Dvě svatby

Konečně slíbená svatba.

Zkopíruji sem maily, co jsem poslala nejbližší rodině a kamarádům a vepíšu tam nějaké své poznámky kurzívou.

Jelikož jsem neměla potřebné dokumenty k svatbě a brácha Ašvin řekl, že se musíme vzít do týdne, aby pak termín porodu +/- seděl, dali jsme na radu kamaráda Muralidharana a nechali se oddat ve středisku Periyára. Je to zde uznávaná instituce a úřady na to prý dají a vydají nám oddací list. Nakonec to nezafungovalo, ale pokus dobrý....

Těhotensvtí jsem zjistila ve středu a potvrdila si ho ve čtvrtek. První svatba byla neuvěřitelně rychlá, hned následující pondělí 16.9. a druhá ve středu 19.9. :-)))

Mail:

Už jsem vdaná:-)))

Trvalo to celý den. Přijeli jsme do střediska Periyára, bojovníka za lepší postavení nedotknutelných ve 30.letech, vezl nás tam Anbův bráška autem, s náma jela jeho malá dcera Banu a ten režisér a Anbův kamarád, co tu teď pořád byl, protože dělali ten krátky film (Muraliteryian nebo tak nějak se jmenuje). Hnutí Periyára je taková politicko-sociální skupina, která má hodně síly tady v Tamilnádu, je pro rovnoprávnost mezi všemi, takže zrušení kast a bráhmanské nadvlády, pozvednutí nedoknutelných, ale je taky ateistická a antináboženská. A ten známý, ten režisér, je jejím členem. Byly zrovna nějaké 139. narozeniny Periyára dnes, tak tam byla slavnost a hodně lidí. Tak ten známý nám to tam zařídil bez dokumentů (jen pas), ale jsme zároveň jejich publicitou, budeme zítra v novinách celého Tamilnádu a pak taky v Čennajských novinách :-D Pak s námi udělali rozhovor, kam napsali, že jsme se vzali bez ohledu na kastu, status a náboženství atd. A dali nám certifikát.

Nakonec jsme byli jen v lokálních novinách. Foto zde:

Je to vlastně taková sekta, která tvrdí, že bůh neexistuje:-) Protože Indům je ateismus naprosto cizí, má to všechny prvky náboženství nebo spíše právě sekty, zbožštělou osobou je zde Periyár, který má všude oltáříky a uctívají ho podobně jako by uctívali třeba Šivu. 

Ženy nosí černá sárí nebo salvár kamízy a muži černé košile. Místo zlatého tálí nosí ženy na krku zlatý medailonek s Periyarem – asi podobně jako se u nás nosily na krku panenky Marie. 

Mezi nesjlavnější výroky Periyára patří něco ve stylu „není žádný bůh, žádný bůh není, vůbec žádný bůh není...“, který umí všichni přeříkat...No dobře, už si z nich nebudu utahovat, je fakt, že proti zotročování nedotknutelných asi udělali hodně:-) 

Nesnáší bráhmany, sanskrt a tradice s touto kulturou spojené. Naopak mají rádi původní tamilskou kulturu, staré zvyky a texty, které byly ještě před příchodem Árijů. Mahábhárata je podle nich snúška nesmyslů, napsaná Árijci aby si mohli lépe podrobit místní obyvatelstvo.... tímto jejich zorným úhlem je tedy každé náboženství zlo, vymyšlené za účelem podrobení si druhých... Tak něco na tom bude, vždy když se náboženství příliš rozroste, chytnou se ho mocichtiví lidé...

Naopak mají rádi různé filozofy a mudrce a hlavně vědu, blízká je jim i filozofie vycházející z buddhismu. Jejich příručky jsou plné obrázků, stylem mi nějak připomínají příručky jehovistické, nemůžu si pomoci...a také problematiku dost zkratkovitě zjednoduššují...

Periyár hlavní jiskru pro své učení získal při studiích v Rusku – na některých jeho výrocích je trošku znát, že se tehdy asi inspiroval marxismem, i když jen hodně vzdáleně. Nejvíc je to možná znát na stylu soch a výzdob v jeho areálu...jsou takové...uvidíte na fotkách:)

No, nebudu více tuto skupinu soudit, sama nemám dostatek informací, myslím, že to není černobílé, ostatně jako v Indii není nic:-)

S certifikátem půjdeme na úřad a všichni tvrdí, že nám teď vláda prostě oddací list dát musí. Na certifikátu je podepsaný nějaký strašně důležitý člověk a budeme mít taky s sebou ty noviny. Půjdeme tam ve čtvrtek, zítra na to není čas a ve středu  je svátek. Měli by nám ho vystavit za 14dní, ale nevím jak jsou dochvilní. Tak snad mají pravdu!!!

Ve středu je svátek a Anbu pozval pár členů rodiny na posvatební oslavu. Všem říká, že mi vyprší vízum a že mi ho nechtějí prodloužit a taky chceme do Prahy a bude trvat než dostane vízum Anbu a tak, proto ta změna. Myslím, že to bude všem jasné protože Anbu na mě teď dává hrozný pozor, nenechá se mě předklánět a tak, takže je to jako kdyby to všem oznámil :-D

No rozhodně jsem si nikdy ve svým životě nepředstavovala, že bych mohla mít TAK vtipnou a originální svatbu, fakt úlet. Napíšu pak někdy víc.

Naštěstí jsem vlastně žádné představy, jak má jednou moje svatba vypadat, neměla. Asi jsem tušila proč:-))) Po žádně velké svatbě jsem nikdy netoužila, takže naše plánovaná svatba únorová se mi zdála trochu...přerůstající přes hlavu...a tolik lidí na ní chtělo přijet...tak jsem nakonec ráda, že jsme měli jen takový originální svatboúlet:-))) Bylo to v kamrlíku jak z 50.let, naposled vymalovaným asi taky někdy tou dobou a já jsem většinu času zabavovala dvouletou Banu, která se tam již nudila, ostatní vyplňovali formuláře a běhali sem a tam. Hezký svatební program:-)))

Museli jsme dělat různé kopie všeho možného, fotit se, čekat na to, vyplňovat dokumenty v tamilském písmu (!!!včetně jmen mých rodičů a sourozenců), dělat rozhovory do novin, kupovat věnce, které se vyměňují místo prstýnku tady a tak....Byli jsme tam asi od 10 do 17h, tady je vše strááášně pomalý. Svědkové byli Anbův bráška a ten Muraliteryian nebo nějak podobně se jmenuje - ani neumím vyslovit jméno svého svědka :-))) Jmenuje se Muralidharan

Jinak prý v Dillí vyřízení víza bude trvat 7dní, předtím ověření překladu oddacího listu jeden den.

Tak snad to opravdu půjde po másle a za měsíc jsme v Praze!!! I když tady člověk nikdy neví, až budu mít ten indický oddací list, budu už uplně klidná, vízum nebude problém.

Ó ano, vízum v Dillí trvá 7-14 dní.

Jenže, věc se ukázala mnohem komplikovanější. Úřad poblíž střediska Periyára nám řekl, že to máme zažádat v úřadu poblíž našeho bydliště. Tam nám řekli, že poblíž střediska Periyára – a takhle si nás přehazovali jako horkou bramboru....Ukázalo se, že nás stejně musí oddat jedině přes „special marriage act“ - zvláštní/speciální sňatek, který se používá pro milence nebo cizince. Mohli bychom podplatit nějakého brokera, který by nám to prý zařídil do týdne, ale Anbu tomu moc nevěřil, asi by to nebylo úplně pravé - a to si nemůžeme dovolit.

Nakonec jsme jen podplatili úředníka na tom úřadě blízko našeho bydliště a ten to udělal klasickým postupem speciální svatby, jen mi akceptoval nedostatek dokumentů. Klasický postup u speciální svatby je, že se musí čekat 30dní, jestli někdo nepodá námitku. To proto, že tato svatba je také pro milence, kteří přijdou bez vědomí rodiny, tak si to takhle sichrujou. Když na to rodina do té doby nepřijde, tak je zkrátka oddají:-) O tom více později...

Každopádně, proto se nám pobyt v Indii „trošku“ prodloužil...:-)

A další e-mail - svatba středeční:

Včera jsem měla druhou svatbu. Rodinnou, nakonec vyšlo najevo, že
oslava by jenom nešla, takže to byla svatba u nás doma, prý tak je i
původní tradice, že svatba je v místě, kde se pak bydlí. Fotky z obou
svateb jsou už na webu. Přijel i druhý brácha s rodinou, tatínek a
další příbuzní a přátelé. Bylo to moc fajn, úplně neplánované,
nepřipravené a spontánní. Mám teď zlaté tálí, které tu mají místo
prstýnku. Jen si ho nesmím už sundat, jen můžu vyměňovat na čem to
visí.

Někteří tu zůstali, konkrétně tatínek a babička s dcerou, takže nemám
čas....:-) Ale skype dáme, dejte jenom vědět kdy, zase nabiju net. Teď
se nám žije dost společensky, tady ryba a host druhý den smrdí neznají
:-D Ale zatím mi nesmrdí. Tak uvidíme jak dlouho tu zkejsnou:-D Jsem
ráda, že se jim s náma líbí.

Dnes i včera byly státní svátky, na úřad jdeme zítra! Vše zatím připravujeme...

Takže jedna svatba byla ateistická, varianta pro ty, kteří nechtějí
svatbu pod hlavičkou žádného náboženství, do té doby tu nic takového
nebylo. A druhá svatba naprosto tradičně hinduistická kšatrijovská.
Fakt sranda. Víc jsem ale prožívala tu druhou. Tak jsem zvědavá, jakou
si uděláme tu svatbu třetí v ČR....


fotky
https://plus.google.com/u/0/photos/105414340360464859584/albums/5790144619737904849

https://plus.google.com/u/0/photos/105414340360464859584/albums/5790152915948230161

To jsem toho tehdy moc nenapsala, ufff. No byl to úlet, jak jinak. Příbuzenstvo se trousilo už den předem. Podotýkám, že máme 2+1 a to mini. Indové jsou ale strašně skladní, leží i sedí na podlaze jeden vedle druhého, v podstatě se většinou všichni namáčkli do jedné místnosti a druhá zůstala nevyužitá, protože prostě chtěli být spolu. Anbu říkal, že když byl malý, měli velký dům, bylo jich tam hodně, ale vždycky všichni byli v jedné místnosti, on jediný měl rád soukromí. Například všichni spali v jedné posteli a kolem ní na zemi, poskládaní vedle sebe, objímající se, on ale spal ve vlastním pokoji. I nyní, když Anbu cestoval s dalšíma Indama, když natáčeli film, brali si vždy v hotelech dva pokoje, v jednom byl Anbu sám a zbytek se složil do druhého ( v Indii platíte za pokoj, je jim jedno, kolik se Vás do něj vejde). Když tam Anbu vešel, spali spolu chlapi v mileneckých objetích...tady je to prostě jinak.

Když tu byli na návštěvě jedni kamarádi-bráchové, věk 23, 20 a 18let a koukali na něco na počítači, fascinovaně jsem je pozorovala. Ten vpravo se opíral o Anba, prostřední držel toho prvního za zadek (svíral jeho půlku, fakt) a ten vlevo měl položenou hlavu na rameni toho prostředního a celkově byli do sebe tak nějak zaklesnutí...přemýšlela jsem, zda to zezadu nevyfotit, ale raději jsem to nechala být...

Zpátky k svatbě. Ráno jsem dělala dósy a dvoje různé čatný, do rajčatového čatný jsem zapomněla dát zázvor, samozřejmě to hned všichni poznali, ale stejně to snědli:-) pak už jsem raději nechala vařit vždy někoho jiného, moje předvedení, co umím, jim stačilo, i tak byli nadšení:-D Vím, že třeba Anbova máma se vdávala a neuměla prý vařit ani trošku, tak dobrý:-)

Vůbec jim nevadí, že nejsou talíře pro každého, prostě se jí na etapy, Indové nemají kulturu jídla jako my, nejedí všichni spolu...

Po snídani jsem se chtěla převléknout do stejného sárí, jako jsem měla na pondělní svatbě, ale prý ne, že musím mít sárí nové, co ještě nebylo použité. No, věděli jsme to, ale po zjištění mého požehnaného stavu jsme náš svatební rozpočet a svatební preference trošku osekali:-) Naštěstí, jedna teta měla s sebou jedno čerstvě ušité hedvábné sárí. Žena Ňána-Kannana mi to tak skvěle upravila, že jsem se cítila jako ve druhé kůži. Takhle pohodlně jsem se v sárí ještě nikdy v životě necítila. Žádný nutkavý pocit, že to ze mě spadne, nic se ani nepohnulo a mohla jsem dělat cokoliv! Sárí jsem sundala až večer a bylo tak, jak mi je ráno upravila. Mám pocit, že to se mi už asi nikdy nepodaří...:-)

Pak příbuzní zjistili, že nemáme zlaté tálí, v rámci krouhání rozpočtu jsme se rozhodli, že budu mít jen tu žlutou šňůru s kurkumou. Ale to by nešlo, a tatínek hned vyrazil a za půl hodinu se vrátil s miniaturním zlatým tálím, někdo zase sehnal stříbrné prstýnky na ukazováčky nohou. Prostě tradice nás neminula. V místnosti jsme udělali oltářík s fotkou Anbovy mámy, až tak je v rodině zbožšťovaná. Ty jo, představte si, že si berete svého manžela u oltáře svojí tchýně:-))) Vtipné, co? Mě se to náhodou líbilo, ale je fakt, že to byl jen ten obrázek...no, nebudu dělat hloupé černé vtípky, pro Indky má být tchýně polobohyně, vždyť dala život jejich milovanému manželovi....já bych ji náhodou moc ráda poznala, mrzí mě, že jsme se minuly...

Svatební obřad byl jednoduchý. Hezky jsme u toho seděli, nebyli žádné trapné proslovy ani gratulace. Vyměnili jsme si věnce z květin, co jsme měli kolem krků, to je podobné jako prstýnek, akorát ten věnec je více pomíjivý. Pak mi za asistence několika dalších lidí Anbu uvázal to tálí, na žluté šňůrce. Příbuzní brblali, že má být na zlatém řetězu, ale ta cena zlata...

Pak nás posypali růžovými okvětními lístky, žehnali nám (to je to, jak jsem popisovala v některém minulém blogu, dotýkali jsme se jejich nohou a oni nám tak předávali energii), navzájem jsme se krmili (stejně jako v naší kultuře, že:-).

Tálí. Je to přívěšek, má pro Indy velikanánskou sentimentální hodnotu. Znamená to strašně moc. Konkrétní vzhled se může lišit podle geografického místa i kasty. To moje jsou jakoby dva panáčci spojení spolu, dohromady to ale vypadá i jako domeček. Symbolizuje to trvalé spojení dvou bytostí, přijmutí toho druhého takového jaký je, se vším všudy. Když je to na provázku, musí se to každých pár dní celé zamazat kurkumou, aby provázek byl stále žlutý. Je to tradice, ale ve skutečnosti, je to proto, že provázek je špinavý a vlhký a množí se v něm bakterie a ta kurkuma je antibakteriální a udržuje to tak naprosto nezávadné. Občas se provázek vymění, ale stejně musí být po tu dobu místo toho na krku provázek jiný. Ani chvíli nesmí žena být bez ničeho. Já už to jednou shodila i s trikem a Anbu se nijak nevzrušoval, tak dobrý:-))) Je to totiž na provázku tak dlouhém, aby to bylo shováno mezi prsy, nemá se to ukazovat, jen vidíte něco na krku a tak poznáte, že žena je vdána.

Methi jsou zase stříbrné prstýnky na ukazováčcích nohou, opět symbolizují, že žena je vdána. Dříve prý methi bylo pro chlapy a tálí pro ženské. Chlap se díval ženě většinou na hruď, viděl tálí a poznal, že už je vdaná a nemá se snažit. Žena, když míjela muže, klopila cudně zrak a viděla tak jen jeho chodidla a poznala tak také, jak se věci mají. Když měl prstýnky, už ho měla jiná. Ženy parádnice prý ale pak mužům prstýnky vzaly a dnes muži nemají nic, nepoznáte, zda se snažit nebo ne:-) Informace nemám ověřené, jen mi to říkal Anbu.

Indové milují zlato. Dříve bylo zvykem, že nevěsta z bohatých rodin byla celá ověšena zlatými řetězy a ženich byl celý oblečen do zlata. Pak ale přišli Britové a zlato si pěkně odsosali a dnešní ceny zlata jsou celosvětově stejné – hodně vysoké. Stejně se toho Indové nevzdávají a alespoň to zlaté tálí a i většinou na zlatém řetězu je skoro povinností, i pro ty chudší (samozřejmě ne pro ty nejchudší, ti jsou rádi, že jsou rádi). A je to většinou pořádný zlatý řetěz. Myslím, že původně to bylo jako spoření, když přijde nouze, můžete prodat. I fakt, že po smrti manžela může vdova tálí sundat, podle mne napovídá, že ho mohla zpeněžit...Ale nevím no, kam až tradice sahá, se tálí zásadně dědí a neprodává. I když dnes rodina nemá na zlato peníze, tak raději roky skoro nejí, jen aby mohli pak svým dětem koupit tálí, většinou na zlatém řetězu. I na té vesnici, kde mají akorát tak tu chatrč, mají téměř všichni zlato na krku. Ne tak v části, kde bydlí nedotknutelní. Když budete někdy v Indii, zkuste se dívat (i chudým) ženám na krk a vězte, že vše, co se tam třpytí, je zlato...I ti peryiárovci, jak jsem výše uvedla, sice odvrhli tálí jako ďábelský výmysl bráhmanů, ale na krku nosí opět zlatý řetěz se zlatým medailónem Periyára. Na rozdíl od tálí ho mají venku a ukazují se s ním, čím větší, tím lepší. Tradice je tradice, tak ať žije zlato!

Můj problém ale nastal, když jsem zjistila, že když si tak hezky žlutím šňůrku kurkumou, mám z toho žlutý krk. Což je v Indii normální, konečně jsem přišla na to, proč jsou některé ženy celé žluté, ony používají kurkumu i jako make-up! Není to žádná nemoc, ufff:-) jenže, žlutilo mi to prádlo, mám nevypratelně žlutou jednu krásnou bílou podprsenku. Tak už také vím, proč je prádlo Indek tak podivně zažloutlé! Když jsem spílala kurkumě, Anbu mě utěšoval, jak je ta podprsenka hezká, že teď vypadá jako motýl:-) No, moc mě nepřesvědčil, krom toho nechci v Evropě vypadat, jako že mám žlutou prašivinu, takže jsme to museli začít řešit. Indické řešení by bylo koupit zlatý řetěz, ať to stojí, co to stojí. My jsme ale koupili úplně stejný, ale stříbrný. Ve zlatnictví na nás koukali jak na debily, ale nakonec nám tálí teda připnuli na stříbrný řetěz (není to řetízek, ale řetěz). Příbuzní se ofrňují, naštěstí to skoro nikdo z nich neví, je to totiž strašné zneuctění tálí. Ale my jsme spokojení, já měla stejně vždycky raději stříbro. Ufff, mise tálí splněna:-)

No, jinak svatební den pak probíhal už jenom, že se všichni bavili a jedli, dělaly se rodinné fotky a tak...tak probíhalo i několik dalších dnů, jen příbuzní ubývali.

Ještě chci napsat o té tradici jídla, která je jiná než u nás. Protože většinou není dost talířů, někdo jí a kdo zrovna nejí (mají to být ženy, ale dnes to dělají občas i muži) obsluhuje ty, co jí. Protože Indové jedí rukou, mají ji upatlanou a nemůžou s ní na nic šahat. Levá ruka je zas tradičně nečistá a manipulovat s ní s jídlem se nehodí. (Anbu mi jednou řekl, že kdyby mě nějaký Ind viděl, jak vařím – používám občas omylem i levou ruku – nikdy by to jídlo nesnědl:-)) Zároveň si Indové nenakládají na talíř vše najednou. Ale je to trochu jako švédský stůl, berou si postupně to a ono. Jednu porce rýže smíchají s tou omáčkou, druhou třeba zase s jogurtem (jogurtová rýže, to je tu oblíbené, fakt). Takže jsou odkázáni na svoje přisluhovače. Přisluhovači čtou každé jejich přání a nakládají na talíř.

Nejvíce si to užívají starší ženy, které si k Vám sednou blízko tak, že se Vás skoro nebo zcela dotýkají a nandavají a nandavají. Někdy, když mají pocit, že jíte málo, tak Vás chtějí krmit sami svou rukou. Je vidět, že jsou úplně v sedmém nebi, když můžou tohle dělat. Vzpomeňte si na Vaše maminky/babičky – mají přece u nás stejnou tendenci. Jenom u nás jim říkáme, „prosimtě, taky si sedni a najez se s náma“ - protože naše tradice je, že všichni mají jíst spolu. Ale tady jim tradice plně umožňuje užít si to naplno a vydovádět se v tom!:-D No, já už si to také vyzkoušela, když pak zůstal jen tatínek a po ruce nebyla žádná nadšená přisluhovačka, dělal to Anbu nebo já. Byla jsem z toho spíš celá nervózní, ale určitě bych si zvykla a věřím, že bych si to i zlomyslně oblíbila:-))) Chachá.

Tak to pro dnešek stačí. Čao:-)