mého horší. Chtěla jsem prostě, aby viděla, že Amálka je naše
a ne, že jsem si ji odněkud přivezla:-)))
Tolik jsem ale na porod
doma fixovaná nebyla, prostě, ať to dopadne, jak má. Jelikož v
Jelení nemáme signál, ani nejde zřídit pevná linka a Anbu ještě
stále nemá řidičák...bylo to trochu dobrodružné. Ale
předpokládali jsme, že i bez signálu kdyžtak zavoláme 112, to
má fungovat, ne? I když teda, jsem si vědomá, že by to žádný
superrychlý zásah nebyl, tady uprostřed divočiny, 30km do
Karlových Varů, z toho 7km do nejbližší vesnice, po zasněžené
cestě.
Nakonec se shodou
náhod předevčírem ukázalo, když nám bušili na dveře Němci v
nouzi, že 112 bez signálu teda fakt nefunguje:-D No, ještě dobře,
že jsem to nevěděla při porodu! Nakonec jsme Němce zachránili
sami, možná by nás ještě měl někdo platit, že tady žijeme a
zachraňujeme turisty? Za posledních 10dní jsme zasahovali už asi
3x! Nebo by nám sem mohli dovést tu pevnou linku;-) Že tu není
mobilní signál, se nám totiž docela líbí, to měnit nechceme...
Takže, konečně se
dostanu k popisu porodu. V těhotenství jsem se pravidelně scházela
s PA, i jsem chodila ke gynekoložce. Kromě krevních testů a tří
ultrazvuků jsem na jiné testy nešla. Do žádné porodnice jsem na
konci nedocházela, protože do Karlových Varů se mi nechtělo a
dál kvůli tomu zajiždět taky ne. Nic z toho nebylo z nějakého
přesvědčení, jen z nedostatku času a vědomí, že to zas tak
extra důležité věci nejsou. Co jsem považovala za důležité,
to jsem absolvovala. Kdybych neměla Žofku a bydlela někde ve
městě, asi bych toho absolvovala klidně víc.
Poslední týden před
porodem jsem měla nějaké kontrakce, ale vždycky zase přešly. A
hlavně, od minule už vím, co je to ta pravá kontrakce, tohle jsem
mohla úplně klidně ignorovat, což pak při porodu nejde:-)
Vždycky jsem napsala PA, že se něco děje, ale že uvidíme. Když
jsem jí to psala už asi potřetí, přišla jsem si trapně, že
zase nic nebude. To byla neděle. Ale bylo tam už více indicií,
jako že jsem chodila každé dvě hodiny na velkou a podobně. V
18hodin večer jsem psala PA, že si myslím, že z toho porod
nakonec asi bude, ale že vůbec nevím kdy, že bych jí dala vědět,
až by se to nějak rozjíždělo. Naštěstí PA uměla lépe
odhadnout situaci a rozhodla, že za mnou vyrazí (několik hodin
cesty autem). Vyrazily dokonce dvě PA, takový jsem měla luxus. Asi
v 9hodin večer jsem uspala Žofku a hned potom kontrakce zesílily,
jakoby na to miminko čekalo! Musela jsem se postavit, opřít o
křeslo a hodně rychle kroutit boky, nebyla jsem v tu chvíli
člověk, ale strom ve vichřici, to pomáhalo nejlíp. PA přijely
asi kolem půl 12, celé vykulené ze šílené cesty lesem :-)
Miminku i mě se dařilo dobře, už si přesně nepamatuji nález,
ale něco jako že hlavička těsně naléhá (už předtím jsem
samovyšetřením nic jiného než hlavičku uvnitř necítila, byla
tam už fakt nachystaná:) a čípek nevímco. Ale závěr byl,
že to může trvat 2hodiny, ale třeba taky 20hodin, protože nemá
srovnání a neví jak tam je tenhle nález dlouho (je fakt, že
hlavičku jsem tam takhle cítila už několik dní). Naštěstí to
byla ta první varianta (2hod) a to skoro na minutu. Ale jelikož
jsme to samozřejmě nevěděli, tak jsme ani nenapouštěli
vypůjčený porodní bazén vodou, protože na to bude ještě času
dost...Všichni jsme šli spát, obě PA nahoru do 1.patra, Anbu
usnul vedle Žofky a já vedle nich polospala a vždy jsem se zvedla
na kontraci z postele a kroutila sebou u křesla. Už mě ta bolest
po druhé tak nepřekvapila, snažila jsem se nevyšilovat. Ale
stupňovalo se to a představa spousty hodin mě děsila. Kolem 1
hodiny v noci už to bolelo tolik, že jsem začala fňukat, že už
toho mám dost, že to strašně bolí, že už nechci a chci aby se
na mě mrkla PA, ale že jí nechci zase ještě budit.... Dohodli
jsme se s Anbem, že vydržím ještě do půl 2 a pak pro ně dojde,
ať ještě můžou chvíli spát.
Následuje naturalistický
popis porodu, kdo o to nestojí, nečtěte:) Přesně kolem půl 2
lupnutí – praskla voda. Vyskočila jsem z postele a byla jsem
trochu v adrenalinovým šoku – sice jsem to znala od minule, ale
stejně, když to z Vás teče jak z konve...už je to tady! Anbu
běžel pro PA. Ty se hned ptaly, jaká je barva – je to dobrý,
čirá, místy jen lehce narůžovělá. PA se mě snažila uklidnit,
ať tak rychle při kontrakci nedýchám, že se mi bude točit
hlava. Ta se mi točila, ale příští kontrakci už bylo pozdě na
relax, protože tělo začalo samo tlačit. Něco
ohromnýho se skrze mne rvalo ven, byla to fakt síla, jak z
nějakého sci-fi :-D (Přitom je to přirozená součást života,
že?) Pokud si dobře pamatuju, byla jsem v nějakém dřepu/kleku,
ani nevím. Anbu mě zkoušel nějak nadzvednout, aby mě PA mohla
vyšetřit a řekla, že je zašlá branka (tzn. otevření na 10cm
jak tomu říkají také). Říkala mi ale, ať při kontrakcích
netlačím (později jsem se dozvěděla, že ještě hlavička
nebyla zcela dorotovaná a že věděla, že když se do toho nebude
zasahovat nebo schválně tlačit, srovná se to během chvíle samo,
což se také stalo). Já křičela, že rozhodně netlačím, že to
všechno samo. Odpověděla, že to je v pořádku. Myslím, že na
kontrakci jsem vždycky šla do kleku s hlavou na zemi a pánví
nahoře. Možná to bylo potřeba trochu zpomalit, proto jsem
přirozeně byla v téhle poloze, kdy miminko lezlo ven proti
gravitaci.
Anbu chtěl napustit
bazén vodou, i když bylo jasné, že je už pozdě. PA mu řekla
rázně “don't speak about it, just do it”, což se mi líbilo,
jakoby mu odsouhlasila ať si to klidně napouští, ale ať nás tím
už neobtěžuje :-D Asi jako když dřív muži vařili při porodu
litry vody. Nebylo ani tolik vody potřeba, ale měli nějaké
zaměstnání:-)
Matně si vybavuji, že
hlavička jednou povylezla a zase zalezla. Řvala jsem už při
kontrakcích animálním zvířecím řevem a bořila se do PA. Po
další kontrakci už zůstala hlavička napůl venku a já řvala,
že to je strašná bolest, ať vyleze ven nebo zaleze zpátky, ale
tohle že se nedá. Samozřejmě mého řevu už bylo tolik, že se
probudila Žofka, takže Anbu už měl zase jinou práci:-) Vlez si k
ní do postele, obejmul jí a spolu nás z dálky (asi 4m)
pozorovali. Žofka prý nebrečela, jen opakovala “mimi-mimi”
(ukázala jsem jí předtím pár videí domácích porodů, aby pak
nebyla tak šokovaná, takže to znala:-). Na další kontrakci jsem
PA trochu pokousala (prý pak měla pár dní moje zuby na rameni) a
vylezla hlava celá. Anbu říkal, že to vypadalo vtipně, jak ze mě
ta hlava trčela a trochu se hýbala. PA říkala, že na tělíčko
už můžu trochu přitlačit, tak jsem poprvé za porod zatlačila a
miminko vyplulo s další kontrakcí ven. Prý 2:05 – takže 35min
po prasknutí vody a zavolání PA. Nějaké ruce miminko zachytily a
už leželo pode mnou na podložce (měla jsem pod sebou takové ty
přebalovací podložky). Říkala jsem “miminko-miminko” a už
jsem ho brala do ruky. PA mě pozastavila, že ho musí vymotat z
pupeční šňůry. (Později říkala, že měla volně 1x omotanou
šňůru kolem krku. Pokud vím, když se do porodu nezasahuje a
nechá se přirozeně běžet, nebývá to žádný problém.) Apgar
skóre měla 10-10-10:-) O jeden bod lépe než Žofka :-) Servala
jsem ze sebe triko a přivinula miminko na sebe. Hodily na nás deky
a ručníky. Anbu šel dát Žofce nějaké čokolády a novou knížku
“od miminka”. Žofka s tím běhala nadšeně kolem:-) Mezitím
jsem se podívala a volala že je to holka – Amala! Pak si už
nevybavuji přesně všechno a jak to šlo za sebou, vím, že jí
zkontrolovaly, poslechly srdíčko a tak. Anbu topil o 106, alespoň
asistentky tvrdily, že máme saunu. Ale mě přišlo, že má
studené nožičky, tak jsme se přesunuly k topení. Pupečník jsem
zatím nechtěla stříhat, ale nevěděla jsem moc co s tím, když
ze mně tak visel, ptala jsem se, co placenta? Prý, že jestli chci,
můžu si zkusit stoupnout a lehce zatlačit. Zatlačení spustilo
kontrakci a placenta vylezla, asi 30min po porodu, odhaduji. Pak jsem
si lehla s miminkem do postele, dostala jsem obří plínku:-) a
placenta byla vedle postele v lavoru. Pupečník mě strašně studil
a už dávno dotepal, Amala celkem brečela, začala jsem z toho být
nerózní – když se neodstřihne pupečník, má být přece dítě
velmi klidné a vyrovnané, ne (tzv. Lotosový porod)? :-))) Nakonec
jsem si řekla, třeba naopak chce odstřihnout, krom toho nebude mě
to studit a můžu s ní líp manipulovat a rozhodla jsem pupečník
odstřihnout. Amala
byla první 1-2 dny celkem plačtivá, ale nic hrozného. Asi než si
zvykla na to, že je teda už venku. Přála jsem si klidné, spící
miminko, abych to všechno s Žofkou zvládala, ale zdálo se, že
opak bude pravdou. Nakonec po dvou dnech se to přece jen změnilo a
opravdu je to klidné miminko. Večer a ráno trošku pobrečí, ale
nic hrozného, jinak celý den a hlavně noc krásně spí.
Co se týče mne, hned po
porodu jsem se cítila dobře, akorát trochu zesláblá, nic mě
nebolelo. Po krátkém vyspání jsem už mohla fungovat zcela
normálně, odpočívala jsem jen protože jsem mohla a chtěla:-)
Poporodní poranění jsem měla malinké, šití nebylo nutné.
Pálilo to při močení, jinak jsemo o tom nevěděla. Mnohem lepší
než nástřih posledně:-)
Takže naturalistický
popis porodu končí a následuje kovbojka po porodu, která by
nebyla vůbec nutná, kdyby zde byl normální přístup k porodům.
O dětské lékařce jsem samozřejmě přemýšlela už předtím a
našla dle referencí jednu v okolí, která prý “dává
antibiotika i očkování s rozmyslem”. To je něco pro mě,
pomyslela jsem si, zavolala jí a domluvila si schůzku. Osobně jsme
se tam stavili, já, Žofka i Anbu. Zmínila jsem se, že pokud bude
vše v pořádku, zvažuji porod doma a pak bych přišla s miminkem
rovnou k ní. Byla z toho překvapená. Říkala jsem jí, že jí
přinesu miminko, jen když samozřejmě bude vše v pořádku, kdyby
byl s miminkem nějaký problém, pojedeme do porodnice, že se
nemusí bát. Řekla, že tedy dobře. Zmínila, že má známou, co
má 3 děti, první dvě také rodila doma, ale to třetí v
porodnici. Z toho jsem měla dobrý pocit, když má takové známé.
Dále jsem jí řekla, že Žofce odkládáme nějaké očkování, i
to řekla že je naše věc, ale že musíme podepsat revers, já že
není problém. Prý si tedy vyžádá kartu Žofky a pak dá vědět,
případně my dáme vědět, až budeme mít miminko. Vyjasnili jsme
si, že nemáme signál a že ať píšou SMS a my později zavoláme.
Odcházela jsem celá šťastná, že jsem našla přístupnější
doktorku než v Praze.
Hned ten stejný den, co
se Amala narodila, tedy v pondělí, jsem volala doktorce, bylo to
přes internet, takže člověk slyšel druhou stranu se zpožděním,
ale fungovalo to. Vzala to sestřička a mluvila s doktorkou a pak to
vyřizovala mně. Říkala, že s porody doma nemá zkušenost a že
musíme na kontrolu do porodnice. Říkám jí, že přece kvůli
tomu jsem se s ní předem domlouvala. Ona, že má plnou čekárnu a
nemá čas se vybavovat a že jí máme říct, až se domluvíme se
šestinedělím, ať nás zkontrolují. Byla jsem z toho jak opařená,
schválně jsem hledala vstřícnou doktorku a teď
tohle....Pamatovala jsem si od minule, když jsme odcházeli z
porodnice dříve, že nám vyhrožovali, že když bude problém,
tak nás zpátky nevezmou, že tam smí jen miminka narozená tam,
aby se tam nedonesla nějaká infekce. A po pravdě řečeno se mi
ani do porodnice jezdit nechtělo. Po poradě s PA jsme se uklidnili,
že pokud není žádný problém, tak to až tak nepospíchá a
počkáme pár dnů a pak se uvidí. Večer přijela moje máma,
která tu zůstala celý týden na výpomoc.
Druhý den, v úterý, k
nám přijela POLICIE. Prý je poslala ta doktorka, že se nám
narodilo miminko a nikde jsme to nenahlásili. Říkám jim, a jak by
se to asi paní doktorka jinak dozvěděla, právě jí jsme to
hlásili. Byli jsme s ní domluvené, že dítě přijme po domácím
porodu do péče. Vždyť jsem jí to volala, ale ona mě odmítla
přijmout, měla bych spíš nahlásit jí. Oni, že dle doktorky
máme jet do porodnice na kontrolu. Já, že nás stejně na
šestinedělí nevezmou a že se nám do nemocnice mezi nemocný moc
nechce. Řekli, že se pojedou na signál poradit co a jak a zase
přijedou. PA po facebooku radila, že naše povinnost je jenom
nahlásit dítě na matrice do 3 pracovních dnů, ale že povinnost
kontroly v nemocnici fakt není. Policie přijela a vcelku v klidu
zase odjela, ať se nám daří.
Třetí den, ve středu,
máma zkoušela volat doktorce, ale prý odjela na dovolenou, takže
z toho nic nebylo. Volala i na šestinedělí, ale tam jí řekli to,
co jsem předpokládala, že tam už nesmíme, ať se domluvíme na
novorozeneckým. Na novorozeneckým, že nám neudělají nic jiného
než novorozenecký screening z patičky, žádnou kontrolu, a
nechtějí nás vidět dříve než 4dny po porodu, dřív ať
nejezdíme. Takže výsměch doktorce – kde je ta její nutná
kontrola? To ona nás měla zkontrolovat a odmítla nás. Když jsem
byla ve sprše, tak k nám dorazila sociální pracovnice, že jí
také poslala naše starostlivá doktorka! To už jsem byla trochu
napružená, když zase spustila, že jsme nebyly na zákonné
kontrole – a trošku nepříjemně jsem jí vysvětlila situaci, že
žádný takový zákon neexistuje a kontrolovat nás ani nechtějí.
Že nás správně měla zkontrolovat doktorka a ne na nás posílat
policii a sociálku. I ona naštěstí prozřela a byla celkem v
pohodě. Prý, že jí doktorka říkala, že moje starší dcerka má
tmavší barvu pleti... - co tím asi chtěla říct? Vždyť u
doktorky tehdy byl i zcela tmavý Anbu a bavili jsme se, že je z
Indie, tak co to hraje za divadlo a mlží s barvou pleti? A prý, že
jí taky řekla, že Žofka není očkovaná. To už jsem
pochybovala, že je doktorka tak strašně starostlivá a dělá to
všechno, protože se o nás bojí. Buď se bojí sama o sebe nebo se
nám prostě snaží porod doma znepříjemnit. Sociální pracovnice
řekla, že očkování je zcela naše věc. A prý, že vypátrat
nás, to bylo jak z nějaké detektivky:-) Adresu na internetu
nenašla a mluvila se starostou Nových Hamrů, který tvrdil, že
tam nikdo toho jména nebydlí. Ale že v Jelení barák koupil
nějaký Ind, tak si to spojila s tou tmavší pletí a přijela sem.
(Barák jsem koupila já a v Nových Hamrech platím mým jménem
odpad, ale dobře.) Představovala si mne, jako členku nějaké
šílené sekty, ležící v tratolišti krve. Takže byla celá
šťastná, že jsme vcelku normální. Ale, že teda už udělá
prohlídku domácnosti až do konce. Rozhlédla se po místnosti a
prý – mohla byste si tu trochu uklidit. Já na to, že jsem teprve
dva dny po porodu a že to mám v plánu (popravdě řečeno, jsem
tam zase takový bordel neměla! Teď je tu třeba větší:-) Další
– kde je postýlka pro dítě? Prý, že spaní dohromady je
nebezpečné, já na to, že moc dobře vím, kde malá je i když
spím. Ona odpověděla, že to je vlastně asi pravda, že to tak
maminky mají. Pak chtěla vidět nějaké oblečení a plínky, to
jsem jí uspokojila. Dokonce jsem jí ukázala i váhu, že malou
raději vážíme – Amala už začala dokonce přibírat. Pak
chtěla vidět kuchyni a tak jsem jí vzala na prohlídku. Toho jsem
se trochu bála, protože díky rekonstrukci to tu máme opravdu
provizorní a nehygienické. Kupodivu to jí nevadilo vůbec, že
chápe, že je to v rekonstrukci, barák se jí moc líbil, že to je
krásné místo. Prý, že se na nás zase přijede podívat v létě,
jestli se podmínky zlepšily. Ach jo, to abych furt uklízela, kdyby
náhodou přijela? A ještě jednou se mne zeptala, jestli teda fakt
nejsme žádná sekta:-) Dala nám kontakt, že kdybychom potřebovali
s čímkoliv pomoci, jako s úřadama a tak, můžeme se na ní
obrátit.
Potom máma vylezla na
kopec a obvolala nejbližší pediatry. Asi na třetí pokus narazila
na vstřícnou a milou doktorku z Nejdku. Stejně ale chtěla,
abychom si na ten screening z patičky do nemocnice dojeli. Tak jo.
Ve čtvrtek jsme dostali v Nejdku na matrice rodný list na počkání
a také jeli na screening z patičky do porodnice v Karlových
Varech. Máma se pak drze zeptala, jestli by nám nevyšetřili také
oči a uši, když už jsme tam. (Posledně s Žofkou jsme to pak
taky dělali dodatečně, protože jsme odcházeli z porodnice dříve.
A je to zbytečný, jezdit po poliklinikách.) Řekly, že to udělají
z dobré vůle, protože jim to žádná pojišťovna neproplatí,
když tam není narozená. Super! Uši se nakonec nepovedly, protože
se Amala vždycky rozkřičela, když se jenom uší dotkly. Oči
zkontrolovaly, s výsledkem, že má stejný oční pozadí jako
cikáni nebo Vietnamci (doslovně) :-))) Říkala jsem, že to je v
pořádku, že tatínek je z Indie. Když už jsme skoro odcházely,
ještě přišla nějaká přísná doktorka a začala vést dlouhý
monolog začínající “už ty domácí porody nezkoušejte...” a
pokračující výčtem kolik komplikací vídá v porodnici, kdy jde
o vteřiny na záchranu života … nechtěla jsem se hádat, že
nemůže srovnávat jabka s hruškama, takže jsem jí na to vůbec
neodpověděla a ignorovala jí, ale trochu mě to naštvalo, o
žádnou přednášku jsem se neprosila.
Pak jsme byli u nové
dětské doktorky a jsme naprosto spokojeni! Ona i sestřička jsou
milé a naše názory respektují. Možná, že nás za rohem
pomluví, ale to už mi je jedno:-) Když na nás nebudou posílat
vyšší mocnosti:-) Sestřička jezdí do Jelení na běžky. V
čekárně jsem zatím potkala dohromady jen dvě ženy a obě Romky,
ale proč ne? Hlavně, když je doktorka tolerantní!
Takže to je konec naší
story. Pak už jsme měli klid. Amálka prospívá a Žofka jí
zbožňuje. Zatím to takový nářez se dvěma dětma není, čekala
jsem horší. Ale je fakt, že tu máme dobrovolníky na rekonstrukci
a ti občas dělají babysitting:-) Hlavně si to umět zařídit:-)
Možná, že to bude nářez, až bude Amálka starší. Ale třeba
to bude jen “jiné”, ale ne horší nebo lepší:-)
EDIT: Spustili jsme crowdfunding, vyberte si odměnu a uvidíme se třeba u nás Mezi Jeleny:-) Díky!!!
EDIT: Spustili jsme crowdfunding, vyberte si odměnu a uvidíme se třeba u nás Mezi Jeleny:-) Díky!!!
Pomozte nám a získejte svou odměnu !!!
Máme jen 44 dní na sesbírání 300.000,- na zprovoznění Mezi Jeleny. Můžete nám přispět a získáte tím svou odměnu - Pobyt u nás na víkend, na déle, s programem i bez programu, případně indické koření, ghí, šály, kokosové vody.... vyberte si!!!
Šiřte prosím mezi svými přáteli.
DĚKUJEME:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat