Česko-indické miminko ANEB česká alternativa se potkává s indickou tradicí

Tak všeho nechávám, ať to hoří jak to hoří a píšu další blog. Žofinka leží vedle mě a hraje si pod hrazdičkou. Občas se na mě podívá, aby se ujistila, že je v mé blízkosti a pak pokračuje v činnosti.

Chtěla bych navázat na blog porodní a napsat něco dalšího o naší česko-indické rodince. Bude to trošku o prdění a čůrání a dalších podobných věcech, tak koho to nebere, tak to přeskočte;-)

Takže, jak jsem naťukla v minulém porodním blogu, v porodnici jsme byli 48 hodin a klidně bych odešla i po 24h, ale to dělali drahoty, že to nemám domluvené s dětskou lékařkou. Druhý den už přibývala na váze, takže nás nechali. Poprvé jsem ji oblékla do oblečení na cestu domů.

Předtím, když sestřičky chtěly, abychom ji oblékli, tak Anbu řekl, že takhle malé miminko ještě přece nebude v oblečení! A protože jsem i já věděla něco o důležitém kontaktu kůže na kůži, tak jsme ji nechali nahatou. Takže takhle se hezky shoduje Anbův indický tradiční přístup s mým moderně-alternativním. A o tom vlastně je tento blog.

Hrozně jsem se těšila domů, i když v porodnici bylo už všechno fajn, ale přece jen, do větší postele:-) Doma to byla pohoda, všichni tři spolu přitulení. Krása. Spaní v jedné posteli jsme měli jasné předem.

V Indii dětské postýlky neexistují. Vlastně tam ani často nejsou postele a spí se na zemi na hodně tvrdých rohožích. Na vesnici pro nás jednou dali dohromady dvě postele z celé vesnice, vlastně jen rám vypletený silným provazem a v tom se spalo. V ženském hostelu jsem zase viděla běžně dívky spící jen na železných postelích, přímo na tom tvrdém kovu, jen na prostěradle!

Rodina spolu většinou spí dohromady, jen přirazí postele k sobě, pokud je má. Pokud se ptáte na milování, asi mají jiná místa:-)

Anbu takto spal s rodiči do 13ti let a to byl prý první z 5ti kluků, kdo společnou postel opustil, ostatní ještě později. (5kluků - byli to tři bratři a dva bratranci, co je rodiče „adoptovali“, prý prostě po jedné návštěvě už zůstali u nich, protože se jim tam líbilo...)

Takže Anbu také chce počkat, až se Žofince bude chtít naši postel opustit. Nejlepší jsou reakce ostatních, že jakmile si zvykne, už jí z naší postele „nedostaneme“. Nikoho nenapadá přístup, že ji z postele dostávat nechceme. Máme jako svatební dar postel dubovou 2m na 2m a zatím je pro nás až moc velká :-D Ale uvidíme časem, kde a jak budeme a kolik nás bude. Vždy se to dá řešit matracemi na zemi, myslím, když by to bylo malé. Další reakce byla, že ji zalehnu. Nastudovala jsem si ale, že pokud nebudu zdrogovaná, opilá, nemocná atd., že to vlastně není možné. Tak jsem se rozumově nebála. První dny člověk stejně spí tak nějak lehce, je z toho celej rozjitřenej, že má malinkatý miminečko a furt se budí a ošahává ho a kontroluje, že fakt dýchá ;-) a tak vůbec. Zrovna tak si zvyká miminko na noční a denní režim a klidně několik hodin v noci probdí. Já si během několika dnů neuvěřitelně rychle na společné spaní zvykla. A nedokážu si představit, že bych mohla spát bez Žofinky. Předtím jsem myslela, že potřebuji vlastní prostor a že nejsem společný spáč. Myslela jsem, že Žofka bude spát jen s námi v posteli, ale dál ode mne. Ale teď spím krásně tvrdě a zároveň přitulená k Žofce a probouzím se jen když hodně vyvádí. Jinak klidně vedle mě občas bdí a hraje si k ránu na nějakou dobu, ani mě nebudí. Já jen zkontroluji, že má suchou plínu pohmatem a spím dál. Většinou se ale jen přibudí a řekne si o prso, pomůžu jí ho najít a spím dál.

Takže věštby v těhotenství „užívej spánku dokud můžeš, pak už se NIKDY nevyspíš“ se nevyplnily. Samozřejmě občas se to stane, ale méně a méně. Většinou za to můžu sama, že jsem si nešla lehnout k Žofce dříve. Jinak spím krásně a šťastně, spíš si říkám jak budu jednou spát bez ní, až se zamiluje a odejde z domu :-D Myslím, že už jsem to obrečela hned v prvním týdnu po porodu!

Čtení chytrých knih. To už tak nějak patří k matkám „alternativkám“. Přitom říkají, že vlastně chtějí vše přirozeně, jak jim říká intuice a tak je to trochu divný kontrast. Jenže naše společnost je už tak mimo, že skutečně také cítím potřebu se ujistit, že mě má intuice neklame. Vždycky se najde někdo, kdo říká negativní věci o téměř všem, co dělám „jinak“ než bylo u nás běžné dříve. Nejčastěji, že Žofka bude rozmazlená, ke mně připoutaná, že si na sebe pletu bič a podobně. Takže ubezpečení o opaku z knih nebo jiných zdrojů potřebuji. Možná, že prvních několik let rozmazlená podle našeho evropského měřítka bude. Ale máme správné měřítko? Je to všechno asi úhel pohledu rodičů. Prostě první rok na mě bude připoutaná 24h denně a je to v pořádku a nemíním to jakkoliv omezovat. Potom to bude záležet na ní, jak rychle se bude odpoutávat. Myslím, že u nás se rodiče nejsou zvyklí miminku zcela odevzdat ALE i zároveň dále pokračovat ve svých aktivitách v pomalejším tempu. Hlavně na to naše společnost není přizpůsobená. Takže se snažíme děti od sebe co nejrychleji odpoutat, abychom se brzy mohli „vrátit do života“ a nezbláznit se na mateřské, že.

Jsem ráda, že když jsme nedávno byli u mého strejdy, říkal, že jejich dcera se pořád chtěla nosit, tak ji nosili a byla „rozmazlené miminko“, ale potom, když byla starší, byla moc samostatná a šikovná. Myslím, že tak to má být. A žena druhého strejdy (strejdové jsou dvojčata) zase říkala, že kojila jejich syna v noci do 2 let (nebo tak nějak) a pak mu v pohodě vysvětlila, že už to nejde a vše bylo OK. Takže jsem moc ráda, že máme takové hezké rodinné příklady!

S Anbem se celkově shodujeme. On je Tamil, hrdý na svou prastarou indickou kulturu a má pocit, že dnešní Indie je už také někde jinde a lidé svou kontinuitu ztratili (i když ne tolik jako tady v Evropě). Takže se chce vrátit ke kořenům své tradiční kultury:-) Neznamená to se vzdát vymožeností moderní doby, naopak, proč je nevyužívat. Vše je jen v přístupu, v nastavení naší mysli.

Také nám v naší společnosti chybí ta správná tlupa nebo rozvětvená rodina, kde se starost o děti vzájemně sdílí. Nemyslím tím nějaké „hlídání“, ale soužití. Například v Indii byl v Anbově rodině  mladší brácha maminky a pomáhal jí s dětmi. A je to tam tak běžné, že když už dneska nebydlí jedna velká rodina spolu jako dříve, tak se alespoň načas spolu sestěhují. Načas je myšleno několik měsíců nebo let. No, nižší kasty spolu stále ještě často bydlí ve větších jednotkách než je nukleární rodina. Na druhou stranu, já jsem asi celkem ráda, že máme „vlastní klid“, v tom jsem asi přeci jen už více západní. A myslím, že Anbu vcelku také. Ale časté návštěvy jsou dobrá věc.

Vedle spaní je tu ještě kojení kdykoliv si miminko vzpomene, ale to je dneska už vcelku běžná věc, zde jsem se nesetkala s nějakým nepochopením, kromě údivů, že je to tak často. A spíš se závistí, že si můžu kojit jak chci, protože dříve maminky přesvědčovali k dodržování nesmyslných přestávek mezi kojeními. Já, když je nějaký problém ( = pláče), tak to zkouším vždy řešit v tomto pořadí (nevadí i když pila před 5min) 1.kojením, 2. čůraním a pomocí s prděním 3. chováním, potom kdyžtak různým natřásáním, uspáváním, syčením „ššš“, zpíváním – a většinou to vždy zabralo. Dnes už je starší a pomáhá i hraní si a dovádění:-) Takže kojení je pro mě i univerzální řešič všech problémů. Kojím třeba za chůze na výletě, v metru na lavičce na peróně, v noci ve spánku, při práci na počítači, nebo jen ležím, kojím a čtu články a knížky, které si předtím stáhnu do mé e-knihy :-)

Trochu opožděně se ke mně dostala kniha „Nejšťastnější miminko v okolí“ - musím říci, že to, co radí , jsme s Anbem vlastně všechno tak nějak intuitivně dělali! Ke stažení je v čj na www.uloz.to – jde o 5 postupů jak utišit úplně malinkaté miminko. Vychází také z přírodních národů. Říká se, že děti přírodních národů nemají koliku nebo prdíky. Autor tvrdí, že to není stravou ani ničím jiným, ale prostě že lidé tam ví, jak děti utišit – a předávají si to z generace na generaci. Také děti mají v non-stop kontaktu tělo na tělo, často je kojí a různě s nimi natřásají. To dělal Žofince Anbu když nic jiného nepomáhalo – různě s ní jemně třásl, až se uklidnila. Ostatní říkali, že když s ní třese, tak Žofka nebrečí, protože je vyděšená, ale my víme své, víme jak vypadá vyděšená Žofinka :-) Až na několik větších brečících záchvatů nebo i několikadenní plačtivé období jsme „koliku“, myslím, zdárně zvládli. Přišlo mi, že opravdu nejvíc ji trápily prdíky, ale fakt je, že když jsme jí pomáhaly natřásáním a „záchodovou“ pozicí (myšleno jako na indickém záchodě), tak to většinou vyprděla a zvládla to dobře.

V jejích 5ti týdnech jsme se vypravili na 5dní pod stan na dětský tábor v Českém lese, totálně mimo civilizaci. A tam nebrečela ale VŮBEC!!! Až si říkám, jestli to není tak, že miminka přírodních národů nebrečí, protože jsou v PŘÍRODĚ. Krásně jednoduché, že? :-) Ale třeba to byla náhoda. Tam jsem si také pořádně zvykla na šátek.

Už její třetí den života jsme měli domů pozvanou kamarádku, která nám ukázala pozici kolíbky v šátku. Toužila jsem po tom nosit miminko v šátku, ale slyšela jsem, že některá miminka jsou nešátkovací, prostě se nosit nechtějí, tak jsem byla otevřená všemu. Pořídila jsem tedy také super terénní kočár na ježdění v lese za 500Kč z druhé ruky a že se uvidí. Nejdřív jsem byla přesvědčená, že Žofinka je nešátkovací. Myslím, že takhle to vzdá dost velká část matek. Ale jen jsem neměla dostatečnou zručnost a zkušenost. A taky Žofinka cítila mou nervozitu. Nejdřív byl s nošením úspěšnější Anbu. Ale pomalu polehoučku jsem se učila a zvykaly jsme si. Vždy, když byl čas a dobrá nálada, tak jsem to zkoušela. Po šestinedělí už jsme používali šátek úspěšně a naopak spíš na uklidnění – většinou v tom krásně usnula. Nabízí se otázka, kterou vyslovila moje klamarádka. Není to spíš tak, že šátkování si přejou maminky, protože se jim to líbí a vlastně na ně miminka trochu násilím zvykají? Možná, že trošku ano. Miminko často pereferuje nošení v náručí – asi i více než šátek. Ale protože by se z toho maminka opravdu zbláznila, nakonec si pomalu zvykne na šátek:-) Zezačátku se zdá, že miminku je celkem jedno, kde je (ale myslím, že to moc dobře podprahově vnímá) a tak se dá i zvyknout na kočárek. Alespoň to houpe, když už to není náruč, že:-) Každopádně mám v plánu časem zase kočárek používat, uvidíme, jak se jí bude líbit. Nechci být zase extrém jako jedna postava z filmu „Všude dobře proč být doma“, která svému dítěti nechtěla ani dovolit povozit se v kočárku :-D Film doporučuji! Je to scéna, která paroduje matky alternativky a i když se v tom trošičku nacházím, ráda se sama sobě směju :-))) Podívejte se na 6min scénku (bohužel jen v aj) tady. Už mám zase záchvat smíchu, uahahá :-D

Jinak v Indii samozřejmě kočárky nemají :-D Nosí miminka v náručí vždy a všude. Přijde Vám to tam úplně přirozené. Fakt je, že člověk si postupně zvykne, jak miminko pomalu těžkne a ani mu to nepřijde tak náročné. Já taky často nosím v rukách, když už jsme venku dlouho a už má šátku pokrk. Šátky v Indii používají spíše nižší a kočovnické kasty. Zkrátka ti, co musí víc pracovat a nemohou mít luxus jen tak miminko držet rukama. Takže šátek je tam vnímán trošku jinak než u nás, je to symbol spíš chudších rodin.

Paní, co napsala slavnou knihu „Koncept kontinua“ (Doporučuji! - ke stažení na uloz.to nebo skvělé shrnutí zde) říká, že hlavní důvod, proč přírodní a „chudé“ národy jsou tak šťastní (i když jste třeba necestovali, tak si vybavíte cizokrajné fotky lidí na pokraji bídy, kteří vypadají tak šťastně, úplně to z nich září!), je v tom, jak se chovají ke svým miminkům a dětem. Něco na tom určitě bude!

Takže zpět: Do Českého lesa jsme vyrazili ještě s kočárkem, ale vlastně jsme ho měli spíš jako vozítko na batohy. Jelo se tam celý den vlaky a pak autobusem a pak pěšky a tam nás čekali staří známí a úžasné děti. Anbu se tam přeměnil na jedno z dětí (předem jsme to tak měli domluveno, že ať si to užije) a celou dobu s nimi dováděl a také něco společného tvořili, hráli hry a tak dále. Já byla s Žofinkou. Byla to nádhera. I když se tam spí v tee-pee, postavili jsme si normální stan, abychom měli soukromí a také kvůli kouři z ohně. Žofinka se mnou spinkala ve spacáku. Plínky jsem prala ve studeném (nepitném) potoce a nijak jsem to neřešila (V šestinedělí... a to máma předtím valila oči, že doma plenky „nežehlím“ :-))) Na sluníčku uschly hned. Měla jsem jich tam asi 6 a celkem jsem je vystačila točit. Protože často čůrala normálně do trávy. Tenhle tip na praní v potoce jsem dostala od kamarádky, která už tam s miminkem jezdila. Nevím, jak příští rok, myslím, že to bude trochu náročnější, s batoletem. Aspoň všichni straší. Ale to je furt strašení - těhotenstvím, porodem, šestinedělím, teď zase straší – počkej až začne lézt, počkej až začne chodit. Ale tak asi jo, mají pravdu, bude to náročnější. Ale doufám, že si udržím ten správný přístup. Tak jako se říká v meditacích, že potřebujete správný přístup, to nastavení mysli – myslím, že stejné je to v přístupu k miminkům a dětem :-)

Pak jsme ještě byli ve Žofinčiných dvou měsících na trochu luxusnější dovolené po penzionech v Krušných horách s mojí rodinou (mámou a spol). Tam už brečela více, ale taky se to nakonec vždy nějak zvládlo. Večer pomáhalo uvázat ji do šátku a běžet do luk dokud nespala. Běželi jsme spolu s Anbem a byla to romantika! Ale zato v autě, v sedačce, to se nedalo. Jak si na to asi od malinka nezvykla. Zkrátka naše malá Indka je přírodní dívka a ekoložka, raději jezdí vlakem. Reakce mojí rodiny mě občas trochu znervózňovaly – ty ji musíš, chudinko, pořád držet, ani se nenajíš atd. Najím se s ní v pohodě a vůbec, ale vůbec mi to nevadí, že jí mám pořád u sebe. Naopak si to užívám. Nechala jsem se překecat k malé jízdě na kole, zatímco Žofinka jela autem a pak jsem byla táák nervózní :-) Ale byla to jinak nádherná dovolená.

Tak teď právě Žofka ukojena spí u mě na klíně, hlavu po indicku v podkolení mého tureckého sedu, jako v kolíbce. Je jí 5,5 měsíce. Do šátku do pozice kolíbky už se dávno nevejde, nosím ji teď v šátku svisle, s nožičkama do stran, jako žabička. Doma ji občas nosím na zádech nebo ji držím v podpaží, jako srolovaný koberec. Prolétla jsem prastarou knihu „Výchova kojence v rodině do 1 roku“ (také na uloz.to, napsal to Koch). Je to o cvičení s miminky, máma tak prý cvičila se mnou. No, je to trochu spartakiáda, ale je to dobrá inspirace. Například tam říkají, že přírodní národy vlastně miminka nosí stále a v různých pozicích a miminko se učí držet hlavičku a různě zapojovat svalíky. Jenže my dneska, v naší společnosti zacházíme s dětmi příliš opatrně a proto i často brečí, jsou vlastně málo stimulované. Takže tam píšou třeba „chytněte miminko tak a tak a udělejte dva kroky dopředu a dva kroky dozadu atd.:-))) Jako simulace těch přirozených pohybů. Ale proč to nedělat opravdově, tak jak to dělají přírodní národy? Já to prostudovala, abych věděla, co si můžu dovolit (jinak bych asi byla zbytečně opatrná, některé cviky až připomínají kontroverzní moderní létání miminek, a to je ta kniha ze 70.let!). A pak jsem ty pohyby s Žofkou dělala mimochodem, v běžném nošení, při domácích pracích nebo jako hraní a zábavu. Je pravda, že jak zatínala svalíky, tak se u toho občas krásně vyprděla bez pláče. Možná je to další důvod, proč děti přírodních národů na prdíky netrpí. Udělali prý nějaký výzkum a ve střevech mají děti „civilizovaných národů“ i těch „přírodních“ stejný objem plynu. Takže stravou matky to asi tolik nebude... Teď už máme 6. měsíc, tak musím zase nastudovat brzo další kapitolu cvičení, třeba se zas něčím inspiruji.

Další indická věc je bezplenkování. Přírodní národy a i většina miminek v Indii plínky nenosí. Pamatuji si na jednu několikadenní cestu vlakem v Indii, kde vedle nás bylo nahaté miminko, které se ale nikdy nepočůralo. Možná bylo tak velké jako je teď Žofka. Na rozdíl od naší společnosti, která je masírovaná firmou Pampers a čeká, až dítě „dozraje“ k chození na nočník, oni vědí, že miminko si je vědomé čůrání a kakání už od narození. Naopak, naším západním přístupem se to naučí nevnímat a když se rok s rokem sejde, už zase chceme, aby to vnímalo a ovládalo. Přírodní národy žádnou plínku nemají a když si maminka vzpomene, že dítě může chtít čůrat, tak od sebe jen dítě trochu oddálí, ono se vyčůrá nebo vykaká a je to, jede se dál. Samozřejmě, u nás je to dost ztížené. Za prvé, chladným podnebím - nemůžeme mít miminko pořád nahaté, za druhé netrávíme tolik čas venku a miminko nemůže čůrat jen tak na zem. Ale myslím, že i u nás dříve byl podobný přístup. Místo plínky bylo miminko zabalené do hadrů a snažilo se dávat čůrat jak nejvíc se dalo, aby se nemusely hadry pořád vyměňovat. Já používám hadrové plínky a prostě když si vzpomenu a mám čas, dávám čůrat a kakat. Moc to nepřeháním, protože mám spoustu jiné práce. Když jdeme ven, používám spíš papírovky a dávám čůrat jen jednou za 2-3 hodiny, když přebaluji. Takhle to zabere opravdu minimum času, ale zároveň to má dost velký efekt! Vyčůrá se na 90% když ji nad nočníkem podržím, i kdyby to mělo být pár kapek, aby mi udělala radost. Držím ji přitom v klubíčku, teď když už je větší tak v takové záchodové pozici a dobře se jí u toho prdí a kaká:-) No a brzo už bude moci sedět. V noci když se přibudím, tak jen plínku zkontroluji pohmatem a když je mokrá tak potmě vyměním a za minutu spím zas. Když je Žofinka opravdu vzhůru, tak ji dám i v noci vyčůrat, ale jinak ne. A už od jejích dvou měsíců se čím dál častěji stane, že za celou noc nečůrá, ráno má teď suchou plínku tak v 7-8 případech z deseti :-) Reakce okolí jsou kupodivu dobré, čekala jsem, že si budou myslet, že ji mučím, ale když vidí, jak se jí to vlastně líbí, tak fajn! (Zájemcům přečíst knihu „Bez plenky“...)

Ještě jsem se inspirovala plaváním miminek. Ale jen u nás doma ve vaně. To už s Indií nic moc společného nemá. Opět podle knížky:-) Jmenuje se „Jak se rodí vodníčci“ z roku 1991, kterou Žofka pro změnu zdědila po jejím strejdovi Honzovi. Od té doby, co se jí zahojil pupíček (asi po týdnu) téměř každý den plave. Teď už umí sama splývat na zádech bez držení (úplně sama!) a také ji potápím pod vodu a ona ví, že v tu chvíli nemá dýchat. To beru jako takovou naší společnou hru. Moc se jí to líbí. Občas se koupeme společně, to jsou krásné chvíle.

Mám opravdu úžasné období. Vím, že mám ten luxus, že jsme s Anbem pořád spolu a nejsem tak na ní vlastně vůbec sama. Na druhou stranu, i když ji Anbu třeba taky rád nosí, tak nějak ji raději opečovávám já, prostě to tak cítím, že to chci dělat. Anbu se stará jen tak asi ze 30%. No a další luxus je, jak chápu podle reakcí ostatních, že máme jen jedno dítě. Pak to prý bude větší nářez :-)))

Když Anbu dostal povolení pracovat, rozhodli jsme se podnikat, právě abychom mohli být nadále všichni spolu a měli naši práci více propojenou s běžným životem. A zatím je to fajn. Ale brzo nám přijde zboží z Indie a to teprve začne makačka (kokosová voda - viz www.cocovoda.cz). Už teď občas nevím, kde mi hlava stojí. Myslím, že v tomhle Žofka bude spíš méně rozmazlená, protože my se na ní soustředíme jen tak mimochodem v pracovním nasazení. Ale pak ve chvílích odpočinku a hry samozřejmě plně:-)

Myslím, že to by mohlo stačit, mohla bych psát do alelůja. Zase příště!

EDIT: Spustili jsme crowdfunding, vyberte si odměnu a uvidíme se třeba u nás Mezi Jeleny:-) Díky!!!

Pomozte nám a získejte svou odměnu !!!

Máme jen 44 dní na sesbírání 300.000,- na zprovoznění Mezi Jeleny. Můžete nám přispět a získáte tím svou odměnu - Pobyt u nás na víkend, na déle, s programem i bez programu, případně indické koření, ghí, šály, kokosové vody.... vyberte si!!!

Šiřte prosím mezi svými přáteli.

DĚKUJEME:-)