Česko-indické miminko ANEB česká alternativa se potkává s indickou tradicí

Tak všeho nechávám, ať to hoří jak to hoří a píšu další blog. Žofinka leží vedle mě a hraje si pod hrazdičkou. Občas se na mě podívá, aby se ujistila, že je v mé blízkosti a pak pokračuje v činnosti.

Chtěla bych navázat na blog porodní a napsat něco dalšího o naší česko-indické rodince. Bude to trošku o prdění a čůrání a dalších podobných věcech, tak koho to nebere, tak to přeskočte;-)

Takže, jak jsem naťukla v minulém porodním blogu, v porodnici jsme byli 48 hodin a klidně bych odešla i po 24h, ale to dělali drahoty, že to nemám domluvené s dětskou lékařkou. Druhý den už přibývala na váze, takže nás nechali. Poprvé jsem ji oblékla do oblečení na cestu domů.

Předtím, když sestřičky chtěly, abychom ji oblékli, tak Anbu řekl, že takhle malé miminko ještě přece nebude v oblečení! A protože jsem i já věděla něco o důležitém kontaktu kůže na kůži, tak jsme ji nechali nahatou. Takže takhle se hezky shoduje Anbův indický tradiční přístup s mým moderně-alternativním. A o tom vlastně je tento blog.

Hrozně jsem se těšila domů, i když v porodnici bylo už všechno fajn, ale přece jen, do větší postele:-) Doma to byla pohoda, všichni tři spolu přitulení. Krása. Spaní v jedné posteli jsme měli jasné předem.

V Indii dětské postýlky neexistují. Vlastně tam ani často nejsou postele a spí se na zemi na hodně tvrdých rohožích. Na vesnici pro nás jednou dali dohromady dvě postele z celé vesnice, vlastně jen rám vypletený silným provazem a v tom se spalo. V ženském hostelu jsem zase viděla běžně dívky spící jen na železných postelích, přímo na tom tvrdém kovu, jen na prostěradle!

Rodina spolu většinou spí dohromady, jen přirazí postele k sobě, pokud je má. Pokud se ptáte na milování, asi mají jiná místa:-)

Anbu takto spal s rodiči do 13ti let a to byl prý první z 5ti kluků, kdo společnou postel opustil, ostatní ještě později. (5kluků - byli to tři bratři a dva bratranci, co je rodiče „adoptovali“, prý prostě po jedné návštěvě už zůstali u nich, protože se jim tam líbilo...)

Takže Anbu také chce počkat, až se Žofince bude chtít naši postel opustit. Nejlepší jsou reakce ostatních, že jakmile si zvykne, už jí z naší postele „nedostaneme“. Nikoho nenapadá přístup, že ji z postele dostávat nechceme. Máme jako svatební dar postel dubovou 2m na 2m a zatím je pro nás až moc velká :-D Ale uvidíme časem, kde a jak budeme a kolik nás bude. Vždy se to dá řešit matracemi na zemi, myslím, když by to bylo malé. Další reakce byla, že ji zalehnu. Nastudovala jsem si ale, že pokud nebudu zdrogovaná, opilá, nemocná atd., že to vlastně není možné. Tak jsem se rozumově nebála. První dny člověk stejně spí tak nějak lehce, je z toho celej rozjitřenej, že má malinkatý miminečko a furt se budí a ošahává ho a kontroluje, že fakt dýchá ;-) a tak vůbec. Zrovna tak si zvyká miminko na noční a denní režim a klidně několik hodin v noci probdí. Já si během několika dnů neuvěřitelně rychle na společné spaní zvykla. A nedokážu si představit, že bych mohla spát bez Žofinky. Předtím jsem myslela, že potřebuji vlastní prostor a že nejsem společný spáč. Myslela jsem, že Žofka bude spát jen s námi v posteli, ale dál ode mne. Ale teď spím krásně tvrdě a zároveň přitulená k Žofce a probouzím se jen když hodně vyvádí. Jinak klidně vedle mě občas bdí a hraje si k ránu na nějakou dobu, ani mě nebudí. Já jen zkontroluji, že má suchou plínu pohmatem a spím dál. Většinou se ale jen přibudí a řekne si o prso, pomůžu jí ho najít a spím dál.

Takže věštby v těhotenství „užívej spánku dokud můžeš, pak už se NIKDY nevyspíš“ se nevyplnily. Samozřejmě občas se to stane, ale méně a méně. Většinou za to můžu sama, že jsem si nešla lehnout k Žofce dříve. Jinak spím krásně a šťastně, spíš si říkám jak budu jednou spát bez ní, až se zamiluje a odejde z domu :-D Myslím, že už jsem to obrečela hned v prvním týdnu po porodu!

Čtení chytrých knih. To už tak nějak patří k matkám „alternativkám“. Přitom říkají, že vlastně chtějí vše přirozeně, jak jim říká intuice a tak je to trochu divný kontrast. Jenže naše společnost je už tak mimo, že skutečně také cítím potřebu se ujistit, že mě má intuice neklame. Vždycky se najde někdo, kdo říká negativní věci o téměř všem, co dělám „jinak“ než bylo u nás běžné dříve. Nejčastěji, že Žofka bude rozmazlená, ke mně připoutaná, že si na sebe pletu bič a podobně. Takže ubezpečení o opaku z knih nebo jiných zdrojů potřebuji. Možná, že prvních několik let rozmazlená podle našeho evropského měřítka bude. Ale máme správné měřítko? Je to všechno asi úhel pohledu rodičů. Prostě první rok na mě bude připoutaná 24h denně a je to v pořádku a nemíním to jakkoliv omezovat. Potom to bude záležet na ní, jak rychle se bude odpoutávat. Myslím, že u nás se rodiče nejsou zvyklí miminku zcela odevzdat ALE i zároveň dále pokračovat ve svých aktivitách v pomalejším tempu. Hlavně na to naše společnost není přizpůsobená. Takže se snažíme děti od sebe co nejrychleji odpoutat, abychom se brzy mohli „vrátit do života“ a nezbláznit se na mateřské, že.

Jsem ráda, že když jsme nedávno byli u mého strejdy, říkal, že jejich dcera se pořád chtěla nosit, tak ji nosili a byla „rozmazlené miminko“, ale potom, když byla starší, byla moc samostatná a šikovná. Myslím, že tak to má být. A žena druhého strejdy (strejdové jsou dvojčata) zase říkala, že kojila jejich syna v noci do 2 let (nebo tak nějak) a pak mu v pohodě vysvětlila, že už to nejde a vše bylo OK. Takže jsem moc ráda, že máme takové hezké rodinné příklady!

S Anbem se celkově shodujeme. On je Tamil, hrdý na svou prastarou indickou kulturu a má pocit, že dnešní Indie je už také někde jinde a lidé svou kontinuitu ztratili (i když ne tolik jako tady v Evropě). Takže se chce vrátit ke kořenům své tradiční kultury:-) Neznamená to se vzdát vymožeností moderní doby, naopak, proč je nevyužívat. Vše je jen v přístupu, v nastavení naší mysli.

Také nám v naší společnosti chybí ta správná tlupa nebo rozvětvená rodina, kde se starost o děti vzájemně sdílí. Nemyslím tím nějaké „hlídání“, ale soužití. Například v Indii byl v Anbově rodině  mladší brácha maminky a pomáhal jí s dětmi. A je to tam tak běžné, že když už dneska nebydlí jedna velká rodina spolu jako dříve, tak se alespoň načas spolu sestěhují. Načas je myšleno několik měsíců nebo let. No, nižší kasty spolu stále ještě často bydlí ve větších jednotkách než je nukleární rodina. Na druhou stranu, já jsem asi celkem ráda, že máme „vlastní klid“, v tom jsem asi přeci jen už více západní. A myslím, že Anbu vcelku také. Ale časté návštěvy jsou dobrá věc.

Vedle spaní je tu ještě kojení kdykoliv si miminko vzpomene, ale to je dneska už vcelku běžná věc, zde jsem se nesetkala s nějakým nepochopením, kromě údivů, že je to tak často. A spíš se závistí, že si můžu kojit jak chci, protože dříve maminky přesvědčovali k dodržování nesmyslných přestávek mezi kojeními. Já, když je nějaký problém ( = pláče), tak to zkouším vždy řešit v tomto pořadí (nevadí i když pila před 5min) 1.kojením, 2. čůraním a pomocí s prděním 3. chováním, potom kdyžtak různým natřásáním, uspáváním, syčením „ššš“, zpíváním – a většinou to vždy zabralo. Dnes už je starší a pomáhá i hraní si a dovádění:-) Takže kojení je pro mě i univerzální řešič všech problémů. Kojím třeba za chůze na výletě, v metru na lavičce na peróně, v noci ve spánku, při práci na počítači, nebo jen ležím, kojím a čtu články a knížky, které si předtím stáhnu do mé e-knihy :-)

Trochu opožděně se ke mně dostala kniha „Nejšťastnější miminko v okolí“ - musím říci, že to, co radí , jsme s Anbem vlastně všechno tak nějak intuitivně dělali! Ke stažení je v čj na www.uloz.to – jde o 5 postupů jak utišit úplně malinkaté miminko. Vychází také z přírodních národů. Říká se, že děti přírodních národů nemají koliku nebo prdíky. Autor tvrdí, že to není stravou ani ničím jiným, ale prostě že lidé tam ví, jak děti utišit – a předávají si to z generace na generaci. Také děti mají v non-stop kontaktu tělo na tělo, často je kojí a různě s nimi natřásají. To dělal Žofince Anbu když nic jiného nepomáhalo – různě s ní jemně třásl, až se uklidnila. Ostatní říkali, že když s ní třese, tak Žofka nebrečí, protože je vyděšená, ale my víme své, víme jak vypadá vyděšená Žofinka :-) Až na několik větších brečících záchvatů nebo i několikadenní plačtivé období jsme „koliku“, myslím, zdárně zvládli. Přišlo mi, že opravdu nejvíc ji trápily prdíky, ale fakt je, že když jsme jí pomáhaly natřásáním a „záchodovou“ pozicí (myšleno jako na indickém záchodě), tak to většinou vyprděla a zvládla to dobře.

V jejích 5ti týdnech jsme se vypravili na 5dní pod stan na dětský tábor v Českém lese, totálně mimo civilizaci. A tam nebrečela ale VŮBEC!!! Až si říkám, jestli to není tak, že miminka přírodních národů nebrečí, protože jsou v PŘÍRODĚ. Krásně jednoduché, že? :-) Ale třeba to byla náhoda. Tam jsem si také pořádně zvykla na šátek.

Už její třetí den života jsme měli domů pozvanou kamarádku, která nám ukázala pozici kolíbky v šátku. Toužila jsem po tom nosit miminko v šátku, ale slyšela jsem, že některá miminka jsou nešátkovací, prostě se nosit nechtějí, tak jsem byla otevřená všemu. Pořídila jsem tedy také super terénní kočár na ježdění v lese za 500Kč z druhé ruky a že se uvidí. Nejdřív jsem byla přesvědčená, že Žofinka je nešátkovací. Myslím, že takhle to vzdá dost velká část matek. Ale jen jsem neměla dostatečnou zručnost a zkušenost. A taky Žofinka cítila mou nervozitu. Nejdřív byl s nošením úspěšnější Anbu. Ale pomalu polehoučku jsem se učila a zvykaly jsme si. Vždy, když byl čas a dobrá nálada, tak jsem to zkoušela. Po šestinedělí už jsme používali šátek úspěšně a naopak spíš na uklidnění – většinou v tom krásně usnula. Nabízí se otázka, kterou vyslovila moje klamarádka. Není to spíš tak, že šátkování si přejou maminky, protože se jim to líbí a vlastně na ně miminka trochu násilím zvykají? Možná, že trošku ano. Miminko často pereferuje nošení v náručí – asi i více než šátek. Ale protože by se z toho maminka opravdu zbláznila, nakonec si pomalu zvykne na šátek:-) Zezačátku se zdá, že miminku je celkem jedno, kde je (ale myslím, že to moc dobře podprahově vnímá) a tak se dá i zvyknout na kočárek. Alespoň to houpe, když už to není náruč, že:-) Každopádně mám v plánu časem zase kočárek používat, uvidíme, jak se jí bude líbit. Nechci být zase extrém jako jedna postava z filmu „Všude dobře proč být doma“, která svému dítěti nechtěla ani dovolit povozit se v kočárku :-D Film doporučuji! Je to scéna, která paroduje matky alternativky a i když se v tom trošičku nacházím, ráda se sama sobě směju :-))) Podívejte se na 6min scénku (bohužel jen v aj) tady. Už mám zase záchvat smíchu, uahahá :-D

Jinak v Indii samozřejmě kočárky nemají :-D Nosí miminka v náručí vždy a všude. Přijde Vám to tam úplně přirozené. Fakt je, že člověk si postupně zvykne, jak miminko pomalu těžkne a ani mu to nepřijde tak náročné. Já taky často nosím v rukách, když už jsme venku dlouho a už má šátku pokrk. Šátky v Indii používají spíše nižší a kočovnické kasty. Zkrátka ti, co musí víc pracovat a nemohou mít luxus jen tak miminko držet rukama. Takže šátek je tam vnímán trošku jinak než u nás, je to symbol spíš chudších rodin.

Paní, co napsala slavnou knihu „Koncept kontinua“ (Doporučuji! - ke stažení na uloz.to nebo skvělé shrnutí zde) říká, že hlavní důvod, proč přírodní a „chudé“ národy jsou tak šťastní (i když jste třeba necestovali, tak si vybavíte cizokrajné fotky lidí na pokraji bídy, kteří vypadají tak šťastně, úplně to z nich září!), je v tom, jak se chovají ke svým miminkům a dětem. Něco na tom určitě bude!

Takže zpět: Do Českého lesa jsme vyrazili ještě s kočárkem, ale vlastně jsme ho měli spíš jako vozítko na batohy. Jelo se tam celý den vlaky a pak autobusem a pak pěšky a tam nás čekali staří známí a úžasné děti. Anbu se tam přeměnil na jedno z dětí (předem jsme to tak měli domluveno, že ať si to užije) a celou dobu s nimi dováděl a také něco společného tvořili, hráli hry a tak dále. Já byla s Žofinkou. Byla to nádhera. I když se tam spí v tee-pee, postavili jsme si normální stan, abychom měli soukromí a také kvůli kouři z ohně. Žofinka se mnou spinkala ve spacáku. Plínky jsem prala ve studeném (nepitném) potoce a nijak jsem to neřešila (V šestinedělí... a to máma předtím valila oči, že doma plenky „nežehlím“ :-))) Na sluníčku uschly hned. Měla jsem jich tam asi 6 a celkem jsem je vystačila točit. Protože často čůrala normálně do trávy. Tenhle tip na praní v potoce jsem dostala od kamarádky, která už tam s miminkem jezdila. Nevím, jak příští rok, myslím, že to bude trochu náročnější, s batoletem. Aspoň všichni straší. Ale to je furt strašení - těhotenstvím, porodem, šestinedělím, teď zase straší – počkej až začne lézt, počkej až začne chodit. Ale tak asi jo, mají pravdu, bude to náročnější. Ale doufám, že si udržím ten správný přístup. Tak jako se říká v meditacích, že potřebujete správný přístup, to nastavení mysli – myslím, že stejné je to v přístupu k miminkům a dětem :-)

Pak jsme ještě byli ve Žofinčiných dvou měsících na trochu luxusnější dovolené po penzionech v Krušných horách s mojí rodinou (mámou a spol). Tam už brečela více, ale taky se to nakonec vždy nějak zvládlo. Večer pomáhalo uvázat ji do šátku a běžet do luk dokud nespala. Běželi jsme spolu s Anbem a byla to romantika! Ale zato v autě, v sedačce, to se nedalo. Jak si na to asi od malinka nezvykla. Zkrátka naše malá Indka je přírodní dívka a ekoložka, raději jezdí vlakem. Reakce mojí rodiny mě občas trochu znervózňovaly – ty ji musíš, chudinko, pořád držet, ani se nenajíš atd. Najím se s ní v pohodě a vůbec, ale vůbec mi to nevadí, že jí mám pořád u sebe. Naopak si to užívám. Nechala jsem se překecat k malé jízdě na kole, zatímco Žofinka jela autem a pak jsem byla táák nervózní :-) Ale byla to jinak nádherná dovolená.

Tak teď právě Žofka ukojena spí u mě na klíně, hlavu po indicku v podkolení mého tureckého sedu, jako v kolíbce. Je jí 5,5 měsíce. Do šátku do pozice kolíbky už se dávno nevejde, nosím ji teď v šátku svisle, s nožičkama do stran, jako žabička. Doma ji občas nosím na zádech nebo ji držím v podpaží, jako srolovaný koberec. Prolétla jsem prastarou knihu „Výchova kojence v rodině do 1 roku“ (také na uloz.to, napsal to Koch). Je to o cvičení s miminky, máma tak prý cvičila se mnou. No, je to trochu spartakiáda, ale je to dobrá inspirace. Například tam říkají, že přírodní národy vlastně miminka nosí stále a v různých pozicích a miminko se učí držet hlavičku a různě zapojovat svalíky. Jenže my dneska, v naší společnosti zacházíme s dětmi příliš opatrně a proto i často brečí, jsou vlastně málo stimulované. Takže tam píšou třeba „chytněte miminko tak a tak a udělejte dva kroky dopředu a dva kroky dozadu atd.:-))) Jako simulace těch přirozených pohybů. Ale proč to nedělat opravdově, tak jak to dělají přírodní národy? Já to prostudovala, abych věděla, co si můžu dovolit (jinak bych asi byla zbytečně opatrná, některé cviky až připomínají kontroverzní moderní létání miminek, a to je ta kniha ze 70.let!). A pak jsem ty pohyby s Žofkou dělala mimochodem, v běžném nošení, při domácích pracích nebo jako hraní a zábavu. Je pravda, že jak zatínala svalíky, tak se u toho občas krásně vyprděla bez pláče. Možná je to další důvod, proč děti přírodních národů na prdíky netrpí. Udělali prý nějaký výzkum a ve střevech mají děti „civilizovaných národů“ i těch „přírodních“ stejný objem plynu. Takže stravou matky to asi tolik nebude... Teď už máme 6. měsíc, tak musím zase nastudovat brzo další kapitolu cvičení, třeba se zas něčím inspiruji.

Další indická věc je bezplenkování. Přírodní národy a i většina miminek v Indii plínky nenosí. Pamatuji si na jednu několikadenní cestu vlakem v Indii, kde vedle nás bylo nahaté miminko, které se ale nikdy nepočůralo. Možná bylo tak velké jako je teď Žofka. Na rozdíl od naší společnosti, která je masírovaná firmou Pampers a čeká, až dítě „dozraje“ k chození na nočník, oni vědí, že miminko si je vědomé čůrání a kakání už od narození. Naopak, naším západním přístupem se to naučí nevnímat a když se rok s rokem sejde, už zase chceme, aby to vnímalo a ovládalo. Přírodní národy žádnou plínku nemají a když si maminka vzpomene, že dítě může chtít čůrat, tak od sebe jen dítě trochu oddálí, ono se vyčůrá nebo vykaká a je to, jede se dál. Samozřejmě, u nás je to dost ztížené. Za prvé, chladným podnebím - nemůžeme mít miminko pořád nahaté, za druhé netrávíme tolik čas venku a miminko nemůže čůrat jen tak na zem. Ale myslím, že i u nás dříve byl podobný přístup. Místo plínky bylo miminko zabalené do hadrů a snažilo se dávat čůrat jak nejvíc se dalo, aby se nemusely hadry pořád vyměňovat. Já používám hadrové plínky a prostě když si vzpomenu a mám čas, dávám čůrat a kakat. Moc to nepřeháním, protože mám spoustu jiné práce. Když jdeme ven, používám spíš papírovky a dávám čůrat jen jednou za 2-3 hodiny, když přebaluji. Takhle to zabere opravdu minimum času, ale zároveň to má dost velký efekt! Vyčůrá se na 90% když ji nad nočníkem podržím, i kdyby to mělo být pár kapek, aby mi udělala radost. Držím ji přitom v klubíčku, teď když už je větší tak v takové záchodové pozici a dobře se jí u toho prdí a kaká:-) No a brzo už bude moci sedět. V noci když se přibudím, tak jen plínku zkontroluji pohmatem a když je mokrá tak potmě vyměním a za minutu spím zas. Když je Žofinka opravdu vzhůru, tak ji dám i v noci vyčůrat, ale jinak ne. A už od jejích dvou měsíců se čím dál častěji stane, že za celou noc nečůrá, ráno má teď suchou plínku tak v 7-8 případech z deseti :-) Reakce okolí jsou kupodivu dobré, čekala jsem, že si budou myslet, že ji mučím, ale když vidí, jak se jí to vlastně líbí, tak fajn! (Zájemcům přečíst knihu „Bez plenky“...)

Ještě jsem se inspirovala plaváním miminek. Ale jen u nás doma ve vaně. To už s Indií nic moc společného nemá. Opět podle knížky:-) Jmenuje se „Jak se rodí vodníčci“ z roku 1991, kterou Žofka pro změnu zdědila po jejím strejdovi Honzovi. Od té doby, co se jí zahojil pupíček (asi po týdnu) téměř každý den plave. Teď už umí sama splývat na zádech bez držení (úplně sama!) a také ji potápím pod vodu a ona ví, že v tu chvíli nemá dýchat. To beru jako takovou naší společnou hru. Moc se jí to líbí. Občas se koupeme společně, to jsou krásné chvíle.

Mám opravdu úžasné období. Vím, že mám ten luxus, že jsme s Anbem pořád spolu a nejsem tak na ní vlastně vůbec sama. Na druhou stranu, i když ji Anbu třeba taky rád nosí, tak nějak ji raději opečovávám já, prostě to tak cítím, že to chci dělat. Anbu se stará jen tak asi ze 30%. No a další luxus je, jak chápu podle reakcí ostatních, že máme jen jedno dítě. Pak to prý bude větší nářez :-)))

Když Anbu dostal povolení pracovat, rozhodli jsme se podnikat, právě abychom mohli být nadále všichni spolu a měli naši práci více propojenou s běžným životem. A zatím je to fajn. Ale brzo nám přijde zboží z Indie a to teprve začne makačka (kokosová voda - viz www.cocovoda.cz). Už teď občas nevím, kde mi hlava stojí. Myslím, že v tomhle Žofka bude spíš méně rozmazlená, protože my se na ní soustředíme jen tak mimochodem v pracovním nasazení. Ale pak ve chvílích odpočinku a hry samozřejmě plně:-)

Myslím, že to by mohlo stačit, mohla bych psát do alelůja. Zase příště!

EDIT: Spustili jsme crowdfunding, vyberte si odměnu a uvidíme se třeba u nás Mezi Jeleny:-) Díky!!!

Pomozte nám a získejte svou odměnu !!!

Máme jen 44 dní na sesbírání 300.000,- na zprovoznění Mezi Jeleny. Můžete nám přispět a získáte tím svou odměnu - Pobyt u nás na víkend, na déle, s programem i bez programu, případně indické koření, ghí, šály, kokosové vody.... vyberte si!!!

Šiřte prosím mezi svými přáteli.

DĚKUJEME:-)

Jak na pobyt v ČR

Už dlouho plánuji popsat naší zkušenost pro změnu s českými úřady, pro srovnání :-) Navíc, podle reakcí typu „už má Anbu český občanství?“ (asi měsíc po našm příletu) je jasné, že normální člověk vůbec neví, zač je toho loket:-)))

Pokud by o pobyt žádal Ind, který není ve vztahu s Češkou, patřil by do kolonky „cizinec třetí země“, čímž se nemyslí země třetího světa (tam si nesmíte dovolit Indii před Indem zařadit, to Vás pošle někam), ale dle EU jsou to cizinci z jiné země než členského státu EU. Tak tím, že Anbu je můj manžel (ale stačilo by i druh – dnes to má být správně jedno), je rodinný příslušník občana EU a vše je mnohem „jednodušší“. I tak to byl docela nářez.

Získání víza jsem již popisovala, pozvali si nás v Dillí na krátký pohovor, každého zvlášť, kde se nás ptali na otázky – datum narození manžela/manželky, výše příjmu, co plánujeme dělat v ČR atd. To bylo celkem jednoduché.

Do Prahy jsme přijeli 13.11.2012 - asi 3. den na to jsme už byli na cizinecké policii, oddělení cizinců – občané EU a jejich rodinní příslušníci a podali si žádost o „Přechodný pobyt“. To je maximum, co zatím můžeme, dává se na 5 let, pak se prodlužuje. (Po 5 letech nepřetržitého pobytu lze žádat o pobyt trvalý. U manžela/manželky je zde zvýhodnění – už po dvou letech pobytu a zároveň minimálně rok po svatbě si může podat žádost o trvalý pobyt. To má pak člověk stejná práva jako občan ČR, kromě toho, že nemůže k volbám, to je jediný rozdíl. Pak je až další level občanství ČR, ale to až po 5letech trvalého pobytu a dělá se zkouška z čj.)

Protože si žádost podával jako můj manžel, chtěli doložit český oddací list, než prý budou mít všechny dokumenty, nezačnou řízení. Nestačil jim originál indického oddacího listu s apostillou a úředním překladem.

Zároveň tedy hned druhý den po příjezdu do ČR jsme začali pracovat na úředním překladě superověřeného oddacího listu, který zněl velmi vtipně. Pak jsme žádali o zapsání do zvláštní matriky v Brně a ti pak vydají český oddací list, má jim to trvat maximálně měsíc. I to se nám zdálo hodně. Přiložili jsme k tomu žádost o přednostní vyřízení s tím, že jsem těhotná a manžel to potřebuje, aby dostal pobyt a aby mohl začít pracovat. Účinek byl asi takový, že to trvalo měsíce dva. Omluvou je, že to bylo v době vánočních svátků a museli si vybírat dovolené. No dobře.

(Možná se nabízí otázka, zda by nebylo jednodušší se vzít v ČR. Odpověď zní - Nebylo. Je to zkušenost některých mých známých. Musíte mít mimo jiné spoustu drahých dokumentů, které je i v ČR těžko zařídit, soudního tlumočníka atd. Nejhorší z toho však je, že Anbu by musel mít speciální dokumenty z Indie, jakože třeba nemá v pět dalších manželek atakdále, který by si v Indii nezařídil ani za 100 let podplácení indických úřadů (viz můj starší blog) (například jsem od někoho slyšela, že na úřadě v Indii tvrdili, že nemůžou vydat potvrzení na to, že někdo není ženatý, protože nelze dát potvrzení na něco, co není, naopak Vám klidně dají potvrzení, že máte manželky tři, to není problém). Pokud by ty dokumenty přece jen nakonec dostal, pak by ještě samozřejmě museli mít různá razítka, apostillu a soudní překlad. Takže naše cesta byla ta nejjednoušší!)

Někdy během prvních dnů v lednu jsme tedy již s českým oddacím listem naklusali opět na oddělní cizinců. Také jsme jim na jejich žádost přinesli fotky, které dokazují, že jsme se znali před svatbou, také fotky, kde jsem já s indickou rodinou, e-mailovou komunikaci před svatbou a výpis ze skypu (jsou tam zaevidované až 12ti hodinové video-hovory, které jsme spolu denně vedli, když já byla v ČR a on v Indii...). Zeptali se nás, zda u nás již byla pobytová kontrola. Ne. Tak to musíte počkat, do té doby se to nehne. Musí Vás zastihnout oba doma a musíte prokázat, že spolu bydlíte. Když Vás doma nezastihne, budete mít negativní zápis. Když Vás nezastihne třikrát, tak je to problém, toho se raději vyvarujte. Pak se ale paní podívala do systému – ale jo, už u Vás byli 5.ledna – nikdo doma, ptali se souseda, nikdo Vás nezná, výsledek je negativní. No, tak kde jste byli?...To jsme už ani nevěděli, pořád někde, jezdili jsme představovat Anba různým příbuzným :-D

Samozřejmě nemohou oznámit, kdy přijdou, od toho je to kontrola namátková...To máme být furt oba doma? Anbu už mě nechtěl ani pustit do školy studovat tamilštinu.

Obešli jsme všechny sousedy a představili jsme se jim. Nějací neznali ani mě...vždyť víte, jak to dnes chodí...a všichni se stále stěhují.

Do toho Anbu jel na 5týdnů pracovně do Indie. Nahlásili jsme to na úřadě, ať za námi nechodí. - To ale musíme pozastavit na tu dobu celé řízení, pokud žadatel je mimo ČR, celá věc bude stát.

Po jeho návratu v únoru nám na naše dotazy „kdy už dostane ten pobyt“ řekli, že musíme dostat termín na pohovor a pak asi měsíc, ale maximálně dva po pohovoru bude rozhodnuto, zda pobyt dostane. Nyní se dávají termíny na pohovor na půlku června!!! Ale kdy dostaneme my, to neví. Nic pro to udělat nemůže. Nejdřív musí být ta kontrola pobytu, ale kdy přijdou, to netuší, zadává se to městské policii a tak, oni chodí různě a mají toho spoustu. Tak už jsem se začala smiřovat, že bude mít Anbu pobyt asi tak nějak do září.

Tak jsme se snažili tedy být více doma, ale moc to nešlo. Stále nic... Nakonec nás zastihli dvě kontroly po strašně dlouhé době, až v dubnu!!! Jednou jsme byli doma oba – a to byl nějaký státní svátek, naštěstí jsme nikam na návštěvu atd. nevyrazili – pán v civilu, nemluvil anglicky (a dělá pobytové kontroly cizinců?) a chtěl ukázat, kde má Anbu holení a nějaké další osobní věci. Podruhé jsem byla zrovna ve škole a Anbu to nějak obstál.

Další věc je práce. Prý Anbu může pracovat, až dostane pobyt. Zatím je účastník řízení. Když mu vypršelo vízum normální, prodlužovali mu takové speciální vízum pro účastníky řízení, na které ale nesmí pracovat ani vycestovat, ani do zemí EU, nikam. Maximálně může odjet do Indie a už se nevrátit. Takto to bylo řečeno. Takže já jsem těhotná a on nemůže pracovat – z čeho tedy máme žít? - No, to jste s tím přeci mohli počítat a něco si našetřit. Nebo může pracovat brigádně. - Co to znamená? - na to už nám odpověď nedala, prý neví, ale někteří tak pracují.

Vyrazili jsme tedy na Úřad práce. Tam si s námi také nevěděli rady. Pro jistotu si ho tam hned zaregistrovali, i když tedy žádné výhody s toho neplynou. Ale prý by mohl dostat zdarma kurz čj! Super, aspoň něco:-) Šla to zjistit k šéfovi – ne, nejde to, dokud je účastník řízení, tak ne, až dostane pobyt. No ale stejně nás objednali za měsíc na další schůzku, třeba budou vědět víc. Prý nic jako brigáda právně neexistuje, tak to teda neví, co tím paní z cizineckého myslela.

Tak jsme šli do neziskovky na pomoc cizincům, zjistit, jak to vlastně s tou brigádou je. Konečně někdo, kdo něco ví! Krása! Ne, pracovat nemůže nijak, dokud nebude mít pobyt. Zdá se, že nás pracovnice cizinecké policie vlastně naváděla k práci na černo, tak asi myslela tu „brigádu“ - fíha, tak to by nás nenapadlo:-))) Dále řekla, ať jen tak nečekáme – dala nám vzor dopisu o urychlení řízení a adresu kam to poslat. Někteří prý už takhle čekají rok a půl. Naprosto běžně. Oficiálně jsem našla na internetu, že to má trvat 3-4 měsíce (zde). Panika.

Nezávisle na to, jsem rozhodila sítě mezi svými známými a blízkými. Našli se celkem dva lidi, co v tom dělají - nebo nějak, že mají kontakt. Z jednoho zdroje jsme se dozvěděli toto – ČR má zájem co nejvíce lidí odmítnout. Takže si bere sebemenší podnět k tomu, to prodlužovat a doufat, že se třeba rozejdeme, nebo tak. Také zkoumat, jestli nejsme teroristi nebo zda to není dohodnutá svatba za peníze – právě kvůli získání pobytu. Že máme poslat dopisy mých rodičů s tím, že Anba znají, společné fotky, že se za něj zaručují atakdále. Že rodiče mají starost o moje zdraví atd. A připojit fotky, kde je naše rodina spolu s Anbem. Aby bylo jasné, že nejsme dva solitéři, ale máme podporu celé rodiny. Tak jsem sesmolila srdceryvný dopis jménem mé maminky, že má starost o psychiku své těhotné dcery a tak dále. Něco zase naopak přátelského jsem napsala od tatínka – jak Anba zná a jak je spolehlivý a pracovitý. Přiložili jsme společné fotky. Máma taky fotky, kde se setkává s Anbovou rodinou v Indii! A odeslali. No, těžko říci, zda to mělo nějaký vliv.

Z jiného zdroje jsme dostali důvěrnou informaci, že to s námi vypadá dobře, nic zvláštního na nás nemají a brzy by to mělo pokročit do další fáze. Ať jsme klidní, že vlastně období zkoušky je do toho pohovoru, kdy nás různě proklepávají a zkouší, čtou naše emaily, facebook, smsky a tak dále (pomoc!:-)), že ten pohovor je pak už vlastně závěrem tohoto celého období a že nevidí důvod, proč bychom to neměli dostat. A že pobytová kontrola by „mohla“ přijít v tomto týdnu – hm, opravdu, než se k nám dostala tato informace, tak už to bylo den poté, co u nás ten pán na kontrolu byl :-))) Alespoň nemůžeme říci, že jsme měli nějakou výhodu.

Někdy v květnu nám přišel termín pohovoru – na 16.7. v 8.00 – no, nezdá se mi, že by to bylo nějak urychlené :-D Ale alespoň bylo jasné, že to už nebude problém s porodem.

Pak se vesele rodilo – viz minulý blog :-) Žofie se narodila 29.5.

Před pohovorem jsme si po večerech trénovali otázky a správné odpovědi :-) Od kamarádky, co se dostala do podobné situace jsem dostala seznam možných otázek. Tip na rodinnou hru: Zkuste si nezávisle na sobě odpovědět se svým partnerem na následující otázky nebo je vyzkoušejte na svých rodičích – jestli třeba taky nejsou jenom fingovaní manželé, co se vzali za peníze!

(bohužel je to bez diakritiky, nechce se mi to přepisovat, tak se omlouvám)

Otázky:
- kdy, kde a jak jste se seznámili - popiste podrobne - zejmena tady se ptaji na sebemensi podrobnosti - napr. kdo koho oslovil, kdo navrhl prvni schuzku, kde jste sedeli (podnik), co jste kdo jedli a pili...

- od kdy jste jiz meli spolu vztah, kdy se to stalo vazne

- kde vas partner bydlel v dobe seznameni (adresa, zastavka), s kym, co to bylo za misto, byt.. byli jste tam nekdy u nej/ni? pokud ano, jak to tam vypadalo?

- od kdy spolu zijete - kdo prvni nabidnul spolubydleni?

- jak se kdo podili na spolecnem chodu domacnosti - kdo dela jake domaci prace, kdo se stara o ucty - kdo provadi platby a kdo je skutecne plati

- popiste vas byt - jednotlive mistnosti, co je v nich (pravdep. si vyberou 1 mistnost a tu budou chtit rozebrat podrobne) - dale se zeptaji na nejaky detail z domacnosti - napr. jakou barvu ma nyni vase povleceni, kde doma schovavate leky - na jakoukoliv drobnost

- co jste naposledy kupovali vetsiho do spolecne domacnosti? kde, proc, co to je... nebo co planujete koupit, zaridit..

- jaky je zdravotni stav vaseho partnera, bere nejake leky - jake pravidelne?

- nosi vas partner nejake sperky a pokud ano tak jake?

- co jste delali dneska rano predtim, nez jste sem dorazili? tj. prijeli jste spolecne? jakym zpusobem jste kdo prijel? snidali jste? a co? apod.

- popiste co nejpresneji, co jste delali ten a ten den... vetsinou vyberou nejdele tyden zpatky - vcera, predevcirem, o vikendu, v nedeli... vypravis co jste presne delali od rana (cas vstavani) do vecera (cas ulozeni se do postele), co a kdy jste behem dne jedli, zda jste byli spolu, aktivity...

- kolikrat jste si vcera vzajemne zatelefonovali (zda vubec)? kdo volal komu, odkud - co u toho delal, kolikrat, co chtel...

- jake ma vas partner zajmy, co ma rad za jidla

- jake mate spolecne zajmy a zaliby, co radi delate spolu

- mate nejake spolecne pratele - jmenovat + co spolu delate

- znate partnerovu rodinu - jmenovat (rodice,sourozence, nejake nej kamarady), videli jste se - kdy a jak..,jaky mate vzajemny vztah, jakym jazykem spolu hovorite

- jaky jazyk vaseho partnera je jeho/jeji matersky?

- jakym jazykem spolu hovorite?

- jake vzdelani ma vas partner - skola, obor, kde vystudoval, zda a kdy dokoncil

- jakou v soucasne dobe vykonava praci - firma, kde sidli, byl/a jste jiz za  partnerem na jeho pracovisti (jake to tam je)?

- jake kamarady ma vas partner v soucasne dobe? jmenovat, Cesi nebo cizinci?

- mate nejake spolecne kamarady - jmenovat

- co na vas vztah rikaji vasi rodice, rodiny

- kde jste travili posledni dovolenou, jakou dalsi mate v planu

- kde a kdy jste spolu byli na cestach, vyletech

- vase plany do budoucna (svatba, deti, kde hodlate zit - v jake zemi, budouci plany profesni, podnikani..,)

- co mate na svem partnerovi nejradsi? proc ho/ji mate rad/a? co si myslite, ze ma on na vas nejradsi,pro vas ma rad/a?

- co na partnerovi naopak nemate rad/a - co to je, proc.. a co on nema naopak rad na vas?

- duvody nejcastejsich  konfliktu mezi vami, jak resite

- kdo koho pozadal o ruku, jak, kdo chystal svatbu, kdo platil, kdo na ní byl, co jste meli na sobe atd.atd.

- taky se asi budou silene ptat na Zofku - planovana / neplanovana, kde pocata, kde porozena, kdo vybiral jmeno, co na to rodina atd.

- zrejme tez pujdou po budoucnosti - kde hodlate zit, jak vychovavat Zofku, zda a kdy planujete s ni navstivit indickou stranu

- proč jste si vybral/a zrovna tuto osobu k navázání konktaktu - vztahu? čím vás prvotně zaujal/a? proč zrovna on/a?

- ptaji se jakeho je partner nabozenstvi a jakeho ty, zda praktikuje a jak, jestli se vzajemne tolerujete ci mate konflikty, zda te nuti partner ke konvertovani na jeho viru ci by si to aspon pral, co deti apod.

Dopředu jsme si také zjišťovali délku pohovoru – to se prý nikdy neví, ale průměrně tak 4-6 hodin celkem.

Také jsem se ptala pana úředníka– a co s Žofinkou? Prý jestli ji jako manžel nemůže chvilku pohlídat, ne. - Ano, ale když kojím, tak ne asi 6 hodin. Prý to tak dlouho nebude, já tam bez tlumočení budu kratší dobu, tak 1-2hodiny a brát dovnitř mi jí nedoporučuje, kdybych totiž z nějakého důvodu musela odejít z místnosti, musela by se celá věc přerušit a rozhovor udělat znova v dalším termínu...

Raději jsme si domluvili soudní překladatelku. Sice jsme se dozvěděli, že pokud dokážeme, že nemáme prostředky, můžeme si přivézt vlastně kohokoliv s nějakým dokladem, že umí daný jazyk. Jenže, pak nám bylo řečeno, že oni toho člověka také bez většího důvodu nemusí přijmout atd. A musíme prokázat, že s námi není v jakémkoliv spřízněném vztahu. Když by to tedy nevyšlo, tak pak zase čekat na další termín pohovoru, ani náhodou...

Takže...17.7. jsme s šestitýdenní Žofinkou naklusali v 8.00 na pohovor. Nejdřív šel Anbu a překladatelka, byli tam asi 2,5 hodiny. Já byla s Žofkou v čekárně mezi ostatními lidmi, co přišli ten den na úřad a snažila jsem se non-stop kojit, aby to pak vydržela. Jenže ona usnula a spala.

Pak Anbu doma říkal, že všechno zvládl bezchybně a super, úřednici, překladatelku i zapisovatelku si obmotal kolem prstu. Když jim po indicku líčil romantické podrobnosti našeho seznámení, prý všechny dojetím slzely. Na popis bytu jim nakreslil podrobný plánek. A řekl jim česky pár vět, mimo jiné jeho oblíbené „moje učitelka je teroristka“. Na závěr jim pověděl, že klidně může ještě chrlit podrobnosti o našem vztahu dalších 5 dní, ale že na to asi oni nebudou mít čas.

Pak jsem šla já. Celkem fajn, jen jsem byla bez Žofinky celá nervózní a vůbec tak ještě krátce po šestinedělí jsem byla trochu mimo realitu. Trochu mě zmátli po sérii otázek na manžela otázkou – má váš manžel děti? Odpověděla jsem, že ne :-D Po půl hodině přišla paní od vedle a mateřskovychovatelským tónem mi řekla – Nemá to Vaše miminko takhle náhodou hlad? Já, že asi ano...A přinesla mi řvoucí Žofinku. Ach jo:-) Další půlhodinu pohovoru jsem ji tedy kojila a dále odpovídala na dotazy. Když jsem popisovala byt, zapomněla jsem na spoustu věcí. Ale ženský se dívali do odpovědí Anba a občas mi napovídaly. Zrovna tak jsem absolutně netušila, co jsme dělali v sobotu. Ale nakonec myslím vše dopadlo celkem dobře a máme z toho povedené historky. Z nějakého důvodu nám paní tlumočnice není schopná zaslat fakturu, abychom ji mohli zaplatit. Už jsme jí napsali několi mailů a SMS. Prý na to nemá čas. Asi podvědomě ty peníze nechce :-)

Za měsíc Anbu dostal pobytovou kartu, za další měsíc rodné číslo a hurá do práce! Nebo spíše do podnikání, jak jsme se nakonec rozhodli :-)

Takže shrnutí: Bylo to namáhavé:-) Chápu, že nás chtějí proklepnout, protože se zaplacené svatby množí. To je OK. Ale bylo to až moc zdlouhavé! To mi přijde nefér. My jsme nakonec měli opravdu dost peněz našetřených a i nějaká ta „brigáda“ se našla, krom toho moc neutratíme...

Prý, pokud by někoho odmítli, mohou si dávat další odvolání a nakonec to většinou dostanou i ty nepravé páry – pokud jednají chytře :-))) Tak nevím no...

Díky tomu, že jim to trvalo tak dlouho, tak jsem na Žofinku nedostala porodné – protože musí mít pobyt v ČR manžel minimálně rok a žádat se může jen do prvních narozenin dítěte. Už jsem psala ombudsmanovi, že je to pěkně nefér, že to není naše chyba, tak uvidíme, jestli a co odpoví. Zatím nic.

A opět perlička na závěr – jak se Anbu přihlásil na ten úřad práce, tak se nedostavil na další schůzku, protože jsem právě rodila (spíš byla zrovna ta předporodní hysterie s paratyfem, viz minulý blog). Takže mu pak přišel dopis, že pro maření součinnosti s úřadem byl odsud vyhozen a nesmí se tam přihlásit během následujících 6ti měsíců. Takže, když dostal pobyt a mohl by konečně dostat ten kurz čj nebo nějakou podporu, tak tohle :-D No, nic, alespoň nás opravdu nemůže nikdo nařknout, že vysáváme státní peníze:-)))

Tak konec stěžování, příště už budu opravdu psát pozitivně, jak už delší dobu slibuji, o naší indicko-české výchově miminka :-)

EDIT: Spustili jsme crowdfunding, vyberte si odměnu a uvidíme se třeba u nás Mezi Jeleny:-) Díky!!!

Pomozte nám a získejte svou odměnu !!!

Máme jen 44 dní na sesbírání 300.000,- na zprovoznění Mezi Jeleny. Můžete nám přispět a získáte tím svou odměnu - Pobyt u nás na víkend, na déle, s programem i bez programu, případně indické koření, ghí, šály, kokosové vody.... vyberte si!!!

Šiřte prosím mezi svými přáteli.

DĚKUJEME:-)