Dneska jsem dostala nějaký popud napsat další blog. Asi proto, že jsem líná se učit tamilštinu nebo mýt nádobí. Oboje jsem už dneska dělala, ale co je moc, to je moc. Krom toho jsem zaslechla opět nějaké pozitivní ohlasy na můj blog, tak mě to nakoplo:-)
Nakonec jsme na nějaké stěhování a vyklízení bytu neměli z byrokratických důvodů čas. Ještě k tomu poslední den v Čennaji, zrovna když jsem měla nejvíc balit atd. mi začalo být špatně a měla jsem průjem. Ale držela jsem se statečně a všechno jsme to nějak zvládli, odjeli jsme, jen jsme nechali byt v naprostém bordelu a zmatku Anbovýmu bráchovi - "něco s tím udělej" - teda, kdyby jste tohle řekli svému sourozenci tady v ČR, tak nevím. Ale Ašvin s manželkou tam opravdu druhý den naklusali a vše uklízeli, vyklízeli, vyhazovali, stěhovali jinam. Zkrátka si tam členové rodiny vůči sobě mohou dovolit více a i mohou očekávat více pomoci.
Na vlak nás vezl Joshua s rodinou, po cestě ještě zastávka v restauraci, kterou jsem málem nedala, ale něco jsem snědla. Po cestě ve vlaku se mi udělalo líp, nadopovala jsem se černým uhlím, kulíškem, smectou a hylacem - vše povoleno v těhotenství a vše jsem měla v zásobě od maminky - super :-) - a přežila jsem, ani jsem tam nemusela na velkou, což je ve vlaku hodně pozitivní.
V Dillí jsme pak měli domluveného kočofera. Poprvé spíše negativní zkušenost. Nemohli jsme narychlo nikoho sehnat. Náš Dillijský kočofer Vivek byl zrovna bez bytu, bydlel u bratrance. Bratranec byl pracovně asi na dva měsíce pryč a v Indii se nehodí aby nechal manželku samotnou s dětma doma. Takže Vivek tam po tu dobu pobýval, což pro ni znamenalo asi tak to, že měla navíc člověka pro koho vařit a uklízet:-) Jiného kočofera jsme nesehnali, protože jsme chtěli někoho na týden, což je dlouhá doba, dali jsme teda naši žádost veřejně a ozval se nám Gurvinder Singh. Sikhský léčitel. Určitě dělá spoustu úžasných věcí, ale jeho místo řekněme nebylo pravé ořechové pro těhotnou...Bydlel totiž ve slamu a pomáhal místním dětem a chudým.
Jeho místo bylo celkem těžké najít, protože nám dal špatnou adresu, na které už nebydlel. Bydlel uprostřed smradlavého slamu v tak prudkém kopci plném klikatých uliček, že tam auta neprojela, ani cyklorikša, nic. Takže jsem si sedla na "chodník" se všema zavazadlama a Anbu našel jeho místo stylem "nevíš u koho tady bydlí často běloši?" - to zafungovalo. Pak tam vše postupně natahal. Já zatím pozorovala, jak severoindické ženy ze slamu chodí velmi krásně a sexy oblečené, do průsvitných polosárí, proti nim jsou Tamilky takové panímámy, co sárí nosí tak, aby nebylo nic vidět.
Gurvinder měl založenou prapodivnou NGO (neziskovku) na pomoc místním lidem. Jeho barák měl velkou místnost - ve které přes den probíhala škola pro místní děti. Nahoru vedly schůdky a tam byl oltářík a letiště, kde mohli spát kočofeři. Nad oltářem fotky sikhských guruů, kteří vypadali všichni stejně. Záchod s koupelnou byl dost hrozný a hlavní problém byl nedostatek vody - zkrátka slam. Odhaduji tak 20litrů vody na celý objekt na jeden den - na splachování a mytí. Pro nás, jiné kočofery a jeho dva příbuzné, kteří mu sloužili. Mladý synovec tak 13ti letý mu dělal kluka k ruce a pak ještě nějaká jiná příbuzná,tak 18ti letá holka, která učila v té jeho škole a snažila se od kočoferů pochytit angličtinu. Měl také prý manželku a děti, ale ti bydleli někde zcela mimo, snad v Kašmíru a navštěvoval je párkrát do roka. Svůj den Gurvinder trávil hovořením se zápaďáky a občas šel pracovat. Měl "healing center" v turistické části Dillí - kde západní turisty velmi spirituálně léčil - napojil se na energii svého gurua a už to jelo. Gurvinder po úvodním rozhovoru, kdy jsme z něho dostali tyto základní informace hned odhadl, že nejsme spirituální hledači a snadno oblbnutelní zápaďáci a víc si nás nevšímal. Na každém rohu zde číhala kasička s citově vyděračskými hesly ať přispějeme na chod celého projektu. Také tu ale byl opravdu dobře vypadající projekt, že můžete přímo některé ručně vyrobené zboží koupit od místních obyvatel- jako nechat si ušít oblečení a tak. Toho jsem se chtěla účastnit, ale dřív jsme se odstěhovali. Asi vlastně dělá dobrou věc, že ždíme bohaté zápaďáky, kteří zde jsou nadšení, jak je úžasný, spirituální a jak pomáhá chudým a léčí a říkají stále wauuau. Díky za něj! Ale mě jeho osoba a styl jakým pomáhal něčím nevoněl. Ani nevím jak to lépe popsat.
Na místě jsme potkali kočoferku z Polska Žofii (to byla zvláštní shoda, pokud naše miminko bude holčička, bude Žofie) myslím tak 18-23let starou, byla tam už delší dobu a myslím, že s padesátiletým Gurvindrem měla více než jen přátelský vztah - ale jistě ho brala hlavně jako svého duchovního gurua a léčitele. Odjela s ním na několik dní někam na dovolenou a víc jsme již Gurvindera neviděli, protože jsme odtud raději utekli. Hlavně kvůli nedostatku vody - protože se moje střevní problémy po příjezdu zhoršily. Každý den jsem zvracela, měla jsem průjem a nechutenství a hroznou slabost. Večer voda na záchodě zcela došla a Anbu běhal pro pet lahve a nějaké sušenky a banány, protože ve slamu nic bezpečného k jídlu nenajdete.
I přes tohle všechno jsme denně jezdili pilně přeplněným metrem do města ověřovat naší listinu - to se podařilo do druhého dne, jen s asi 3hodinopvým zpožděním a také na českou ambasádu. Ti z Vás, co měli tu čest s indickou ambasádou v Praze, tak vězte, že ta naše v Dillí není nic lepšího, spíše horšího:-))) Otevřeno má jen chvilku denně a ani nemůžete jít dovnitř. Jen se otevře okénko z ulice, ve kterém sedí nepřístupný Ind a maximálně si od Vás vezme žádost. Po telefonu a mailu byli přístupnější, takže jsem většinu informací získala tak. Nakonec se vše nějak podařilo a pozvali nás na další den na pohovor. Každého zvlášť, do kamrlíku přístupného pouze z ulice, pan konzul byl opět za okýnkem a moc přátelský také nebyl. Otázky typu kdy byla svatba - já řekla, že si datum nepamatuji a pak jsem řekla že kolem 17.září, zatímco Anbu jako svatební den označil až vydání našeho certifikátu, což byl konec října - s tím, že předtím byla nějaká rodinná sešlost. Ptali se mě, kdy a kde se Anbu narodil (řekla jsem, že je to šílené tamilské slovo asi o 15písmenkách, začíná to na P a obsahuje asi 6x písmeno K), kolik vydělává a tak podobně. Myslím, že ke konci našho hovoru se konzul začal nechtěně uculovat. Pak jsem se z něho snažila dostat, kdy že vízum dostaneme a že jsem těhotná a že je mi blbě a chci domůůů. Tak řekl, ať přijdem začátkem příštího týdne. Takže v pondělí? Ptala jsem se, on že tak teda jo, v pondělí. To byl čtvrtek a v pátek jsme na pondělí v noci koupili letenku. Předtím jsem znova volala na ambasádu a ptala se, jak mají otevřeno v úterý, že je možná svátek (Diwali), ale řekli, že vlastně ještě neví. Na několika telefonech mi řekli, že neví zda v úterý bude otevřeno. Tak jsem se jich ptala, zda mi teda můžou garantovat, zda vízum v pondělí dostanem, a oni garantovali. Už mě tam znali, volala jsem tam furt. Tak proto ta letenka - byly to trochu nervy, ale vízum jsme dostali. Dohromady jsme byli v Dillí asi 9dní.
Po asi prvních třech dnech jsme se odstěhovali od Gurvindera - Anbu to říkal od první noci, ale já měla pocit, že chcem něco ušetřit a že můžeme ještě pár dnů zůstat. Pak už to nevydržel a přímo cestou z ambasády, kdy jsem zase polomrtvá visela na tyči v přeplněném metru jsme vystoupili v zápaďácké části Dillí, Anbu našel a usmlouval nádherný hotelový pokoj za supr cenu, já už tam zůstala a on zbytek věcí dovezl taxíkem. Proklínal to místo a slíbil, že teď už mi bude dobře. Shodou náhod mi opravdu už pak bylo jenom lépe a lépe, takže to jeho teorii, že to bylo jen tím místem ještě podpořilo. Dobrý bylo, že v zápaďácky turistickém místě vaří skorozápaďácký jídla a nejsou tak strašně pálivý. Takže to mě možná opravdu v rekonvalescenci pomohlo.
Také jsme zašli do luxusní nemocnice na ultrazvuk miminka v 12tém týdnu - vše bylo podle nich v pořádku a já se od té doby cítila jako o něco více těhotná, když jsem to na vlastní oči viděla. Nejdřív mě doktorka prohlížela tak, že jsem neviděla na obrazovku a viděla jsem jen Anba jak nadšeně skáče do stropu, něžně se rozplývá a posunkuje mi co vidí :-D To byl nejlepší zážitek.
Každopádně jsem se pak zpětně dozvěděla, že to byl asi paratyfus A a ne jen obyčejná střevní viróza.
Odlet do Prahy se konal v předdiwalském veselí. Diwali je slavnost světel a práskají petardy ještě víc než u nás na Silvestra, tak jsme raději zdrhli ještě než to vypuklo, protože v petardách a ohňostrojích moc nedodržují bezpečnostní pravidla :-)))
Nakonec jsme na nějaké stěhování a vyklízení bytu neměli z byrokratických důvodů čas. Ještě k tomu poslední den v Čennaji, zrovna když jsem měla nejvíc balit atd. mi začalo být špatně a měla jsem průjem. Ale držela jsem se statečně a všechno jsme to nějak zvládli, odjeli jsme, jen jsme nechali byt v naprostém bordelu a zmatku Anbovýmu bráchovi - "něco s tím udělej" - teda, kdyby jste tohle řekli svému sourozenci tady v ČR, tak nevím. Ale Ašvin s manželkou tam opravdu druhý den naklusali a vše uklízeli, vyklízeli, vyhazovali, stěhovali jinam. Zkrátka si tam členové rodiny vůči sobě mohou dovolit více a i mohou očekávat více pomoci.
Na vlak nás vezl Joshua s rodinou, po cestě ještě zastávka v restauraci, kterou jsem málem nedala, ale něco jsem snědla. Po cestě ve vlaku se mi udělalo líp, nadopovala jsem se černým uhlím, kulíškem, smectou a hylacem - vše povoleno v těhotenství a vše jsem měla v zásobě od maminky - super :-) - a přežila jsem, ani jsem tam nemusela na velkou, což je ve vlaku hodně pozitivní.
V Dillí jsme pak měli domluveného kočofera. Poprvé spíše negativní zkušenost. Nemohli jsme narychlo nikoho sehnat. Náš Dillijský kočofer Vivek byl zrovna bez bytu, bydlel u bratrance. Bratranec byl pracovně asi na dva měsíce pryč a v Indii se nehodí aby nechal manželku samotnou s dětma doma. Takže Vivek tam po tu dobu pobýval, což pro ni znamenalo asi tak to, že měla navíc člověka pro koho vařit a uklízet:-) Jiného kočofera jsme nesehnali, protože jsme chtěli někoho na týden, což je dlouhá doba, dali jsme teda naši žádost veřejně a ozval se nám Gurvinder Singh. Sikhský léčitel. Určitě dělá spoustu úžasných věcí, ale jeho místo řekněme nebylo pravé ořechové pro těhotnou...Bydlel totiž ve slamu a pomáhal místním dětem a chudým.
Jeho místo bylo celkem těžké najít, protože nám dal špatnou adresu, na které už nebydlel. Bydlel uprostřed smradlavého slamu v tak prudkém kopci plném klikatých uliček, že tam auta neprojela, ani cyklorikša, nic. Takže jsem si sedla na "chodník" se všema zavazadlama a Anbu našel jeho místo stylem "nevíš u koho tady bydlí často běloši?" - to zafungovalo. Pak tam vše postupně natahal. Já zatím pozorovala, jak severoindické ženy ze slamu chodí velmi krásně a sexy oblečené, do průsvitných polosárí, proti nim jsou Tamilky takové panímámy, co sárí nosí tak, aby nebylo nic vidět.
Gurvinder měl založenou prapodivnou NGO (neziskovku) na pomoc místním lidem. Jeho barák měl velkou místnost - ve které přes den probíhala škola pro místní děti. Nahoru vedly schůdky a tam byl oltářík a letiště, kde mohli spát kočofeři. Nad oltářem fotky sikhských guruů, kteří vypadali všichni stejně. Záchod s koupelnou byl dost hrozný a hlavní problém byl nedostatek vody - zkrátka slam. Odhaduji tak 20litrů vody na celý objekt na jeden den - na splachování a mytí. Pro nás, jiné kočofery a jeho dva příbuzné, kteří mu sloužili. Mladý synovec tak 13ti letý mu dělal kluka k ruce a pak ještě nějaká jiná příbuzná,tak 18ti letá holka, která učila v té jeho škole a snažila se od kočoferů pochytit angličtinu. Měl také prý manželku a děti, ale ti bydleli někde zcela mimo, snad v Kašmíru a navštěvoval je párkrát do roka. Svůj den Gurvinder trávil hovořením se zápaďáky a občas šel pracovat. Měl "healing center" v turistické části Dillí - kde západní turisty velmi spirituálně léčil - napojil se na energii svého gurua a už to jelo. Gurvinder po úvodním rozhovoru, kdy jsme z něho dostali tyto základní informace hned odhadl, že nejsme spirituální hledači a snadno oblbnutelní zápaďáci a víc si nás nevšímal. Na každém rohu zde číhala kasička s citově vyděračskými hesly ať přispějeme na chod celého projektu. Také tu ale byl opravdu dobře vypadající projekt, že můžete přímo některé ručně vyrobené zboží koupit od místních obyvatel- jako nechat si ušít oblečení a tak. Toho jsem se chtěla účastnit, ale dřív jsme se odstěhovali. Asi vlastně dělá dobrou věc, že ždíme bohaté zápaďáky, kteří zde jsou nadšení, jak je úžasný, spirituální a jak pomáhá chudým a léčí a říkají stále wauuau. Díky za něj! Ale mě jeho osoba a styl jakým pomáhal něčím nevoněl. Ani nevím jak to lépe popsat.
Na místě jsme potkali kočoferku z Polska Žofii (to byla zvláštní shoda, pokud naše miminko bude holčička, bude Žofie) myslím tak 18-23let starou, byla tam už delší dobu a myslím, že s padesátiletým Gurvindrem měla více než jen přátelský vztah - ale jistě ho brala hlavně jako svého duchovního gurua a léčitele. Odjela s ním na několik dní někam na dovolenou a víc jsme již Gurvindera neviděli, protože jsme odtud raději utekli. Hlavně kvůli nedostatku vody - protože se moje střevní problémy po příjezdu zhoršily. Každý den jsem zvracela, měla jsem průjem a nechutenství a hroznou slabost. Večer voda na záchodě zcela došla a Anbu běhal pro pet lahve a nějaké sušenky a banány, protože ve slamu nic bezpečného k jídlu nenajdete.
I přes tohle všechno jsme denně jezdili pilně přeplněným metrem do města ověřovat naší listinu - to se podařilo do druhého dne, jen s asi 3hodinopvým zpožděním a také na českou ambasádu. Ti z Vás, co měli tu čest s indickou ambasádou v Praze, tak vězte, že ta naše v Dillí není nic lepšího, spíše horšího:-))) Otevřeno má jen chvilku denně a ani nemůžete jít dovnitř. Jen se otevře okénko z ulice, ve kterém sedí nepřístupný Ind a maximálně si od Vás vezme žádost. Po telefonu a mailu byli přístupnější, takže jsem většinu informací získala tak. Nakonec se vše nějak podařilo a pozvali nás na další den na pohovor. Každého zvlášť, do kamrlíku přístupného pouze z ulice, pan konzul byl opět za okýnkem a moc přátelský také nebyl. Otázky typu kdy byla svatba - já řekla, že si datum nepamatuji a pak jsem řekla že kolem 17.září, zatímco Anbu jako svatební den označil až vydání našeho certifikátu, což byl konec října - s tím, že předtím byla nějaká rodinná sešlost. Ptali se mě, kdy a kde se Anbu narodil (řekla jsem, že je to šílené tamilské slovo asi o 15písmenkách, začíná to na P a obsahuje asi 6x písmeno K), kolik vydělává a tak podobně. Myslím, že ke konci našho hovoru se konzul začal nechtěně uculovat. Pak jsem se z něho snažila dostat, kdy že vízum dostaneme a že jsem těhotná a že je mi blbě a chci domůůů. Tak řekl, ať přijdem začátkem příštího týdne. Takže v pondělí? Ptala jsem se, on že tak teda jo, v pondělí. To byl čtvrtek a v pátek jsme na pondělí v noci koupili letenku. Předtím jsem znova volala na ambasádu a ptala se, jak mají otevřeno v úterý, že je možná svátek (Diwali), ale řekli, že vlastně ještě neví. Na několika telefonech mi řekli, že neví zda v úterý bude otevřeno. Tak jsem se jich ptala, zda mi teda můžou garantovat, zda vízum v pondělí dostanem, a oni garantovali. Už mě tam znali, volala jsem tam furt. Tak proto ta letenka - byly to trochu nervy, ale vízum jsme dostali. Dohromady jsme byli v Dillí asi 9dní.
Po asi prvních třech dnech jsme se odstěhovali od Gurvindera - Anbu to říkal od první noci, ale já měla pocit, že chcem něco ušetřit a že můžeme ještě pár dnů zůstat. Pak už to nevydržel a přímo cestou z ambasády, kdy jsem zase polomrtvá visela na tyči v přeplněném metru jsme vystoupili v zápaďácké části Dillí, Anbu našel a usmlouval nádherný hotelový pokoj za supr cenu, já už tam zůstala a on zbytek věcí dovezl taxíkem. Proklínal to místo a slíbil, že teď už mi bude dobře. Shodou náhod mi opravdu už pak bylo jenom lépe a lépe, takže to jeho teorii, že to bylo jen tím místem ještě podpořilo. Dobrý bylo, že v zápaďácky turistickém místě vaří skorozápaďácký jídla a nejsou tak strašně pálivý. Takže to mě možná opravdu v rekonvalescenci pomohlo.
Také jsme zašli do luxusní nemocnice na ultrazvuk miminka v 12tém týdnu - vše bylo podle nich v pořádku a já se od té doby cítila jako o něco více těhotná, když jsem to na vlastní oči viděla. Nejdřív mě doktorka prohlížela tak, že jsem neviděla na obrazovku a viděla jsem jen Anba jak nadšeně skáče do stropu, něžně se rozplývá a posunkuje mi co vidí :-D To byl nejlepší zážitek.
Každopádně jsem se pak zpětně dozvěděla, že to byl asi paratyfus A a ne jen obyčejná střevní viróza.
Odlet do Prahy se konal v předdiwalském veselí. Diwali je slavnost světel a práskají petardy ještě víc než u nás na Silvestra, tak jsme raději zdrhli ještě než to vypuklo, protože v petardách a ohňostrojích moc nedodržují bezpečnostní pravidla :-)))
Žádné komentáře:
Okomentovat