Píši
vzpomínkově-smutně-dojemný blog. I když hlavní pocit, který ve
mně nyní přetvrvává, už je pozitivní, radostně-vděčný,
vyzrálejší.
Měla
jsem úžasného nevlastního tatínka. Bylo to, jako bych měla dva
tatínky. V době dospívání mi ten pravý táta byl vzácný, byl
pro mě dokonalým bohem, a chvíle s ním jsem si užívala naplno.
Můj nevlastní tatínek, Radovan, mi byl každodenním průvodcem.
Měli jsme krásný vztah, věděla jsem každou minutu, jak moc mě
má rád. A zůstalo to tak.
Zrovna
nedávno jsme se tady v Jelení s dobrovolníky u snídaně bavili,
že téměř všichni naši mladí pomocníci jsou z rozvedených
rodin. Zabrousili jsme na téma nových manželů/přítelů maminek
a já jsem pyšně říkala, jak mám s mým nevlastním tatínkem a
celou jeho rodinou úžasný vztah. Tehdy jsem netušila, že v tuto
chvíli Radovan již nežije. Zvláštní. Večer jsme dostali
zprávu, že zemřel předchozí den pozdě večer, náhle, nečekaně,
zdravý člověk ve věku 57 let. V jednu vteřinu byl v pořádku,
dobře naladěn a v druhou vteřinu již nebyl, nepomohlo nic, vzácná
choroba srdce. Dozvědela jsem se to druhý den mailem (nemáme
signál ani telefon), nejhorší chvíle mého života, intenzivní
emoce, řev a pláč až z útrob, z žaludku. Doteď jsem tak trochu
v údivu, jak to? Nikdy předtím mi nikdo blízký nečekaně
neodešel, jen prababičky, dědečci, přicházelo to pozvolna.
Naštěstí naše rodina je duchovně zaměřená, tedy vyrovnávání
se se ztrátou probíhá relativně dobře.
Je
mi příjemné o tom mluvit, škoda, že v naší společnosti se moc
o smrti nemluví. Jedna naše dobrovolnice měla podobný příběh s
jejím tatínkem, to jsme si popovídali. Jinak většinou vycítím,
že se lidé nechtějí do těchto končin vydávat. Vlastně ani
nevím, zda bych o tom měla psát blog. Chci jen napsat, jak úžasný
člověk Radovan byl, jak jsem vděčná, že ho moje maminka potkala
a že naše rodina mohla strávit v jeho blízkosti krásné chvíle.
Mrzí mě, že jsem mu možná nedávala dost najevo jak si ho vážím,
přišlo mi to zkrátka samozřejmé, že byl jaký byl. Ale on to
věděl.
Chtěla bych brát lidi kolem
sebe takové, jaké jsou, jako to dělal on. Vždy každého
respektoval jako osobnost, nikdy nikoho neshazoval. Ani své
nejbližší, jak to často děláme! Chováme se na veřejnosti a k
cizím lidem hezky. Pak k těm, které nejvíce milujeme, se v
některých situacích chováme s neúctou, pohrdavě, zesměšňujeme
je. Asi si myslíme, že se díky tomu změní k lepšímu (podle
naší představy). Nebo to děláme mimoděk. Je to často naše
dítě, manžel nebo rodič. A zraňuje to, i když ten druhý ví,
že ho máme rádi, stejně ho to zraňuje a snižuje důvěru v sebe
sama. To je pro mě asi největší poselství mého vztahu s
Radovanem. On se choval i ke svým bližním a to i ve vypjatých
situacích s velkou úctou. Vždy. Nepamatuji si jedinou výjimku.
Zdají
se mi o něm sny a tam se mnou promlouvá a pak mi říká, ať to
nezapomenu, Ráno však nevím, co to bylo. Vím, že z jeho pohledu
je vše v pořádku. Je již v jiné dimenzi a necítí lítost nad
svým odchodem. Lítost nad jeho odchodem je vlastně taková
sebelítost, že už ho “nemáme”. Když jsem se ho v polospánku
ptala, proč to tak je, říkal, že kdybych věděla, to co on,
pochopila bych, že ta otázka nedává smysl. Prostě je to všechno
v pořádku. Možná, že rozmlouvám s vlastním podvědomím, ale
je to přece jedno, podvědomí je také kus božství v nás.
Zároveň je to moc příjemné rozjímání, setrvávat v jeho
energii, jsou to moje nejoblíbenější části dne. Děkuji,
děkuji, děkuji! :-)
