Další velmi popisný blog toho, co se
událo v poslední době...
Tentokrát z Prahy, s Indií to nemá
moc společného.
Jak se zmiňuji v minulém blogu, v
Dillí mi bylo blbě. Ne zas tak na umření, ani jsem kvůli tomu
nešla do nemocnice, a to jsem byla těhotná. V Praze mi pak první
měsíc bylo skvěle. Potom jsem měla virózu. Bolela mě hlava a v
krku, zvýšené teploty od pondělí. V pátek mi začaly večer
horečky, což byl divný vývoj. Snažila jsem se je držet paraleny
pod 38 kvůli těhotenství. Bolelo mě celé tělo, zimnice, hlava.
V sobotu stejně a v neděli jsem už volala na infekční na
Bulovku. V pondělí jsem tam přišla na různé testy, včetně
dengue a malárie, krve, stolice, moči a tak vůbec. V úterý si mě
tam raději nechali na pozorování, a ukázalo se (po několika
dnech zimnice), že je to paratyfus A. Pak ještě byly nějaké
zmatky s dokultivováním, ale konečný výsledek byl tento. Dostala
jsem ATB na 5 dnů a po 10ti dnech strávených v nemocnici jsem šla
vyléčená domů.
Paratyfus je celým jménem Salmonella
paratyphi – je to tedy něco mezi naší salmonelou a břišním
tyfem, i co do příznaků a vážnosti nemoci. Naštěstí na plod v
těhotenství to vliv nemá, neprochází to placentou. To se mi
hodně ulevilo. Toho jsem se samo bála nejvíc. Ale kromě nějakého
diskomfortu pro miminko je vše v pořádku. Uff :-) Byla jsem zrovna
v 16.-17. týdnu těhoteství. V nemocnici jsem se měla čas
soustředit na miminko a pocítila jsem poprvé pohyby!
Anbu tam se mnou trávil celé dny.
Měla jsem jako těhotná pokoj pro sebe, takže přivřeli oko k
návštěvám. Taky mě navštěvovali různé skupiny studentů
medicíny, protože jsem byla zkrátka zvláštní úkaz. No, bylo to
celé dost hrozné, ale držela jsem si vcelku dobrou náladu a nějak
jsme to zvládli.
Kde jsem to chytla nechápu, po
otěhotnění jsem si v Indii dávala fakt bacha co jím a piju.
Možná ale díky mým těhotenským nechutím – nejedla jsem tolik
dobře tepelně upravené indické jídlo, ale vařila jsem si sama
na co jsem měla chuť. Zkoušela jsem i bramboráky, protože jsem
na ně dostala těhotenskou chuť...a byly polosyrové. Tak možná z
toho vejce? Nebo jsem jedla syrovou zeleninu – možná jsem si ji
pořádně neumyla a dostala se do kontaktu předtím někde s
bakterií. To je jediné, co jsem po otěhotnění dělala jinak. A
co Anbu nejedl. Zkrátka v Indii je lepší jíst indicky. Ale nevím,
je to jen moje teorie, může to být celé jinak...
Po měsíci jsem byla na kontrole a vše
OK. Za další měsíc jsem měla “záchvat” - náhle hrozný
průjem, snad i zvracení. V malátném stavu jsem se dobelhala na
Bulovku, myslím že to bylo na taxíka, ale nějak jsem to zvládla
MHD. U okénka jsem vše vysvětlila a...najednou za mnou stojí moje
máma! Prý po návratu z Indie (byla tam na výletě s Anbem v
lednu) raději zašla na infekční. Chtěla sem už delší dobou,
ale konečně jí to dnes vyšlo. Sedí v čekárně a slyší můj
hlas – “dobrý den, já jsem měla jsem paratyfus A” a říká
si, no, jako Alice, dobrá náhoda... pak slyší “...a byla jsem
tu hospitalizovaná před Vánoci...“ - hm, taky jako Alice, říká
si, to je náhoda... a pak slyší “...jo a jsem těhotná” - to
už ji něco nehrálo a šla se podívat. To bylo opravdu nečekané
veselé setkání.
Pak už mi bylo hned lépe. Opravdu,
jediný čas, kdy mi bylo vážně zle jsem strávila cestou na
Bulovku...ach jo:-)
Výsledky testů ukázaly opět
paratyfus. Vopruz. Opět na Bulovku, dali mi nějaká jiná ATB,
brala jsem je tři týdny. Tyto ATB by prý měly vlézt i do
žlučníku, kde se mi asi nějaký paratyfák schoval. Pak už byli
všechny testy vždy v pořádku. Při další kontrole jsem se ptala
jak s porodem, říkali, že z jejich pohledu mám fyziologické
(tedy normální) těhotenství a fyziologický porod a můžu rodit
kde chci. Šla jsem se registrovat do Neratovic. Dozvěděli jsme se,
že jsou tam nejpřístupnějším k přirozenému porodu v Praze a
okolí. Tam jsem jim nahlásila, že jsem měla paratyfus, dala jsem
jim zprávu z Bulovky a negativní výsledky, což jim stačilo.
Raději mě poslali ještě za primářkou, ta řekla, že OK, ale ať
jim vezmu i další výsledek testu. Za týden jsem ho měla, byl
negativní, takže prý v poho. Termín porodu se blížil a vše se
zdálo v nejlepším pořádku.
Jenže...díky kontaktům přes známé
(někdy kontakty pomáhají, někdy je lepší je nemít) se o mě
někdo na hygieně dozvěděl, že chci rodit v Neratovicích a
rozhodl se, že to tak nenechá. Takže 10dní před mým termínem
porodu mi volali z Neratovic, že u nich rodit nemůžu.
Věc se má tak: z právního hlediska
z pohledu hygieny jsem na nějaké černé listině potencionálně
infekčních a budu vymazána po 3x negativních výtěrech s
odstupem měsíce. 3 negativní výtěry jsem měla, ale ne s tím
odstupem, a ten už jsem do porodu ani nestíhala. Takže 10 dní
před termínem porodu, tzn. porodit jsem mohla už vlastně
kdykoliv, začal kolotoč “KDE a JAK bude Alice rodit?” :-o
Já bych hygienu i brala, jsou opatrní,
ale:
- Proč mi to nikdo neřekl dříve než 10 dní před porodem. Na hygieně věděli, že jsem těhotná a tedy asi budu muset logicky porodit a telefon na mě také měli, dříve mě už několikrát kontaktovali.
- Hygiena a infekční klinika by snad měli spolupracovat a předávat si informace. Místo toho mi infekční potvrdila, že můžu rodit kde chci. Tak jsem to neřešila.
- V Neratovicích by mi správně měli umožnit rodit i tak, stačilo jen podle zákona zajistit hygieničtější podmínky, vlastní pokoj atd. Přišlo mi, že jsou líní pro to něco udělat, nechtěli mít námahu a výdaje.
- Klidně bych jim odrodila i na Bulovce, kdyby mi tam zajistili takové podmínky k porodu, jaké jsem si přála (co nejpřirozenější), ale to tam nebyli schopní.
Dozvěděla jsem se to někdy ve
středu.
Ve čtvrtek jsme zkoušeli Mělník –
ale také ode mne dávali ruce pryč. Prý si nemohou dovolit výdaje
s mým separováním od ostatních.
V pátek jsme dorazili na Bulovku to
projednat tam.
A teď to teprve začne!
Nejdřív jsem šla na normální
porodnické oddělení. Zapsali si mě do škatulky dohled nad vysoce
rizikovým (ohroženým) těhotenstvím.!!! grrr... už jen to mi
hnulo žlučí! Já, s normálním, fyziologickým těhotenstvím! I
v době, kdy jsem ten paratyfus opravdu měla, nebylo mé těhotenství
ani rizikové, natož vysoce ohrožené!
Pak jsem na ně vyndala můj porodní
plán :-D Ne, nic extrémního jsem tam neměla. Jen jsem nechtěla
podávat žádné uklidňující atd. prostředky, minimum zásahů
atp. Po porodu nepřerušený kontakt a nepřestřihnout šňůru
hned. Nevrlá doktorka “a jéje alternativka” řekla, že ano,
pokud to bude možné. Ale že okamžikem narození dítěte to je
věc dětských lékařů. A zavolala někoho z dětského.
Myslím, že na mě vyslali speciálně
připravenou doktorku, která má tyto nevychované “alternativky”
zmáknout. Mladá doktorka supermedovým hláskem začala: “Tááák,
podíváme se na tóóó, aby vše proběhlo v pořádkúúú (úsměv)
nejen k Vaší spokojenostííí (úsměv), ale aby to bylo také
bezpečnééé pro Vaše miminkóóó (úsměv), protože TO je pro
nás ze všeho nejdůůůležitějšííí (megaúsměv).
Takže: Po porodu se musí hned
přestřihnout šňůra, na miminko se podívat, propláchnout
pusinku, zkontrolovat a pak teprve se může položit mamince na
břicho. Když jsem trvala na svém, šla se poradit s primářem
dětského. Já mezitím šla do čekárny, protože jsem tam už
byla hrozně dlouho, tak abych byla s Anbem. Pak se vrátila s tím,
že mi to u primáře “vyjednala” a on milostivě svolí
přestřihnout šňůru AŽ po 5ti vteřinách (nebo 10ti, už
nevím), ale stejně se miminko musí nejdřív prohlídnout než ho
dostanu na břicho. A rozhodně se miminko nesmí dát s
nepřestřihnutou šňůrou na břicho, to by bylo výš než
placenta a krev by natekla zpátky (blbost, to je dávno překonaný
názor). Ptala jsem se a prý že chodí na školení a je to
aktuální, co je tam učí. Kdo je tam sakra učí?
Vsuvka:
Světová zdravotnická organizace
(WHO) - Péče v průběhu normálního porodu:
praktická příručka, 1999
....
Pozdější podvázání šňůry (nebo vůbec žádné) je
postupem fyziologickým, a časné podvázání je zásahem, který
má být opodstatněn. „Transfúze“ krve z placenty na dítě je
při pozdním podvázání fyziologická, a negativní účinky této
transfúze nejsou pravděpodobné, zejména u normálních případů.
Po abnormálním průběhu těhotenství nebo porodu, například
v případě alergizace Rh faktoru nebo při předčasném porodu,
může pozdější podvázání šňůry způsobit komplikace, u
normálního porodu by však pro zásah do přirozeného procesu měl
existovat opodstatněný důvod.
Pokud se praktikuje kontrolovaný tah za pupeční šňůru po
aplikaci oxytocinu, což se děje na mnoha porodnických odděleních
po celém světě, je časné nebo relativně časné podvázání
šňůry povinné.
Avšak i tam, kde se vyučuje a praktikuje pozdější podvázání,
tj. poté, co v pupeční šňůře ustala pulsace, obvykle po 3 –
4 minutách, nebyly zaznamenány nepříznivé účinky.Nejnovější
výzkumy navíc podporují pozdější podvázání šňůry, neboť
může působit jako prevence dětské anémie způsobené
nedostatkem železa, což může mít velký význam zvláště
v rozvojových zemích (Michaelsen a kol. 1995, Pisacane 1996).
Přestože jsou v současné době důkazy určující rozhodování
o časném nebo pozdějším podvázání pupeční šňůry
nedostatečné, zasluhuje si tento problém jistě více pozornosti.
Když doktorka zjistila, že mám
anglicky mluvícího manžela, přešla do plynulé angličtiny,
čehož si cením, ale asi se ji to trochu vymstilo....Anbu se na ni
totiž osočil, co je to za přístup a jel docela drsně... končil
tím, že tohle není nemocnice, tohle je továrna. Doktorka byla
blízko k zhroucení, začaly jí téct slzy a rozkřičela se na
něho, že ona je doktor, její prací je být ve střehu a hledat,
kde by se mohlo něco pokazit, kde by se mohla stát chyba a
předvídat komplikace a nemoce. I ve spánku o tom přemýšlí.
Ona se ze všech styl snaží lidem pomáhat, může se přetrhnout,
aby všem vyšla vstříct a takovýhle lidi ji ničí.
Bylo mi ji líto, opravdu to s námi i
s miminkem i se všemi obyvateli planety myslela dobře. Ale o její
předvídání problémů jsme bohužel nestáli...
Mezitím se od nás rozhodl dát ruce
pryč i primář dětského oddělení. Pohádal se s ostaními
kolegy. Prý tam Žofii nechce, protože bude mít jistojistě
paratyfus a nakazí ostatní miminka. Z infekční mu vysvětlovali,
že je to nesmysl, ale on si postavil hlavu že ne. No to už začala
být komedie...
Tak jsme se přesunuli na infekční,
že tedy asi budu rodit tam. Infekční klinika je moc fajn i všichni
zaměstnanci, jen jsou upracovaní a nestíhají. Ale rodit tam...? A
ještě jsme ten den měli neštěstí na nepříjemnou doktorku. Já
to chápu, mají tam důležité, vážné případy a budou se
zabývat zdravou těhotnou a jejími porodními plány? Ale já bych
moc ráda rodila někde jinde, kdyby mi to umožnili, já za to přeci
nemohla.
Mám prý rodit na infekčním porodním
sále, rodí tam převážně ženy HIV pozitivní a to císařským
řezem. Bože. Ne, že bych se bála, že tam něco chytnu, ale jde o
princip - proč bych tam měla rodit já a jak ke mně asi budou už
prvotně přistupovat... Není ve zvyku, že by tam byl přítomný
partner, to přeci nejde, jsme infekční klinika. Další šok, chci
Anba u porodu! Nakonec, návštěvní hodiny na pokoji budou 16-17
hod. Jen hodina denně! A že mě klidně rovnou přijmou na pokoj a
můžu tam být. Proč by mě měli příjmat když ještě nerodim?
To mi budou porod vyvolávat?
Okamžitě jsem volala jednomu moc fajn
mladému doktorovi, který mi tehdy napsal do zprávy, že můžu
rodit kde chci. Sice neměl službu, ale neuváženě mi na sebe dal
onehdy osobní telefon a od té doby jsem mu stále kvůli něčemu
volala, on mě většinou uklidňoval. Teď jsem nešťastně štkala,
co jsem se dozvěděla, a že tam takhle rodit nechci, atakdále. Že
snad budu rodit doma... (Zvažovali jsme i tuto variantu a dokonce
našli jednu ochotnou porodní asistentku, jenže sraz jsme s ní
měli až v pondělí, ale celé to bylo takové moc na poslední
chvíli.) Na to on ježišmarjá jen to ne, jestli je pro Vás zdraví
Vašho dítěte důležité a tak dále. Pak se rozběhli další
kolotoče, asi někomu volal. Nakonec ta stejná nepříjemná
doktorka přišla s tím, že mluvila s primářkou infekční (a že
jsem prý vnučka paní primářky O. - opravdu?) a že se to nějak
vyřeší, že mého manžela přijmou do stavu společně se mnou.
Že po porodu budeme na dětském oddělení, že tam je to moc fajn.
Že jedna sestřička nás tam bude mít na starosti, že už se na
nás a na miminko moc těší. Pak za námi tato sestřička přišla,
už jsme ji znali, opravdu byla moc fajn. A že až začnu rodit, mám
přijít. Pak si ale neodpustila poznámku: Doufám, že to bude až
po 21h, protože to už má službu kolega a doufám, že si Vás
tedy přijme on (myšleno náš mladý pan doktor). Prostě s náma
už nechtěla mít nic společného...
No tak trochu jsme se trochu uklidnili
a šli domů.
Doma jsme řešili co a jak. Porodní
plán jsme stále prosazený neměli, protože k porodu stejně
přijde někdo z porodnického oddělění na Bulovce. Já bych se
snad i vzdala, ale Anbu ne. Předtím o přirozeném porodu nic
nevěděl, ale teď už ano. Tak když už to ví, má to všechno
zase zapomenout, zahodit to a vzdát se? Kvůli nějaké ženské na
hygieně? Ne. A tak, ten samý den, v pátek odpoledne jsme
rozhazovali sítě kde se dalo. Nakonec se nám ozvala mediálně
celkem známá žena z Ligy lidských práv. Na její rady jsme si
připravili revers, že odmítám okamžité přestřihnutí šňůry.
Další, kdybychom chtěli z nemocnice dříve než nás pustí.
Našli jsme dulu, která by s náma na Bulovku šla a pomáhala nám
prosadit co chceme. Vůbec jsem netušila, co můžu za přístup
čekat, ale měla jsem pocit, že k nám budou přistupovat jako k
rizikovým, což bude jedině na škodu. Anbu ještě jednou volal
mladému doktorovi a oznámil mu, že jednáme s Ligou lidských
práv. Chudák! Opravdu mne mrzelo, že mu způsubujeme tolik
nepříjemností, on za nic nemohl, jen nám pomáhal.
Zatím jsem nerodila, Žofinka čekala.
V pondělí asi ve 13h volala máma na
Anbovo číslo. Shání mě od rána z Bulovky, mám vypnutý mobil.
A jo, je vypnutý :-) Mezitím volali mámě, to číslo ale už má
můj bráška, který byl ve škole. Než se to k němu dostalo a než
se to dostalo k mámě, uplynul už nějaký čas. Prý to moc
spěchá.
Hned jsem tam volala. Byla to stará
známá nevrlá doktorka z pátku. Zjitila, že jsem neporodila, a
protože se asi opravdu hrozila toho, že by mě měla přijímat
ona, zařídila mi něco úžasného. Má pro mě potvrzení,
posvěcené primářkou infekční kliniky, že jsem již neinfekční
a že můžu rodit kde chci. Takže nakonec i infekční klinika ode
mne dala ruce pryč a přehodila mě jako horkou bramboru zpátky do
Neratovic! Hurá:-) Asi hygieně navzdory? Moc jsem to nezkoumala,
zda o tom vědí nebo nevědí nebo se pohádali nebo co. Ale
pochopla jsem z toho celého, že se asi Bulovka s hygienou moc
nemusí. Kvli nějakým hygienickým právním normám se se mnou
mají zabývat na infekčním, přitom tam vůbec nepatřím. Mají
dost práce s opravdickými nemocnými, to jsem viděla. Možná, že
je nějaká šance, že můžu být znova infekční, ale ... nikdy
není jisté, že nebudu infekční i po těch třech negativních
výtěrech s odstupem měsíce, to se může stát zrovna tak.
Ten stejný den, v pondělí v noci
jsem měla sem tam lehkou kontrakci. Moc jsem nespala, protože se mi
už špatně spalo a tak jsem se těšila na miminko, že jsem se
vždycky tím probudila a pak nějakou dobu nemohla usnout. To byla
chyba.
Přes den jsme vyrazili na velký výlet
do Klánovického lesa, aby se to tedy už spustilo, než si zase
někdo rozmyslí, že mám rodit někde jinde nebo bůhví co. To asi
pomohlo, ale unavila jsem se ještě víc. Těžko říct, ale možná
to byla chyba druhá.
Večer kolem 7-8h se kontrakce ustálili
na intervalu po 5ti minutách, pokud si dobře pamatuji. Asi v 9-10h
přijela máma a Radovan autem.
Anbu si moc přál, aby byla moje máma
u porodu. Zkušená dula by taky určitě udělala svoje, asi by
věděla spíš co a jak. Ale zase máma je něco jiného. Když to
řeknu mým vrstevnicím, říkají, že ony by mámu u porodu
nechtěly, i když s ní mají dobrý vztah. I já měla stejný
pocit nejdřív. Nakonec mě Anbu umluvil, také jsem ji dala nějakou
literaturu a můj porodní plán. Nakonec byla úžasná a bylo to
úžasné třígenerační spojení, myslím, že to má energeticky
něco do sebe. I když já vyváděla hrozně, možná ještě víc,
protože jsem se cítila s mámou v bezpečí. Od dětství mě
utěšovala, když mě něco bolelo, takže to bylo takové přirozené
:-)))
Vybojované Neratovice mě bohužel
něčím zklamaly. Vše tam tedy bylo naprosto úžasné, jenom až
na doktorku, která měla službu a rodila mě. Což bylo trošku
zásadní... Vypadala, že ji práce vůbec nebaví. Na můj porodní
plán se podívala stylem “no jo, alternativka”. Kontrakce se mi
mezitím zeslabily a pauzy mezi nimi prodloužily. Udělala mi
vyšetření pohmatem rukou a podezírám ji, jestli mi neudělala
tzv. Hamiltonův hmat, kdy obkoruží prstem plodové blány a může
tak spustit porod, protože pak řekla něco jako - po tomhle můžete
začít špinit. Slyšela jsem, že to občas doktoři dělají, aniž
aby vůbec něco řekli. Ale nevím.
Porodní asistenky byly úžasné,
sladké jako med, ale opravdově. Řekly, že mě můžou přijmout,
ale že pak chtějí abych spala. Třeba začnu rodit, ale třeba mě
taky ráno pustí domů. Nebo můžu jet domů. Třeba přijedu za
dvě hodiny znova, ale třeba taky ne. Třeba to jsou jen poslíčci.
S mámou jsme si řekly, že lepší je jet domů. Anbu nás
zapřísahával, že určitě rodím a ať tam zůstaneme. Zkoušel
všechno možné, ale my byli dvě a stály si za svém. Přijeli
jsme domů asi ve 12h v noci nebo něco před. Přišlo mi, že
kontrakce trochu sílí zase, ale byla jsem plně odhodlaná jít
spát. Anbu se mi smál, vždyť rodíš, jak chceš jít spát,
uvidíš. Lehla jsem si do postele a sykala každou chvíli bolestí.
Zhoršovalo se to víc a víc. To už vypadalo, že to asi fakt jen
tak nepřestane. Volala jsem znova mámě, která mezitím dojela
domů. Říkala, že si zrovna myje hlavu nebo tak něco a že raději
nebude pospíchat, kdyby to zase přestalo. Souhlasila jsem, taky
jsem nechtěla, aby to byl zase planý poplach. Ale to nebyl. Měla
jsem kontrakce každé 2minuty a pak mi na záchodě praskla voda.
Myslela jsem, že už opravdu rodím a Žofie leze ven (kéž by).
Byl to dost stres, Anbu prý brečel (alespoň ne přede mnou) a
dokonce jsme už připravovali podušky, kdybych fakt rodila. No,
podruhé budu moudřejší :-D Nebo naopak porodím rychleji a budu
zase překvapená...
Pak přijela máma a zase jsme jeli.
Cesta už byla o dost horší...matně si vzpomínám, že jsme nějak
bloudili nebo co. Na místě stejná doktorka, natočení monitoru a
přijaly mě na vlastní pokoj. Tam nás nechaly. Tam to teprve
začalo nabírat grády. Už si tu bolest naštěstí nevybavuju, ale
byla neuvěřitelná... měla jsem nastudováno, že mám řvát
hlubokým hlasem, ne vysokou fistulí. Tak jsem řvala, asi až
moc:-) Nevím, zda mi to nějak pomohlo. Ale porodní asistentka
vždycky jednou za nějakou dobu přišla, zkontrolovala miminko
dopplerem a řekla, že nám to jde úúúžasně a jak jsem úúúžasná
(já si teda tak nepřišla, ale uklidnilo mě to).
Pak jsem začala být unavená, a od té
chvíle jsem celou tu dobu měla pocit, že omdlévám. Pořádně
jsem druhou noc nespala, že. Mezi kontrakcema jsem se snažila
lehnout do postele, dát si na sebe nahřáté třešňové pecky
nebo termolahev a na ty dvě minuty mezi kontrakcema usnout. Často
se mi to povedlo. Pak na mě za dvě minuty lezla další kontrakce.
“Musela” jsem vstát a sesunout se za hučení na zem, kde se mě
máma a Anbu snažili nějak podpírat. Anbu oči navrch hlavy, máma
v pohodě. Často se mi povedlo dojít k oknu a opřít se o parapet
a zakroutit tam nějak bokama a řvát u toho. To bylo všechno z
břišních tanců na co jsem se zmohla :-D Časem jsem už nemohla
vůbec, tak jsem i při kontrakci zůstala v posteli a jen jsem se
nějak prohla a vzepřela do oblouku. A řvala.
Časy budou možná trochu zkreslené,
vybavuji si to jen hodně matně. Vybavuji si to takhle:
Porodní asitentka říkala asi v 5, že
v 7 hodin bude střídání služeb a že mě tedy zkontrolujou až
při tom, ale kdybych něco chtěla, ať zavolám. Asi v 6h jsem už
měla pocit, že nemůžu, že už to prostě takhle dál nemůžu
vydržet. Říkala jsem, že už nikdy rodit nebudu, co to bylo za
nápad. Že je to strašný, a furt jsem opakovala, že chci spát.
Měla jsem pocit, že to chci odrodit a spát. Nic jinýho jsem
nechtěla. Což mě děsilo, měla jsem se těšit na miminko!
Zavolala jsem asistentku, že už chci
jít tlačit. Asistentka mě zkontrolovala na posteli a říkala, že
jsem na 4cm (pokud si to dobře pamatuji) a že vše je super a
Žofince i mě to jde skvěle a jak jsme úžasné. To bylo hrozné
sdělení, jen 4 cm. To byla noční můra. Tolik hodin utrpení a
jsem v polovině. Nedokázala jsem si představit, že to bude takhle
pokračovat.
Naštěstí přišla úžasná a krásná
jiná porodní asistentka a navrhla mi, že mi napustí vanu. Joooo.
Věděla jsem předtím, že tam ta možnost je, ale asi jsem si ji
podvědomě nedovolila vyslovit, já s paratyfem, něco tak
nehygienického? Byla to ohromná vana s vařící vodou, s
aromaterapeutickými olejíčky, v tmavé místnosti plné svíček.
Byla to nádhera. Ty kontrakce tam nebyly tak strašné. Porodní
asistentka přišla a navrhla, aby se jeden z mých doprovodů šel
zkusit vyspat, že to možná bude na dlouho a bude lepší, když
budou fit. Šel spát Anbu.
Brzo bylo 7h a střídání stráží.
Měla jsem jít zase na monitor, jako při příjmu. Zjistilo se, že
jsem otevřená na 7 nebo 8cm a můžu jít rodit! Byla jsem štěstím
bez sebe! Za jednu hodinu ve vaně! Zázrak! Chtěla jsem, aby
probudili Anba - kde je, kde je?
Bohužel, doktorka se nevyměnila.
Vyměnila se jen porodní asistentka, za takovou starou paní, také
naprosto úžasnou a hřejivou. Bohužel jsem si ji moc neužila,
překryla ji ta doktorka. I když jsem měla v porodním plánu, že
chci rodit jen s asistentkou, doktorka řekla, že mě rozhodně
nenechá, protože jsem ten zvláštní paratyfí případ. Ach jo,
prostě mě to pronásledovalo. Vždy při kontrakci mě to tlačilo
do dřepu a chtěla jsem rodit v dřepu. Doktorka zase řekla, že
rozhodně tak prvorodičku nenechá, že bych se potrhala. Pak, že
prozatím do dřepu můžu, ale hned hlásila, že tak se Žofince
nedaří, tak že teda ne. To jsem se raději nehádala.
Tak na lehátko. Lehla jsem si alespoň
na bok. Nějakou dobu mě nechala. Pak ale, že takhle bychom se
nikam nedostaly a ať místo řvaní, které mě vysiluje, při
kontrakci zadržím dech a tlačím jako na záchodě. A jestli si
nechci tady takhle vzepřít nohu. A pak tady ruku. Takže ani nevím
jak, ale v zájmu rychlého porodu (už jsem toho měla fakt dost)
jsem se nechala postupně navést do pozice na lehátku s opřenýma
nohama. Místo za hlavu mi nakonec ruce dala dolu k pasu. A během
kontrakce jsem měla tlačit bez dechu a pak si jen přidechnout a
ještě jednou. No, příště to zkusím schválně jinak...:-) Ale
alespoň díky tomu tato část proběhla rychle.
Anba jsem poslala za sebe, kde mě
držel za jednu ruku (alespoň jednu jsem si tam, kde jsem chtěla,
nechala). Pohled na něj mě totiž rušil, mámu jsem naopak vidět
chtěla.
Fáze tlačení mi přišla ve srovnání
s tou předchozí dost pohoda. A bylo to opravdu rychlé. Brzo máma
radostně hlásila, že už vidí hlavičku a že má Žofinka černé
vlásky. To bylo krásné zvolání. Mohla jsem si na hlavičku
sáhnout, to bylo nádherné. To už jsem si přišla plně při
smyslech, zbystřená a těšící se na mojí Žofii.
Doktorka pak prohlásila, že mě musí
nastřihnout, jinak se natrhnu. Aby ne, když jsem tlačila dle
jejích instrukcí o 106...Po nástřihu už to šlo myslím ráz na
ráz, Žofinka vyšplouchla, teplý pocit a pálení. Jemný pláč.
Daly mi ji hned na břicho, spíše níže, protože šňůra byla
krátká. Teploučké, mazlavé tělíčko, něžný tvoreček, moje
dcera! Pak moc nevím, plně jsem se soustředila na Žofii. Vím, že
nakonec nějak přestřihly šňůru, po několika minutách, nejdřív
se mě ptaly, to oceňuji, neprotestovala jsem, chtěla jsem ji mít
blíž u sebe, šňůra byla krátká. Pak mě doktorka šila, trochu
jsem sykala. Samozřejmě ve srovnání s porodní bolestí to bylo
nic, jen to tak tahavě pálilo, rušilo mě to. Pamatuji si ještě,
že jsem říkala, že je Žofie krásná a divila jsem se, že má
zavřené oči. Ale brzo je již otevřela a mžourala do světa. Byl
to vážně tak úžasně nepopsatelně šťasný pocit mít ji na
sobě. Jenom kvůli tomu pocitu budu rodit klidně ještě
milionkrát.
Vím, že jsem si také prohlédla a
osahala placentu a rozloučila se s ní. Aspoň to. Ale příště
bych to asi chtěla nějak jinak.
Narodila se prý v 8.18h
29.května 2013
Dětští lékaři a sestřičky byli
všichni úžasní. Nechali nás tam asi skoro 3hodiny od jejího
narození bez jediného vyrušení. Nijak ji neprohlíželi, nic.
Malá se začala brzo sunout směrem k prsu, opravdu se po mě
plazila. Dala jsem jí prs, tak ho tak žmoulala. Pak někdo přišel
a narval jí celý prs do pusy a ona začala opravdově sát. To bylo
moc fajn.
Vůbec pak už bylo všechno moc fajn,
všichni znali automaticky moje přání z porodního plánu a podle
toho se chovali. Neodřezávali jí pahýl, nekoupali jí, neměřili
jí, a tak vůbec nás celkem nechali v klidu. Opravdu, až na tu
doktorku, která byla bohužel dost důležitá, by měly Neratovice
na jedničku.
Žofinku jsem měla celou dobu u sebe v
posteli a pořád přisátou. Dětskou postýlku jsem ani nepoužila.
Ještě ten den jsem začala mít normální mléko. Anbu tam se mnou
byl celou dobu, měl tam gauč na spaní. Nosil mi stále kojící
čaj. A všelijak mi pomáhal.
Nástřih nakonec tak hrozný nebyl,
tolik to hojení nebolelo. Jen jsem první den seděla na nafoukém
plavacím kruhu.
Odešli jsme domů 48h po porodu. A nadále bylo a je vše úžasné, o naší výchově na půl cesty mezi kulturami někdy příště :-)
EDIT: Spustili jsme crowdfunding, vyberte si odměnu a uvidíme se třeba u nás Mezi Jeleny:-) Díky!!!Pomozte nám a získejte svou odměnu !!!
Máme jen 44 dní na sesbírání 300.000,- na zprovoznění Mezi Jeleny. Můžete nám přispět a získáte tím svou odměnu - Pobyt u nás na víkend, na déle, s programem i bez programu, případně indické koření, ghí, šály, kokosové vody.... vyberte si!!!
Šiřte prosím mezi svými přáteli.
DĚKUJEME:-)
Mila Alice, toto je ten nejuprimnejsi a nejkrasnejsi blog jaky jsem kdy cetla. Doopravdy. Moc se tesim az Vas uvidim vsechny tri, snad jiz brzo.
OdpovědětVymazatJsi to ty Maňáno? Díky :-) Jsme teď trochu v pracovním fofru, tak se asi z Prahy nedostaneme. Ale snad někdy v Praze, prozatím!
OdpovědětVymazatAhoj, mohla si to chytit z toho vajicka, alebo ak si jedla niekde vonku, mohlo to byt aj zo zle umyteho taniera. Mna sa to chytilo uz 3x a viem si predstavit ako ti bolo, plus este ked si bola tehotna. Hlavne, ze si vporiadku a dari sa :) Blahozelam k babatku. Michaela (Nellore)
OdpovědětVymazat